Mantry v nás

Nijak to nezastírám, jsem lama:). To, že se mi daří úspěsně běhat přes rok a postupně se zlepšovat je IMHO spíš odraz trpělivosti a vytrvalosti jako takové, než mého sportovního "ducha":). Jak už jsem asi říkal, prosinec byl náročný (určitě z mého pohledu - 317km), leden je drsný (zatím 381), ale únor vypadá opravdu revoluční. Nikdy, tedy nikdy před rokem, nikdy před půlrokem, před měsícem...:) jsem nevěřil, že bych se dostal na úroveň, myslím tím objemů (ale i rychlosti) v tréningu, kde jsem teď. Přitom vlastně jsem v "pohodě" (ťuk-ťuk). V týdnu jsem běhal tradičních 12-14 na pásu (v tom mraze a pracovním vypětí se fakt jinak nedalo) a sobotní výběh (39km plus 2) jsem musel přesunout na pátek, protože v sobotu se přemístuji na skok (služebně) do Filadelfie. To byste nevěřili, jak chybějící den odpočinku (výměna volného pátku za sobotu) a prodloužení trasy o malicherné 3km změní náročnost tréningu. Upřímně, teda já tomu věřil:).

Možná teď ještě víc než dřiv si uvědomuju svoji podstatu - jak říkám v legraci, ale pravdivě - jsem duševní:) běžec. Od samého začátku svého běhání zjišťuji a ubezpečuji se, že běh je u mě svým způsobem meditační technika a řada (mých) překážek a problémů je v mysli. Protože se mě někteří ptali, jak já prostá "lama" dokážu vydržet běžet na pásu tak dlouho a v takovém vypětí, tak se to pokusím nějak popsat. Ať tedy vyjde najevo, že jsem magor:).

IMHO, především základ je přesvědčit sám sebe, že "to" dám, když se mi to podaří, tak věřím na 99 procent, že to dám:) Je to jako Hlava 22:)...K tomu je dobrý i ultrákův trenýrkový plán, kdy vše, co běhám se zvyšuje pozvolna. Tenhle model je mi moc blízký, není potřeba spěchat. Ono i pozvolné zvyšování, km ke km nakonec vytvoří pěkné vzdálenosti.:). Zkrátka ultra Miloš to umí  a myslím, že dobře pochopil i moji mentalitu:).

No ale jak se přesvědčuju? Jednoduše. Mám už evidenci, že jsem uběhl třeba 10km, tak používám princip indukce. Když 10, tak i 11, 1 km rozdíl nehraje roli. Když 33 tak 36, když 36, tak 39... A tak pořád dokola. :). Fakt to funguje, ale musí se pozvolna a trpělivě.. [já mám nastavenou tu horní hranici na 50km, první ultra]

U mě se osvědčují tři hlavní věci:

1) pochválit se! Když doběhnu, dokončím tréning, závod... říkám si (sice v duchu, ale hodně nahlas), seš dobrej Honzo, fakt seš dobrej. Je to skvelý, je to skvelý, ...Snažím se nějak si ten pocit z toho úspěšného dokončení uchovat, abych si to mohl v mysli několikrát přehrát:) až bude potřeba a že bude potřeba!!!! :)

2) poděkovat si a dělat si radost. Zní to asi ujetě, ale já si čím dál tím víc uvědomuju si, že mám nějak víc rád tu svoji "schránku" :), je to skvělé, že mi to tak šlo, vždyť nejsem žádný velký sportovec, 46, lama a přitom nakonec to pobíhání tak skvěle vše probíhalo..Tak nějak si vždycky v duchu děkuju.. Poslední část, kterou v tomhle nezavrhuju je "radost sobě":). Já se často snažím se udržovat v pohodě, tím že si udělám jednoduše radost. Ať už je to cokoliv - koupím si nějakou pitomost, třeba semínka na zahradu, kytku, sazenici, knížku, běžecký tričko..(obzvlášť když je nějaká depresivní nálada kolem). Prostě, jsem v pohodě, protože jsem v pohodě...:)

3) Úspěšně :) dělám věci nanečisto... Tím myslím, že třeba první maratón jsem v duchu běžel mnohokrát, procházel jsem "krizí" a překonával ji, viděl sám sebe, jak vbíhám do cíle a jsem v pohodě. "Film" tohodle typu si já rád promítám před spaním a ono to pak skutečně dopadne..Ono to není k zahození si v duchu několikrát proběhnout trasu, člověk si třeba říká, až poběžím tím Karlínem potřetí a jestli bude hic, tak toho budu mít plný kecky:), ale jak to "prožiju" několikrát nanečisto, tak je to takové zvládnutelnější a vlastně si říkám, že to k tomu patři a vlastně už vidím, že až proběhnu dva mosty, tak už je to do cíle jen kousek..Například ja i velké práce na zahradě - přesazování, rytí.. často dělám ve snu:), promyslím, naplánuju, přesně vím, kde to drhne.. promyslím další noc.. no a pak když už to dělám, tak vlastně jen "obtahuju" to, co dávno vím, že pujde a o to víc si to užívám..Ujetý co? Ale u mě to funguje na 100 procent.

Při vlastním běhu já nikdy nemyslím třeba na těch 39km na pásu. To je děsná pakárna, podle mě fakt test práce s myslí..:). Tak třeba dneska.. Na začátku si sleduju, jak se hezky rozbíhám, jak mi to jde (nemůžu nasadit sluchátka...) a ejhle už skoro 5km pryč, no pěkně jsem se zahřál, za chvíli bude 10k.. U 10km si říkám tak ještě tak 10minut (2km) a vyměním tričko, napiju se..:), no a pak v suchém se běží hezky běhá a říkám si no za chvilku bude 1/2 M, to nám to pěkně jde..:) a tam si řeknu, no už mám půlku za sebou, už se běží domů.. U 24-26 vyměním tričko, zakousnu Fidorku:), napiju se a běžím.. Říkám si no vida, už 2/3 za mnou, teď už to doběhnu, i kdyby čert na koze jezdil.. 29 km, no sláva už jen 10k, to je pohoda, to uběhnu v pohodě.., 34km tak jen 5km, ženský běžej s Tesco:), 36km.. vyrovnal jsem rekord minulého týdne.. teď už jen 3km, co to je, to dám:) a najednou je tu konec a skvělý pocit. Nebylo to jednoduchý, ale o to víc to potěší..
A teď je prostor pro body 1)-3).... :)

Já například si plánuju udělat velkou radost hned v neděli. Musím sice do USA, kam se mi vůbec nechce, ale budu ve Filadelfii (městě bratrské lásky:))) a tak jsem nastudoval kudy běhal velký Rocky a zaběhnu si to!!! Z little Italy kolem nádraží, řeky, přístavu až po schodech nahoru k muzeu umění..



A co vy, jaký máte postupy vy? :)
12:)