Silvo, už jsi moje!!!!

Celý dlouhý rok jsem pohrával s myšlenkou konečně uběhnout náročné ultra. Tím spíš když mi loňský mammut utekl:). Tedy, ne že by 50 km na Stezce bylo procházkou růžovým sadem, ale když už jsme u těch S, tak Silva měla loni i letos kolem sebe úplně posvátnou svatozář. Běhám sice pro radost, ale s myšlenkou na Silvu jsem běhal v horku, v dešti ,v mraze... prostě pořád :).
Ať jsem to chtěl přiznat nebo ne, Silva byla všude. Jako zaklínadlo i jako kletba. Musel jsem na to pořád myslet. Poslední úlet s běháním v údolí v petiprstacich sice ještě bolel, ale už jsem pilně balil zavazadla a bral s sebou skoro všechno:). Pro jistotu dvě různé ledvinky, trička na převlečení, dva páry identických bot (na případně přezutí?), náplastí, toaleťák, malé čokoládičky, záložní kšiltovku i šátek... Kromě vařiče a stanu, všechno! Moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko se nabídla, že pojede oklikou na pár stanic a vezme s sebou věci na případně převlečení, povzbudí mě a pak mě odveze následně domů.

Celou dobu před startem i během běhu jsem si opakoval... "Je to křest, je to vstupenka, je to otevírání dveří do ultra.. ultra běhu, ultra pocitů.." Nesmíš to zkazit, běžet hlavou i srdcem, šetřit síly, postupovat logicky... Protože, ...protože další reparát by asi už nebyl. V případě neúspěchu bych si přiznal, že tohle území je mi zakázané, asi bych si smutně řekl, že tahle země není pro starší nadšený hobíky.

Dokonce jsem i chvíli přemýšlel, že bych neběžel ve svém tričku s dlouhým rukávem, ve kterém jsem loni nedokončil. Až tak!!! Ale potom jsem si řekl, že by to bylo proti mému já. Já i tričko přeci budeme spolu bojovat do poslední chvíle. I když jsem měl možnost a díky svoji nejmilejší i skvělou podporu na nejdůležitějších stanicích hlavně 43, 65/78 ... triko jsem nesundal, nic jsem nevyměnil. Stejně jako v rytířských příbězích, zůstali jsme spolu až do (úspěšného) konce. Ale postupně...
Všechno začalo tradiční číselnou smrští. Moje startovní číslo 11, číslo pokoje na zámku 101 (!) konečně i délka závodu 103km všechno do sebe zapadalo.

Malá odbočka na vysvětlení délky trasy od ll , cituji:.. "Stejně tu trasu udělali kvůli tobě protože ses rozhodl že poběžíš kilo a a když už seš 12 tak to dali na 103 (100 + 1 + 2). Nebo taky si říkali Honza je velká nula a jestli to uběhne tak tomu dá korunu :)) (12 nula mezi + koruna = 103 )" :)
Ráno na startu potkávám pár známých, zdravím Jiřího, Janu, Gábinu ... a samozřejmě potkávám svého bratrance, Martina.. A tak vím, že alespoň začátek bude takový "rodinný" běh:), ráno ve zmatku jsem si nedal své dvě čokoládičky do batůžku a tak je hned při startu ztratím, abych zase se přeci jen přiblížil své normální nátuře.:)

11 mi byla souzena i jinak, tuším kolem 11km jsme s Martinem zakufrovali:) a tak po návratu na trať jsme některé naše známé zase potkávali znova... Upřímně, kdybychom zabloudili dál třeba na 78km, tak by mě to asi víc nalomilo, ta 11-12 jsou moje čísla, tam to bylo v bezpečí.

Co říci k běhu samotnému? Cíl doběhnout, doběhnout pokud možno v pohodě, aby moje nejmilejší viděla, že mám věci pod kontrolou a běžet podle pokynů Běžícího Stínu. Do 45-50km jsme si s Martinem celkem vesele povídali, kolem 60km se mi začaly dělat puchýře na nohou, ten jeden pod nehtem na palci levé nohy byl nepříjemný, jak odtrhával nehet:). Nastavených 13 km na 65 (z 90/103) bylo asi nejmíň příjemných. Jednak nepříjemná cesta na běžení, nejdřív kamenitá cesta, potom křížová cesta [tady jsem konečně pochopil, proč je křížová:)] potom neskutečný krpál k občerstvovací stanici. Na těch extra 13km byla jedna stanice jen s vodou, tady jsem tu logistiku nezvládl:). Při návratu na normální stanici jsem měl hlad, žízeň, zvedal se mi žaludek ale čekala tam na mě moje nejmilejší:). A tak jsme se (78km) hodně napili, zkusil jsem jist a pak jsme asi 1-2km šli do kopce, pak už se dalo běžet. Řekl jsem Martinovi, že je čas se rozloučit:), nechtěl jsem ho zdržovat nebo zase sám se nutit do rychlejšího pohybu a tak jsem od 85 běžel sám.

Běželo se mi s Martinem fajn, ale byl jsem rád, že na tu mentálně nejtěžší část posledních 23km jsem zůstal sám. Byl to můj boj, nechtěl jsem nikoho zpomalit, ani sám ohrozit svůj cíl tím, že bych se snažil běžet o něco rychleji než mi dovolovaly podmínky. Myslel jsem na Stínovo pokyny: ... "v druhý půlce už to moc dobře nemyslí, musíš se sebou jednat jak s "blbcem". Jedno nebo dvou slovný příkazy ... soustřeď se na jeden (dílčí) cíl ... občerstvovačka, najíst, napít, převlíknout ... postupně, žádnej multitasking."

A tak jsem hlídal značky, plánoval, že zkusím aspoň kousek chleba na občerstvovačce, do kopce a přes kameny a klacky jsem radši šel... A místo utrpení mi Silva nabídla plnou náruč radosti.
Před vesnici na mě čeká Bubo a posledních cca 200-300m běží se mnou a pak spěchá na stadión mě ještě fotit. Probíhám cílem, Dan Orálek mě fotí a gratuluje! O pár vteřin později se potkávám se všemi kamarády a se svoji nejmilejší.

Ještě mi to asi úplně nedošlo, bolavé nohy a slézající nehty mi budou ještě pár dní připomínat to heroické úsilí i tu moji radost, i když věřím, že ta radost bude se mnou co nejdéle. Díky kamarádi za pohotovou fotku, takhle jsem já otevíral svoje dvířka za ultra pobíháním.:)

Díky všem za podporu, moc mi to pomohlo!
Silvo, už jsi moje, lidi by řekli na poslední chvíli, ja jen dodávám, za 2 minuty 12! :)

11:58:40

Běhu zdar a ultra zvlášť! 12:)
PS. Nedělní ranní venčení Deri sice patřilo do kategorie masochista amatér:), ale díky tomu jsem později i zahradu posekal celkem "v pohodě":)... docela obstojně chodím, nebýt relativně citlivých nehtů (které se se mnou touto cestou asi loučí) řeknu naprosto OK:).