Spořením k (nejen sportovním) zážitkům, mimo-závodní Monte Baldo (trail run), aneb jak jsem málem získal-oblékl dámské kalhotky:)...

Právě jsme vrátili z dovolené, kterou jsme "nezodpovědně" trávili v mé oblíbené severní Itálii u jezera Lago si Garda.
V rámci rodinné pohody jsme se s B. (dcerou) po ránu snažili probíhat nádhernými zákoutími kolem hradu v Malcesine - a v přilehlých částech jezera. I když jsme začínali "pozdě" - často až o půl deváté, užívali jsme si naprosto liduprázdných uliček a cest kolem jezera. Během našeho 8-10 km joggingu:)... [snad mě B. nezabije:), ale byl to opravdu pohodový běh] ... jsme potkávali/předbíhali tak maximálně 5-10 lidi. Ale půlka z nich při procházce pustým a opuštěným pobřežím měla celou dobu nasazenou roušku... Ne, že by ji měla jako potkávací světla:). Ne! Furt! Uvědomte si tu absurditu.. Vidíte na víc jak 100 m před sebe a přesto máte hadr přes pusu... Jako kdyby vir mohl na ně vyskočit nečekaně z vody nebo z letadla... No nic. Nechám toho...:).
Pár dalších fotek z našich běhů  třeba zde..



Musím přiznat, že běhání celou dobu po rovině, po asfaltu -- i když v překrásném prostředí -- je pro mě blízké jízdě ve staré škodovce, nebo permanentní konzumaci nudlové polévky v sáčku... prostě uspokojí, ale nenadchne.:).  Obzvlášť, když nad jezerem ze všech stran jsou nádherné hory a nad Malcesine se tyčí do nebes Monte Baldo, s výškou před 1.700 m. Hladina jezera je ve výšce menší než 100 m, tak letmý "pěší" výlet k vrcholu dává možnost lehce zdolat Sněžku od hladiny moře:).

Pořád jsem to odkládal, až nakonec se na středu mělo drobně ochladit s malou pravděpodobností drobného deště do 9 hodiny... Co lepšího si přát? Pro úplnost dodávám, že nahoru vede nádherná panoramatická lanovka (jeden přestup), zpáteční lístek bratru za 22e. Vymyslel jsem, ze vyběhnu... trasa nahoru je tak 9-10 km, zkusím trochu drsnější variantu po stopách místního závodu Monte Baldo Trail... a za cca 2-2.5 hodiny se s holkami sejdeme nahoře v restauraci. Jako malý český škudlil tam plánuji ušetřené jízdné z lanovky propít:)! Já potom seběhnu dolů, dole si dáme další jídlo. pití, prostě samá pozitiva a sociální jistoty..

Jenže -- sotva jsem vyrazil začalo maličko poprchávat... Aha.. to je ten předpovídaný ... možný... drobný...  deštík ... 0.8 mm během první hodiny... Nicméně si pro jistotu beru svoji červenou Montane [běžeckou větrovku, jistota do 10,000 vodního sloupce:)]. Nestačil jsem se posunout víc než 200 výškových metrů a začalo trochu víc pršet :), koukám na předpověď v telefonu a ejhle doba je v předpovědích velmi dynamická ... Pravděpodobnost deště se během té chvíle zvýšila na jistotu (99%) a z 0,8mm se stalo 10,8mm. Říkám si -- za chvíli přestane pršet... a statisticky jsem měl naprostou pravdu.. přestalo pršet a začalo silně lejt...:).

 

Diagonální cesta vzhůru kopcem mě v tom sílícím dešti víc a víc lákala ... nevím, kde se ve mě bralo to nadšení a víra, že najdu cestu, a že se mi mimo tu hlavní stezku nic nestane, protože, kdy by mě kdo a jak hledal? To jsem si říkal, když jsem přelézal dráty výběhů pro dobytek a následně se prodíral hustým mlázím tam, kde jsem "tušil" cestu:).

Nakonec trať místního trailového závodu, byla sice techničtější než cesta kolem, moje navrhované diagonální průzkumné "zkratky" byly ještě hezčí a náročnější:). Ve finále všude po prudkých cestách tekla voda proudem, moje Hoka (jediné boty, co jsem měl s sebou) v silniční variantě opět potvrdily firemní slogan “time to fly”... tedy více než létání mi to prokluzovalo a bylo jasné, ze dolů to v těchto podmínkách (v silničních Hokách a bez hůlek)... běžet nedokážu..:) a že to bude výrazně pomalejší a nebezpečnější než nahoru. Když už jsem si myslel, že nemůže pršet víc, tak déšť zhoustl, tedy ty kyblíky vody tam někdo nahoře začal obracet rychleji:), moje bunda kapitulovala, bylo to stejné, jako kdybych sem připlaval přes jezero:), byl jsem totálně promočený.

Najednou... asi 100 výškových metrů pod vrcholem... přestalo pršet. Najednou. Přesně, jako když se otočí vypínačem a o pár minut později černé mraky pryč a holky volají, že vyrážejí k lanovce..

  

Nahoře v restauraci u lanovky na mě koukali jako na zjevení... Lanovka ještě zavřená... Při mém příchodu slyším signál, že teprve teď začíná jezdit.. Po nohou a ze všech stran ze mě tečou čůrky vody, jako z hastrmana:). Objednávám si velkou horkou čokoládu... Na baru mě jasně zařadili do kategorie bezdomovec/chudý turista (=nejezdí lanovkou) a upozorňují mě, že to bude stát 5e. Sáhnu do příručního batohu, který je taky nasáklý vodou jako houba:) a vytahuji postupně (a potupně) drobné... Obsluha útrpně sleduje moje úsilí a nabízí menší velikost čokolády za už vysázených 2.90e.:)... Dobře dobře... Sahám tedy do druhé kapsy, kde mám igelitovou peněženku s papírovými penězi a vytahují 50e, což je uklidnilo a začínají mi vehementně nabízet další pití a jídlo:).

Za chvíli přijíždějí holky a nutí mě, abych se na společnou procházku po hřebenovce převlékl do suchého, které nemám:) a tak si od nic půjčuji jedno tričko, na WC sundávám šortky, ždímám trenýrky, ale odmítám si obléci nabízené dámské kalhotky(!)... Prostě neskutečná přehršle veselých zážitků. Nakonec vyrážím s holkami na hřebenovku v trenýrkách, v pláštěnce ala pončo, což u všech přijíždějících návštěvníků vzbuzuje údiv (možná i pohoršení) protože to vypadá, že jsem buď Skot, a/nebo naostro.:). Jediné štěstí byla absence japonských turistů... i když na druhé straně jsem zase ztratil šanci stát se hvězdou cestovatelských instagramů.

Bylo to krásné a bylo toho dost. Odměnou nám byla oblast téměř bez lidí, z hřebenovky jsme odcházeli akorát ve chvíli, kdy lanovky začaly přivážet další a další turisty lačné krásných výhledů a panoramat:)... [A ti udiveně sledovali moje nekonvenční oblečení:)]

Našim zážitkům ... zdar!
Ať nám to běhá... 12:)