Motivační kroužek aneb je potřeba adjustovat:)!

Tohle já miluju... Sledovat ty poťouchlíky, co spolu tak na dálku běháme a trénujeme [a pošťuchujeme se:)]... Mě to dostává: jeden běhá v trenkách a skáče do závěje, druhý už rovnou vybíhá v plavkách a skáče do vody, další trénujou jak šílenci a někteří ještě k tomu tancujou:).. Já to diskontuju:), vybíhám oblečenej, skáču tak akorát přes zamrzlý kaluže a pozor, přibíhám rovněž oblečenej.:), ale zase vzhledem k mýmu "stáří" jak fyzickýmu (dost), tak běžeckýmu (málo) i to je určitý extrém, ale divnej je dobrej:).

Přiznávám, že jsem se nechtěně zapojil do Machyho bláznivého korespondenčního otužileckého kroužku, když jsem v úterý brzo ráno (-5C) běžel do práce, v batůžku zmrzlý vepřový koleno že zabíjačky, který přimrzalo k batohu, na čepici mi lehce namrzal sražený pot a u nosu nudle.. Machy by měl jistě radost:). Jak se motám po těch zmrzlých cestách, tak u ramene Vltavy (hotel Racek) kachny tradičně vycourají vodu na chodník a je to tam jako kluziště. Jak tam mezi nimi probíhám, uklouznu, částečně pád vyberu, ale při tom (nechtěně) nakopnu jednu kachnu tak, že velký kus popoletěla a zahučela do vody:). [Fyzikálně řečeno, kachna zabrzdila můj přímočarý pohyb vpřed, energie z mého nakopnutí ji po tečně k silovému působení po sestupné trajektorii odpovídající přitažlivosti a odporu vzduchu dostala mimo pole mé působnosti a mě zase v rámci zákona akce/reakce umožnila získat zpětný balanc:)]. Ostatní kachny okamžitě s děsným rámusem zmizely... Pikantní bylo, že si to asi všechny pověděly, protože když jsem na druhý den ráno běžel kolem, jen jsem se v červené bundičce vynořil na kraji řeky, už s vyděšeným kvákáním vyklidily cestu...:)

Mezi námi, já ten motivační kroužek (Machy, běžící stín, Advid a další a další..) mám diskontovaný, prostě si ty jejich čísla výrazně zmenším a tak:). Těch úrovni "šílenosti":), co oni provozují se nepřibližuju, já to mám promítnutý aspoň do faktu, že běhám. Tedy že VŮBEC běhám a že běhám, jak to jde.:) To je teď u mě ta pravá radost i to hrdinství v jednom. Tento týden po-st je ve znamení úporného úsilí (14+30+30.) protože beru v potaz Štědrý den a Boží hod (návštěva u rodičů) a svůj plán se zase dostat nad 100km týdne. Běžící stín to u sebe trefně komentoval, že to zimní běhání je takové nijaké, nemá to strukturu, délku ani frekvenci, ale ono se to nějak nasčítá:).

Kamarád mi říkal, člověče, ty trénuješ jak na nějaký horský ultra, neběžíš Leadville? Povídám, maximálně kousek z toho - tedy "led" to jo - na ledě běžím, nebo "vedení" to mi schází:)... Ale pravda je, že to úsilí u mě pořád je. Ovšem není to hrdinné úsilí, ale srabácké úsilí:). Já se totiž ve skrytu duše BOJÍM, že kdybych neměl dost naběhané, tak mě to na delší trati skřípne a já si to běhání vůbec neužiju! :)

Ale co, padouch nebo hrdina, vždyť jsme jedna rodina!:)

Tak ať se nám to dobře běhá, potápí či jinak různě vzájemně blbne. Protože, když není radost, tak není nic!

Hezký svátky! 12:)

PS. Pokud to nebylo jasné z mých oslavných fotografií z tohoto týdne, tak snad i čas postu napovi! Je čas sluno(z)vracení!!! Už budeme zese běhat do světla, protože slunovrat, to je takové malé jaro:).