Psaním deníku k lepšímu životu a běhání

Moje dnešní poznámky jsou motivovaný šíleným zjištěním, že Peggy, nekorunovaná královna českého běžeckého blogerskeho prostoru, Peggy, kterou nazývám(e) českou Briggit Jones hobickeho běhání, Peggy přestala psát! Vedlo mě to k malému zamyšlení o úloze psaní v denním běhání:).
Měl bych to správné asi uvést tak, jak by se slušelo: "Můj deníčku!"A pokračovat ve stylu let dávno minulých, případně žákyně 5. třídy, které údajně používají deník nejvíce. Nevím, řada lidí se na deník (asi pamětliva) té dívčiny s culíkem dívá poněkud s despektem, ale co je špatného na nějaké zpětně vazbě? Hned to zní líp, co? Když běžcům řekněte, že si vlastně potažmo píší deník, když si zapisují svoje uběhané km, pocity a zdravotní stav do tréninkového deníku[tzv. trenýrkáče:)], tak se vám budou patrně snažit vysvětlit, že je to něco úplně jiného, diametrálně odlišného.. HOUBELEC! Nevěřte jim/nám ani slovo!
V principu je to úplně stejně vyznání, které dělá ta culíkatá dívčina. Ano je to mazlivě nakažlivé "můj deníčku"! Svěřujeme si své pocity, zážitky, obavy a očekávání. Američané by to nazvali potřebou sebereflexe a zpětně vazby, lékaři by zdůraznili význam deníku při léčbě psychických poruch, alkoholismu, obezity a pod... psychologové by zdůraznili rozměr exhibicionismu v nás (vlastně si píšeme "tajně", ale ve skrytu duše toužíme, že nás někdo bude číst). ..Prostě každý by přišel s nějakým vysvětlením, proč tomu tak je a co nás k tomu vede.
Z toho, co jsem tak vysledoval, bych si dovolil říci takové malé zobecnění a podporu našich deníčků a blogů. Je dobře si je psát! Nejen proto, že se zlepšujeme v běhu. Snažíme se v nich dělat sami sebe maličko lepšími a proto se stáváme lepšími. Protože jsme to, co si myslíme, že jsme:). Ten efekt sledování je to, co nám pomáhá. Když se (i sami) sledujeme, jsme jakoby víc důležití, najednou jsme VIP, někdo nám nakonec bude třeba i fandit a nám se naše starosti budou lépe snášet.
Ovšem má to podle mě i jeden háček. Když začneme fňukat, je nám hned hůř. Protože jsme to, co si myslíme, že jsme. Když budu vykládat, že mi je dobře, bude mi třeba i dobře nebo aspoň líp, než když budu v nešťastné poloze fňukat, to jen se mi přitíží.
Proto můj závěr a heslo do dalších dní zní: Ano, psát. Pišme si! Ale pozor trochu pozitivně, nebo aspoň pozitivněji, než se nám věci jeví na první pohled. To je cesta ven!
Ať se nám daří, jak v běhání, tak i v životě. 12:)
PS. Určitě si to každý z běžeckých bloggerů uvědomuje. Proto Pegg se s velkou slávou, jako se Fénix rodí z popela, zase ukáže v té podivné tkanině prostoru a času, který se nazývá internet.:)