Zapísky z podpolja, aneb zápisky z podzemí

Asi bych nazval dnešní post názvem Dostojevskeho knížky, která charakterizuje můj přechod do ilegality, odpojení blogu... Nicméně dám si k tomu úplně "nadzemní" obrázek rozkvetlé aleje zplaněných třešní z Prokopáku, u kterých se teď během mých výběhu lidé líbají jako o život!

Přemýšlel jsem, jestli uzavřením blogu pro veřejnost přestanu úplně psát, ale pak jsem si řekl, že by to byla škoda.. Je to taková moje terapie, navíc, když vím, že to není úplně volné, tak si můžu psát "po svém"... Sice asi pro jistotu budu držet určitou fazónu, ale teď už bez obav.

V sobotu jsem v těch zmatcích odjel na Brdskou stezku. Říkal jsem si, jak se to to všechno, spolu s finišováním stavby podepíše na mém 50km pobíhání? Ale nakonec to byl těžkej "luxus". Sice jsem to uběhl výrazně hůře než loni (loni 4:40, letos těsně pod 5h), děti se mě několikrát ptaly, proč jsem běžel tak "pomalu"? :) Ale o čase to opravdu nebylo...

Teda měl jsem na začátku maličko cukání to "rozbalit" a běžet na čas, cítil jsem se, že je mi fajn, že by to možná šlo, ale potkal jsem na startu zase Martina, loni jsme běželi s čísly 106 a 107, letos já 42 a on 43. Koneckonců jsme za sebou v abecedě, [pro pořádek, Martin se jmenuje Hanusek:)] ... Hned jsem mu vyklopil, jak jsem po doběhu v cíli loni mystifikoval pořadatele, že jsme bratranci :). No a tak jsme zase běželi spolu.

Povídali si, já se ptal Martina na Silvu a hned jsme se domluvili, že poběžíme spolu. K tomu času. Martin měl docela fest krizi, ale i tak jsme doběhli OK, má můj velký obdiv, jak se s ní dokázal poprat a já se samozřejmě snažil, běžet s ním, užít si to, podpořit ho. Podpořit sebe!

Protože celou dobu říkám, že moje běhání o čase není a i když se ve mě maličko "závoďák" vzpouzel, tak jsem věděl, že poběžím s ním. I tak, nebo možná právě proto to byl skvělý "závod", ztratil jsem jen pár minut, 20-25? ale myslím, že jsem získal dobrého kamaráda a souputníka/rádce na Silvu. K tomu pocit, že fakt o čase to mé běhání úplně není.:)

Díky tomu tempu cca 6min/km (včetně občerstvovaček) jsem měl v cíli nejen skvělý pocit z běhu, ale i pocit, že bych dokázal běžet dál i jsem si dokázal představit, že těch dalších 35km. Uvidíme, bude to ale výzva, s pokorou v duši se na to těším.

Ted aspoň maličko jednu další důležitou i veselou příhodu. Podařilo se mi přesvědčit syna, že spolu poběžíme Run Nike Prague! Tak jsem pro jistotu hned vyplnil a zaplatil rezervaci (než si to rozmyslí) a vybrali jsme si trika a čísla. Zatímco u něj zvítězily různé popřehazované násobky tří, moje číslo bylo celkem jasné - 001234:). Honza zvolil heslo "may the force be with me", vědom si toho, že "sílu" bude rozhodně potřebovat, zatímco já se držím své oblíbené mantry "Je to v hlavě, je to v hlavě:)".

Málem s námi běžela i dcera, ovšem podmiňovala to vhodným startovním číslem. Jakým? Inu 90-60-90 :), které už bylo (pochopitelně) obsazené:(... A tak je vidět, jaké maličkosti rozhodují o budoucích běžcích-hobících:).

Tak ať se mi hezky běhá a píše z ilegality. 12:)