Když musíš, tak musíš (aneb šuby duby Amerika...)

Od kamarádů občas slýchám, že jsem až moc pracovitej, až moc se věcem věnuji, že moje úsilí je tak moc usilovný, až jim to vadí:)... Ovšem, já bych k tomu pro pořádek dodal, že je to spíš legrační a že tím, jak se snažím se v tom všem vidět ten veselý rozměr, tak se věci vesele dějí i když třeba "usiluju":), ale postupně..

Ve čtvrtek jsem si vzal dovolenou, abych dopoledne koordinoval práce při dokončování přestavby našeho domečku (celkem náročné, ale blížíme se do finále, aspoň doufám, že koncem května se začneme stěhovat), až do 12 hodin jsem různě pobíhal na stavbě a když už bylo jasné, kdo a co má jak dělat:), [já jsem měl zakopané a připravené vedení vody a elektriky v zahradě, přesunul jsem se domů, oblíknul běžecké hadry (tentokrát navzdory horku jsem vzal moudré tričko a bundu) a vyrazil na svůj plánovaný běh cca 60km..

Teda, vybíhal jsem takový vytočený, až bych řekl nasr.., ale teď ani nevím proč..:) ... Vadilo mi, že jsem nemohl běžet ráno, ostře píchalo slunce a hned začínalo pršet, bál jsem se, že to nestihnu "uběhnout" než se spustí lijavec... Ale zatočil jsem po cca 3km v Prokopáku podle trati a najednou jsem si uvědomil, že ten déšť krásně kropí prach na cestách, zeleň keřů kolem cest je najednou zářivější, jak jsem probíhal kolem vápenky, začalo sice silněji pršet, ale radoval jsem se, jak jsem skvěle odhald počasí..:)... ano správně.. starosti a problémy zůstaly za mnou a já se začal radovat ze svého objevovaciho běhu..

Za chvíli sice začalo pražit slunce jako blázen, ale to se mi podařilo přesně doběhnout do lesa u Osady "Dlouhá míle" a pokračovat ve stínu stromů na Dubeč.

Začal jsem se tradičně kochat a málem jsem zabloudil i na trase, kterou znám velmi dobře.. Říkám si, aspoň chvíli koukej na cestu, ať sebou někde zase neflákneš:) a včas.. málem bych zašlápl hnízdo slepýšů, chudinky se rozutekly na všechny strany, naštestí jsem aspoň jednoho stačil vyfotit..

Po pár km běžím liduprázdnou oblastí, široké lesní cesty u Roblína, v tom kde se vzalo, tu se vzalo, zaparkované auto a podle pravidelného pohupování jsem už na dálku poznal, že je JARO a že nějaký šťastný pár tam provozuje velmi příjemný "cross-training"...:).. Chápu je, kdo by se v těchto končinách pohyvoval, že?:) Mladý muž mě zahlédl z okénka, když jsem probíhal kolem, pozdravil jsem zamáváním a radši zrychlil, abych jim nekazil hezkou chvilku..:)

Jak se přiblížil 30.km, tak se přiblížil hlavní cíl moji cesty -- lom Velká Amerika. Musím se tady přiznat, jsem srab... Celou cestu jsem se těšil, že až doběhnu na ten konec a lom se přede mnou otevře (viz foto), tak se postavím na okraj a s patřičným gestem zakřičím.. Atanáááááá! Vinettou!!! Atanáááá Rybana!! :)

Jenže tam kousek seděla skupinka mladých děvčat u jednoho srázu a bál jsem se, že by (smíchy) mohla spadnout do lomu.. A tak snad někdy příště...:)

Zbytek zpáteční cesty probíhal tradičně, místo socialistického boje o zrno, to byl boj o vodu..Ačkoliv ji z nebe pršelo možná až moc, všechny krámky a hospody v přilehlých končinách byly zavřené a tak nezbylo zase "žebrat", tady to snad ani nenapíšu, ale lidí jsou hodní a byla to legrace..

Vlastně všechno bylo nějak hezky barevný [určitě ty endorfiny:)], i to střídání počasí od horka po chlad a déšť...ve finále jsem ještě dobrovolně nastavil okruh v Prokopaku, aby to vyšlo k těm 60km.. Pocity skvělý, jednak, že jsem v tom shonu a napětí se rozhodl vyběhnout a znovu se přesvědčil, že běhání na mě naprosto funguje a ani to zase nijak moc "nebolelo", uvidím zítra..:).

Radost, jednoduše radost.. zaplaťpánbu, že ji žádné moje (počáteční) úsilí neodradilo a že je stále se mnou. DÍKY.

12:)