V žáru tokijského slunce.. aneb běhám sám v jednom z nejlidnatějších měst..:)

Den 1. Přílet
Život nám připravuje nejedno překvapení.. Řada známých i kolegů s hořkosti v hlase připomíná klasickou Cimrmanovu kompozici, kdy se prvek očekávání mísi s prvkem zklamání:)..Ovšem, já si nemůžu na nic stěžovat.. Vždycky se věci (ťuk-Ťuk) zázrakem mění jako v pohádce, nečekané zvraty vedou k nebývalým dobrodružstvím a skvělým zážitkům... Stejně tak zatím tady. Upřímně -- moc jsem se sem netěšil. Bral jsem to jako profesionální povinnost, návštěvu, kterou dělám tak nějak protože "musím".. navíc jsem byl přesvědčený, že mi to šíleně rozhodí moji "přípravu" na Western States -- nebudu moci vůbec běhat, únava, atd.. Taková blbost!! :)... Jestli to mám uběhnout, tak to uběhnu.. jestli na to mám, tak na to mám.. pár chybějících nebo extra kilometrů navíc na tom nemůže nic změnit..:)





Co víc, na poslední chvíli se ukázalo, že můj japonský partner je výjimečně chápavý, tradičně pohostinný.. a tak mi řekl, že pochopitelně mohu běhat dle libosti:)... Samozřejmě, má to svá významná časová i prostorová omezení, ale už to "pochopení" a "povolení" je to samo o sobě bomba. Dokonce mi poslal i doporučenou trasu kolem hotelu.. ovšem z blízka to vypadlo šíleně.. Shinagawa je cestovní uzel, ohromné nádraží.. Ve špičce šílené, jinak celkem hodně lidí (a aut) -- tak jsem usoudil, že zkusím kousek poodběhnout, zorientovat se.. a pak se vzdálit víc a hledat řeku a přístav, která by měla být nedaleko (a která mi nebyla doporučovaná) ..:)... Přesně jak říkají zkušení cestovatele.. "Hledej řeku, chlapce, ta tě zachrání!!"..:). Ze začátku okolí vypadalo hodně japonsky.. Dva-tři květináče na střeše už dávaly statut soukromé zahrady a strom dva před domem -- to už je skoro park:)... Říkal jsem si, musíš to oběhnout, někde za nádražím by měla být řeka, její kanály a spojky tě dovedou k přístavu...

Otevřeně...byl jsem trochu (úplně) mimo, časový posun (jat-lag) a osmnáct hodin na cestě dělá svoje, ale běhat se musí.. už jsem 3 dny neběhal, tohle by byl čtvrtý..:)... Jen co jsem se ubytoval... obouvám boty a ťukám si na hlavu:)...Bylo akorát po poledni místního času (u nás tak kolem 4-5 páté hodiny ráno, kdy já mívám na "ultra" největší krizi), ... tedy naprosto správný čas na to vyrazit běhat..:)

Nejdříve jsem se proplétal tím klubkem lidí, dvakrát různě oběhl kolem hotelového komplexu tam a zase zpět... až jsem si řekl.. nebuď posera!!!:).. kouknul jsem na ty "namalovaný" domečky, zahrádky, křížky, kolečka, stany, fajfky a vařečky, zkrátka na jejich nápisy v japonštině :)... a vyrazil směrem, kde jsem podle svého domácího průzkumu tušil řeku.. Nejdříve bylo potřeba překročit trať(e), což se mi nakonec i bezbolestně podařilo, zajímavou "cyklostezkou":), a pak jsem šťastně dorazil k řece..

Řeka a její kanály jsou pro běhání jako dělané!! Dá se podle ní a kolem kanálu běhat spousty kilometrů!!!! Sice jsem první den uběhl jen "mizerných" 10km, ale byly to hrdinně průzkumné a nádherně mizerné:) km.. Hned jsem získal představu, jak to tady vypadá, zorientoval se v širším okolí, což se vždy hodí, až se budu vracet zpět.

Říkal jsem si, můj japonský partner asi nemá vůbec představu, jak je řeka krásná, jinak by mi to řekl, že??.... Na večeři jsem se podřekl, že jsem běhal podle řeky a jak je to tam hezký ... a... ledy prolomeny!!!..:)... Kolega přiznal, že běhá již spoustu let, sice tak do 10km, ale nevěřil mi, že bych byl tak posedlý:). Získal jsem ho tím, že jsem neváhal a hned po příletu se vrhnul do neznámého (velko)města běhat.. Proto, když jsem mu řekl, že bych další den po ránu šel třeba běhat k zálivu.. svolal číšníky z restaurace a začal se ptát, jestli se dá na Minato-ku (Daibu) přeběhnout... Nejdřív byly odpovědi, že je to nesmysl, pak ovšem jeden z nich přiznal, že začal běhat a že jeho "guru" by jistě věděl.. Přišel "guru" =sympatický kuchař:) a ten potvrdil, že je to komplikované, ale že tam cesta vede.. Tím pádem bylo jasné, kam další den poběžím...


Den 2. Co je za tou duhou, aneb hledání cesty na Rainbow bridge
Původně jsem měl mít až do 5h odpoledne "volno" (jen nějaké moje pracovní věci), pak jsme měli mít schůzky, setkání s dalšími kolegy a pracovní večeři... Ovšem, podle všeho hospitalita mého kolegy vystoupala do závratných výšek... a že se sejdeme už ve 12 h!!! Aha.. To mi s delším během a s hledáním cesty k duze:) a přes duhový most částečně narušilo plány. Navíc -- myslel jsem si, že vstanu hodně brzo a všechno stihnu.. Jenže houbec, zaspal jsem:)..

No co, nikdo není dokonalý:)... Tradičně mě překvapilo, jak klidně jsem vzal fakt, že jsem zaspal:)... Z hotelu vyrazím až v 10h, slunce už pěkně žhne (má být ještě tepleji..32C za necelou 1-1.5h), sraz máme ve 12. Říkám si, když s sebou mrsknu, když nikde moc nezabloudím, tak bych to měl v "pohodě":) stihnout. Vybíhám pln nadšení, neznámo kam.. protože vím, kde bridge asi plus minus je, ale jak se na něj dostat jako "pěší" .. to vůbec, ale vůbec netuším.. Cestou mi další mosty, můstky zakrývají výhled a tak se pozorně rozhlížím, abych v případě bloudění alespoň trefil zpátky a byl doma včas, protože chodit pozdě v Japonsku? TO NE!! :)

Když už bylo "nejhůř" a říkám si, že jsem se úplně ztratil, tak na obzoru vedle silnice vidím někoho běžet.. Běžec běžci vždy přítelem, že.. Tak kličkují k němu a prám se na cestu na Daibu, přes Rainbow Bridge. Oba se pořád klaníme:), ale nakonec jsem pochopil, že běžím dobře, a že se mám za chvíli uhnout doprava a že to nějak najdu:)... Přibíhám k mostu, který přede mnou roste do závratných výšek.. Nikde žádná lávka ke které by se dalo běžet.. Když už to vypadalo špatně, objevují několik písmenek a pod tím poškozený anglicky nápis.. Rainbow promenádě.. Za chvíli nacházím přístup do mostu a výtah že 2 do 7 patra, zázemí i se záchodem..a místní lidí o tom skoro nevědí..:)

Neváhám a přebíhám most. Neskutečná industriální klasika.. takovej japonskej Golden gate bridge, akorát, že má několik pater, jezdí tam i vlaky, ale mohl jsem si to proběhnout, neskutečný...neskutečný zážitky a pocity, na pláži jsem se vlastně musel otočit a běžet zpátky a abych to stihnul musím probíhat nádražím:)...

Vše je jako ve snu. Nepřipouštím si, že bych mohl přijít pozdě, na zpáteční cestě před hotelem si kupují sandwich a kolu u McDonalds:), rychle se sprchuji, při oblékání do sebe rychle hazu jídlo, s posledním soustem volá z recepce kolega.... Je to všechno jenom náhoda??.:)..

Prosté počítání kilometrů říká, že to za bylo "mizerných" 10km, ale nádherěé mizerných, úžasně a statečně mizerných 10km:)... Objevil jsem neskutečný stezky, hned jsem se pochválil... [GPX až si jej stáhnu dám zájemcům k dispozici:)]













Den 3. Okoloběh... Okolo zálivu!! :)
Vím, vím.. kdybych tady něco neoběhl dokola, tak bych se nemohl svému kamarádovi, Martinovi VP podívat do očí, asi bych musel celou dobu chodit přikrčený, případně chodit kanálama..:)..

Jestli včera bylo horko, tak dnes teplota dosahovala 35C i možná výše.. jasná obloha.. A tak než jsem po ránu všechno udělal, lehce uklidíl, aby mi pokojská nějaký můj potřebný nepořádek nevyhodila.. je 11h. Slunce pálí jako o život, nikde ani mráček. To se mi hezky prohřejí hlavové kosti...:) Vybíhám, beru si 1 litr vody a věřím, že oběh zálivu bude nejen turisticky a objevitelsky velmi zajímavý, ale z hlediska "přípravy" na WS ne úplně zbytečný..:).

K mostu a na Daibu už to znám, prvních 5km je proto naprosto pohodových, kochám se, radím zbloudilému turistovi kudy kam, pohodička, teploměr u jednoho krámku ukazuje příjemných 33.5 C, nač se stresovat, že..:)

Na plážích kolem zálivu dá se říci, nikde nikdo.. tedy relativně.. lidí opravdu maličko, jen pár lidí je vidět na obrácené straně pláže.. Motiv lanového mostu je všude přítomný.. Před ním takový zelený ostrůvek, říkám si, mám už halucinace z toho tepla.. to je stejné aranžmá jako na Manhattanu... Úplnej Battery park... běžím dál a čtu, že je to "battery park", bývalé stanoviště dělostřelectva!


No nic.. asi už mám úžeh:).. Běžím kolem pláže, samé zajímavé a futuristický vypadající budovy, tak občas něco fotím, občas si říkám, přiběhnu blíž a budu fotit z téhle strany... Málem děsný trapas... doběhnu totiž na jedno kýžené místo, vytahuju iPhone.. naštěstí, než zapnu foťák, tak si uvědomím že něco není asi úplně v pořádku.. Ano, pře mnou na opuštěné pláži se dvě japonské dívky opalují nahoře bez.. a Honza vytahuje foťák:).. OMG! Rychle se otáčím a předstírám anglický hovor do telefonu.. Ať mě teď neruší, že si běhám po pláži..:).. Ufff.. to bylo o fous..:)

Říkám si musíš si dávat větší pozor.. asi dehydratace, úpal, slunce.. A taky jo.. běžím a říkám si... No to je síla.. já vidím sochu Svobody!! Zastavím, a piju, voda už je hodně tepla, ale sochu vidím pořád:)... Pro jistotu fotím, jestli tam zůstane i potom viditelná:) a běžím dál.. Kolem neskutečný budovy, a... jak je vidět že všech fotek.. NIKDE NIKDO!! Tedy zase si říkám, musíš v klidu doma prohlídnout fotky, jestli v halucinacích z horká a nedostatku vody jsi nepřehlídnul mraky lidí...

A pak už jen přes různé můstky, spojovačky, industriální klasikou dokončují okruh, pro znalce a místní: Minato-ku, přes Shinagawa-ku, Shinome, Koto-ku, Harumi, Kiyosumi Dori, Katchidoki. Pak už vidím most tentokrát už po levé ruce, zatáčím na zpáteční cestu... Před hotelem koukám na svého garnina 20.11km .. tedy, ne že bych byl ideolog, ale proč 11? Ovšem při vypínání naskočí správně 12..:). Život je krásný..:)

VŠEMU ZDAR! Našemu nadšení a ultra zvlášť! 12:)

 PS. Nechtěl jsem to tady zahltit, pokud vás zajímají fotky, tak zde.