Kyotó a Yamaguchi -- Hledání a nalézání

Těžký život Evropana.. Na cestu jsem získal mapu

Kyoto mému pobíhání vůbec nepřálo... Tedy asi kdybych se víc snažil a ještě méně spal, tak by se možná zadařilo, ale večer tradičně přicházím pozdě na hotel, pak chvíli strávím na netu a povídáním se slunečkem, něco maličko popracuji:) a najednou jsou 2 v noci..:). Představa, že bych měl vstát za 3-4 hodiny, abych stihnul hodinku běhat mě maličko děsila.. Tedy běhání -- věřím bych nějak zvládl --ale strašila mě představa, jak unavený bloudím po městě, protože jsem minul odbočku či nějakou spojovací uličku k hotelu (nápisy latinkou neexistují, nikdo nemluví angnicky a já hlupák neumím na garminu používat navigační funkci "návrat"). Proto jsem v Kyoto ráno věnoval extra hodině spánku, nebo se snažil ještě něco udělat, i když .. i když mi všechno jde nějak pomalu, stáří..:).

Nicméně si nestěžují, kolega byl nadšen, že se mi všechno líbí, že dokážu hodně chodit:) a tak ještě zvyšoval své úsilí, abych vedle povinnosti viděl neuvěřitelně věci, byl v místech, kam se Evropané či Američané moc či vůbec neobjevují (přišlo mi, že zahraničních turistů bylo i v Tokyu velmi málo, mimo hlavní město jsem potkal celkem 3 evropany)... Je to pochopitelně, protože nápisy latinkou neexistují, Je to jasné i z reakcí jinak zdrženlivých japonských turistů z ostatních částí země, když si mě pokud možno nenápadně fotografují, pak se osmělují odvážné školačky a fotí se dokonce se mnou. Neskutečný Holywood. Navzdory tomu, že jsem neběhal, přesto vnitřně cítím, že běžecká mise v Kyoto byla splněna... Při procházení -- turisty skoro opomíjenými --starými zenovými kláštery a zahradami se totiž dostávám ke stánku se suvenýry (Omamori), kde se dají koupit tradiční amulety pro štěstí (tzv. lucky charm)... Většinou jich je všude hromada pro úspěch v obchodování, pro šťastný a úspěšný sňatek, porod, pro různé stupně zkoušek na školách... pro cestování... a pak i obecně pro štěstí. Tady ale nacházím amulet černé barvy, lucky charm for healthy legs (!), tedy amulet, šťastné kouzlo pro zdravé nohy! Japonský kolega říká, že už je vůbec neviděl, protože doba, kdy se cestovalo na velké vzdálenosti "po svých" je dávno pryč.. Co víc si ultra pobihač v Kyotó může přát?

Třetí den bez běhu (!) se přesunujeme zase Shinkanzenem jinam.. tentokráte do Yagamuchi. Jsme v chápání Japonska téměř na venkově:), naštěstí bydlíme kousek od nádraží.. a kolega má krátce po příjezdu schůzi organizačního výboru konference, mám proto volno!!! Sláva!!! Tři dny bez běhání to už by byla špatná karma, nemám sice žádnou mapu, žádnou povědomost, jak to tady vypadá, na net se nemůžu zatím dostat... ale přesto... beru si běžecké a jediné recepční, co trochu mluví anglicky, se ptám na cestu.. River, povídám, river...:)... Máchá rukama, dopředu a za roh, říká slova Shinkanzen, zase mává rukama, pak vlevo vpravo, taková šermovačka jako z hvězdných válek a pak rada.. "koban"..:).. no jasně, když zabloudím, tak se mám zeptat na policejní stanici.... Ovšem veselejší zážitky z Japonska asi mít nebudu -- než když jsem se v zapadlé provincii ptal na cestu k řece policejního úředníka.. Pantomimicky jsem plaval, pak jsem chytal ryby.. poprvé jsem dostal prospekt na plavecký stadión, po druhé prospekty sousedních rybářských restaurací.. a tak jsem se na to vykašlal.. poděkoval, čas mi běží.. musím pryč...a řekl si, jestli je tu někde řeka, tak ji shinkanzen musí nějakým mostem překročit.. a tak překračují trať a asi km podle ní běžím.. najednou se mezi střechami něco zaleskne.. a ona voda!! Mám pocity bloudících cestovatelů, kteří po strastiplném putování nacházejí řeku, zdroj vody a směru cesty v divočině..:)... Co víc, těsně u řeky, hned vedle proudu nacházím asi 1km rovinku a tak si tam ve zbývajícím čase doběhám, co jde a otáčím to do hotelu, teď už naprosto zorientovaný...Zítra dopoledne bych měl mít skoro 3 hodiny volno, to bych si mohl zaběhat, aspoň 20km.. takhle jsem si to snil, ovšem, že bych běhal tam a zpět jako křeček??? I když... jak správně řekla Lucka, na Kladně ten okruh má taky akorát 1km.. tak proč si stěžovat? .:)

Chtěl jsem původně běžet na druhou stranu,
ale cesta podel řeky mě tam nakonec také dovedla..

Dopoledne se ovšem probouzím plný odhodlání a touhy.. tedy hlavně touhy poznávat japonský venkov.. dle pozice a směru kolejí typuji, kde je střed města a po dosažení řeky běžím proto na úplně jinou stranu. Na jednom můstku řeku přeběhnu a najednou... najednou jsem na vesnici.. všude kolem malá rýžová políčka, zavodňovací kanály, tuhle kombajn sklízí, tahle se seje:)... běžím kolem jednoho rybáře.. ale většinou nikde nikdo a když potkám nějakého domorodce, za běhu se uctivě ukláním, oni také a koukají na mě jako na zjevení..:).. a já se radují jako malé dítě... říkám si, ještě tenhle most stihnu, ještě tamten, tady zaběhnu k řece se podívat na to hemžení krabů.. jenže než tam přelezu a slezu, tak jsou všichni zalezlí pod kameny, v blátě, nebo přes bláto dospurtovali do řeky... ale to nevadí.. i tak mám pocity cestovatelů, na dálku v myšlenkách  zdravím kamarády, co se v horku trápí na Silvě.. abych je podpořil, tak s sebou nemám vodu.. těch 20km, sice už je taky žár, ale se bez vody dá proběhnout...

Při návratu nejčistější radosti -- objevování a zvládnutí běhu ve volném časovém okénku.. samozřejmě mě znervózňuje připomínka 160km v Kalifornii, co na mne za 3 týdny čekají.. v mezičase budou doma a v práci zase další zmatky, hromada povinnosti -- běhání bude každodenní boj, ale... nejsem reprezentant!:) Musím pochopitelně zvládnout mnoho jiných věci.. a tak až budu na startu ve Squaw valley, stát nervózní a rozechvělý.. tak si jistě vzpomenu i na tyhle památné bloudící a objevovací chvíle... a řeknu si natěšeně a se slzou v oku:).... doprd*le, doprd*le!!:)

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra zvlášť! 12:)
PS. pro zájemce o víc fotek něco málo zde..