Hledáni trailu... hledání sebe... :) na ostrově bohyně Afrodité

Promenáda. Začátek mého běhu

Možná mě můj hodně čerstvý -- částečně marný -- boj o rekord na švýcarském tankodromu poznamenal víc, než bych čekal. I když jsem se nakonec po všech protivenstvích:) .. se na trať nakonec vrátil, abych si zachoval vnitřní integritu a sebeúctu.. přeci jen, ten návrat do normálu je horší. Člověk si nechtěně klade spoustu otázek a musím čelit řadě pochybností. Hromada práce, úkolů a povinností to dělá ještě horším.

Ale když se ztrácí víra, je potřeba se upnout na rituály. Proto další den beru (línou) Deri jen na krátký běh, a sám pak vybíhám do strání v údolí. Přes všechny zákruty nakonec otáčím na Ctiradovi. Ještě předtím vyskakuji a nadšeně křičím svoje bojovné.. „Rondáááááá!!!“.. V samém nadšení si nevšímám mladé maminky s malým chlapečkem, který podle držení těla s pomocí maminky zrovna čůral pár metrů ode mě..:). Podle reakce maminky soudím, že jsem ho vyděsil natolik, že kalhoty půjdou po vycházce asi rovnou do pračky. Směju se, nahlas i v duchu se jim ještě dlouho omlouvám, ale rituálů je třeba.

Protože ve středu nestíhám běhat a ve čtvrtek brzo ráno mířím služebně na Kypr.. Je rozhodnuto. Není lepší věc než svůj návrat do fitka pojmout heroicky:). Ve středu v polední pauze se zničím dokonale. V letadle nevím, jak bych se pohnul, oblékání saka mi působí vyloženě bolest.. prostě kvalitní příprava:)...

Letmý kontakt s mořem za plotem pivovaru

V pátek dopoledne mám plno povinností, takže běh je odložen na siestovou pauzu... Sice bych chtěl říkat, že běh je pro mě vždy odpočinek, ale není tomu tak. Teď vybíhám, každý krok cítím, unavené a potrhané svaly dávají o sobě vědět silou troubení k poslednímu soudu:). Snažím se běžet co nejblíž k moři, Chtěl bych nalézt nějaké pobřeží, kde by se dalo běžet, třeba nějaké kozí stezky... ale cesta vede přes hlavní promenádu, obchůdky ve starém přístavu.. Pokračuji dál a dál, občas se dostanu do kontaktu s pobřežím, ale oplocené privátní pozemky, sklady, nákladní přístav mě vedou šíleným industriálem, po asfaltkách a rozbitých cestách, kolem odhodlaných hlídačů a ostnatých plotů, které mě nepustí blízko k vodě..

Industriálním pobřežím k velkému přístavu

Nakonec mě moje bloudění vede přes i dvůr a areál pivovaru, kde jsem nadháněný ostrahou. Vysvětluji a ukazuji svoje tričko s výrazným nápisem iThinkBeer. Chlapci se uklidňují.. není to zloděj, ani diverzant, je to konzument, zákazník!:)... Zadní dírou v plotu mě doslova pouštějí k vodě. Štěstí netrvalo dlouho, další uzavírky mě dostávají na asfaltovou cestu plnou nákladních aut z přístavu. Po té, co mi dvakrát přeběhla velká ještěrka přes nohu a co slyším stálé šustění suché trávy kolem... nakonec srabácky běžím po krajnici a po chvíli to otáčím. Každých 15km se počítá, ale asfaltkovým industriálem se unavená duše léčí .. těžko:).

Industriál, na který navazuje úsek s ještěrkami

Druhý den, začátek "smíření" :)

Navíc večer se v baru, kam jsem vyrazil na pivo jsem se nachomýtl, když jeden starší anglicky mluvicí (patrně bývalý) sportovec vysvětloval svoje teorie... Všechno (myslel ve sportu) jde nahoru a dolů. Zatímco většina lidí bere tu cestu vzhůru jaksi automaticky --  jejich forma, kondice, výsledky se zlepšují.. o to horší to je, když se trend otočí. On vyprávěl, jak ho to zlomilo. Nedokázal sledovat, že najednou je starší, skoro všichni kolem jsou lepší, každej mu to natře.. ztratil motivaci k tréninku, přibral, zlenivěl.. zněl zlomeně, málem jsem mu zaplatil panáka..:)..

Nicméně jsem na to hodně intenzivně myslel druhý den brzo ráno. Garmin na začátku ukazuje příšerných 7 min/km hrozně se trápím, všechno mě bolí.. snad i duše, slyším ta jeho slova.. „málokdo se dokáže smířit s tím, že přijde čas, kdy bude jasné, že „směr“ už bude převážně dolů..“. Je to tady, říkám si...asi bych měl zrušit svoje registrace na ultra, prodat běžecké boty a začít dělat něco jiného, třeba koupit rybářské pruty. Dneska to nejde. Na konci promenády to otáčím a běžím zpátky.. Jen to udělám, všechno se ve mě bouří a říká, to přece nejde.. a tak míjím bod, kde bych měl odbočit k apartmánu a pokračuji dál podle moře..

Symbolika.. neskutečná. Jak si znova uvědomuji, jak moc se „mám rád“.. že moje zlepšování/zhoršování na tom nic nezmění.. Věřím, že budu pořád „bojovat“, ať už ten směr je jakýkoliv... V tom okamžiku „smíření“ a „odhodlání“ se přede mnou otevírá hezká asi 2 km dlouhá městská pláž, s jemným pískem, s minimem lidí.. Věřím na znamení, lhal bych, že v tu chvíli nejsem dojatý.. Tričko jde okamžitě dolů a běžím na samé hranici vln.. Síla a odhodlání do dalších dní je všude.. snad i ve vlasech:)..

Tak jako se Afrodita zrodila ve zdejších vlnách, odjíždím odsud silnější, odhodlanější. Poslední den, nedělní ráno mě zastihuje usměvavého a naprosto nadšeného na „své“ pláži.. Zážitky, naprosto luxusní, včetně pozvání do ruského karaoke baru.. jen dokreslují, že .. bojovat se musí a že to stojí za to.

Všechny cesty zdá se -- zase vedou k Rondě a moje odhodlání na stupnici od 1-10 je na čísle 12!:)
Všemu zdar! Odhodlání a ultra.. zvlášť!
12:)