Nej.. Nejlínější, nejkratší a nejkouzelnější

Uplynulý týden byl ve znamení léta. Na všechny kolem, Deri (a mě) nevyjímaje padala únava a lenora a tak první, co mě napadne, je, že to byl nejlínější týden. V úterý při ranním venčení/běhu Deri zastavila na kraji parku, sedla si a bylo naprosto jasné, že mi říká, že na mě (tady) počká, až poběžím zpátky. Mrcha! :) Mne se taky dvakrát nechtělo, ale běhat se musí! Tak jsem ji připnul zase na vodítko a nějak jsme spolu těch ranních 9km odtrpěli, pak jsem se vrátil do údolí ještě sám na jedno kolečko... Původně jsem si myslel, že středeční běh do práce a z práce mě poprvé od Silvy trochu víc prověří i po morální stránce -- přeci v tom hicu běžet bez vody, tam a zpět.. Houbelec! Asi nejtěžší bylo páteční ráno..Po nejkratší noci evidentně unavený a nevyspalý, Deri už od začátku jasně dávala najevo, že dneska se běhat opravdu, ale opravdu nebude:)... Považoval jsem za velké vítězství (moji!) vůle, že jsme spolu uběhli 3km v parku:), ale vrátit se sám zpátky do údolí a maximálně využít zbytek času, to už byl uplnej zen-budhismus, takový malý Kaisen!

Ovšem nic není náhoda! Dobíhám domů, koukám na display telefonu 18.18km. Říkám si, je to znamení, Honzo je to znamení.. Jasné, všechny ty (ranní) boje určitě souvisí s takovým malým vyhořením. všechno se neuvěřitelně dařilo.. Samé rekordy letos... 1/2M, M, Brdská... splněna Silva... Jakoby najednou nebylo co dalšího, hlava si snaží postavit "svou" hlavu a říká, už není proč běhat!:)

Navíc o každý čas na běh musím v těchto dnech různě bojovat, celková únava, bylo by určitě jednoduší říci.. dnes ne...zítra ne.. Jenže, co kdyby to ani potom nevyšlo? :).. Navíc si uvědomuju, že to není o běhu. Je to určitě takové malé vyhoření. Pod různým tlakem starostí, nedostatku času.. se zapomínáme radovat ze života a dělat si radost, což je ta nejhorší forma zapomnětlivosti!

Ale pozor, já to vím! :) a stejně jako existují balíčky první pomoci, tak já v dobách klidu a pohody přemýšlím a připravuju si, čím bych si tak mohl udělat radost, až bude nejhůř:). V tomhle oboru jsem naštěstí úplnej reprezentant!:) a tak jsem si před časem připravil radostnou bombu, kterou jsem v pátek zrealizoval. Modří sice již vědí:), ostatní mohou tušit, maličko napovím, je to letenka na srpen, a skrývá v sobě kombinaci všeho, co si jen pobíhač a nadšenec jako já může jen přát.. ale k tomu někdy brzo. Já stejně na sebe všechno prásknu..:)

V tom okamžiku se věci zase začaly vracet do normálu. Odjíždím v sobotu na sraz spolužáků na rodnou Vysočinu a cítím, cítím novou sílu a radost. I ta čísla kolem mi to dávají znát .. odjíždím z Prahy směr Kolín po silnici 12 a do rodného města vjíždím, naprosto stylově, jak jinak než po silnici 34!:).

Absolvuji sraz spolužáků a v nedělním ránu při kouzelné svatojánské noci se dostávám poněkud méně jistým krokem k rodičům přespat. Neskutečné, ale před 7 hodinou vyběhnu na "léčebné-detoxikační" běh a skutečně 19 km v ranním slunci v rodném kraji že mě snad všechno sejmulo..

Nakonec končím týden s velmi slušným číslem 95km, což asi vůbec nevystihuje ten rozměr přemáhání a vnitřního boje, i když?:)...

Občas zaslechnu, jak se kamarádi a běžci navzájem chválí.. ty jsi nepřekonatelnej.. V tu chvíli mě vždycky zamrazí. Kdepak, to já potřebuju úplně naopak! Být "překonatelnej"! Vždyť jsou občas týdny, kdy se musím překonávat i několikrát za sebou! :)

Tak nezapomínat na dělání radosti a překonávat se, aspoň cas od času.. 12:)