Báječný den... aneb setkání s Cimrmanem

Minule jsem se tady všem omluvil a přitom omlouvání jsem na sebe prásknul své skryté sny.. OMG!.. Jsem úplná slepičí prdelka :)... Jasně, některé sny jsou šílené,.. ale věřím, že zavčasu jsem si uvědomil základní zásadu i částečně motto mého zápisníčku.. "Hlavně se z toho (ani ze sebe).. nepotento!" :)... Takže klídek..

Celý týden jsem běhal, jak to šlo s cílem zase zvýšit počet km, počet hodin, které člověk stráví "venku" .. na trase.. Ne. není důvod si je sem psát, (klídek:)..), říkám si to proto, že jsem si hned vzpomněl na jednu knížku o přípravě na Western States. V ní je navrhováno, že by týdenní objem km měl růst postupně ke 100mílím (161km) týdně. A že se i postupný nárůst pro normálního pobíhače dá přirovnat k situaci, kdy začínáte běhat a máte na zádech malinkou opičku, která postupně dorůstá velikosti statné gorily:)... Přišlo mi to jako vtipné a výstižné hodnocení situace.

Myslím, že nejdůležitější -- aspoň pro mě -- bude přitom nedělat nějaká šílená rozhodnutí (hodně těžké), nedělat žádné pitominy a hlouposti (téměř nemožné) ... ale hlavně.. udržet si radost, která k tomu pobíhání určitě patří, ať už se člověk honí za čímkoliv:). Myslím, že mám opravdu štěstí na zážitky a znamení, protože ten páteční den stal opravdu za to..

Ráno, bože jak se mi nechtělo běžet do práce... V hlavě mi sedí 100+1 důvodů proč neběžet... a zatímco si je všechny v duchu vyjmenovávám.. pomalu se oblékám do běžeckého a zuřivé štěkání Deri už mě "probouzí" a tak se aspoň v tranzu vracím pro čelovku... co kdyby náhodou jsem se přesvědčil pro cestu z práce..

V tomhle rozpoložení a částečně mimo, vybíhám... Hned na začátku parku s sebou fláknu, protože to na blátě to strašně klouže.. Jako tradičně, když už se tak válím na zemí, tak to kolemjdoucí musí komentovat..:)..
Usměju se a běžím (už opatrněji) dál.. Říkám si, takovýhle úvodní "gambit", to jsem zvědav, co se dneska zase stane... A odměnou je mi neskutečné setkání.. Asi v půlce údolí dobíhám (zvědavě) jednoho člověka.. Čím jsem blíž, tak tím jsem zvědavější.. Poznávám, že má na sobě normální kalhoty, bundu a čepici, přes rameno kabelku/tašku, kterou si na boku jednou rukou přidržuje (!).. Když jsem blíž, zjišťuju, že běží v normálních polobotkách (!)... Koukám, kde má kufr, abych mohl říci, že jsem potkal Cimrmana..:)... Hned se s ním dám do řeči a co máme společnou cestu, tak si chvíli povídáme. V. mi říká, že běhá asi rok, 3-4x týdně, ale že zatím nebyl důvod se "profesionalizovat" :) a tak běhá v normálním oblečení.. Když v Hlubočepech zatočil do barandovského kopce, řekl jsem si .. díky panebože.. To byla ukázková lekce:)... Moc mě to potěšilo a vlastně na V. budu teď častěji myslet, když třeba zase zapomenu čelovku, kalhoty, tričko.. nebo nějaký zdánlivě "nutný" prvek běžecké výbavy:)... Není to potřeba, je to v nás..
Zamyšlen pomalu vybíhám na rampu Barandovského mostu.. Před sebou vidím dva velmi rychlé cyklisty, vzpomenu si na svoje ranní krasobruslení (se skvělým pádem).. znajíc ostrou zatáčku, která je jen pár metrů za mnou, uskakuji (zbaběle, ale moudře) do keřů... Samozřejmě, že se vymázli, ovšem měli celou cyklostezku jen pro sebe, mohou to vyčítat leda sami sobě. To je ta nováčkovská daň nezkušených bikerů na mostě, posedlých rychlostí .. Vidím, že se sbírají, akorát si dost natlouli.. uff.. to bylo o fous:)

Přes den jsem pohlcen práci, ale odpoledne mi pípne mail od Martina, Veverky Pražského a já si uvědomuju, že jsem pro něj vlastně něco nesl do práce... Na otázku, jak se sejdeme, kde dojde k předání kontrabandu:), nakonec navrhují, že mu vyběhnu naproti ... kopírujíc trať POPu... oba věříme, že se sejdeme a pak poběžíme k barandovskemu mostu a potom každý po svých.. Jenže, jak postupuje odpoledne, začíná drobně pršet, mží a tak Martinovi při běhu telefonují, protože přes zamlžená a mokrá skla svých silných brýlí vidím tak akorát na cestu... Ještě si domlouváme kudy běžíme a jak se poznáme:), říkáme si navzájem své barvy... a naštěstí se sejdeme na kraji Krčského lesa, u Labutě, a ten kousek k mostu běžíme spolu... Slabé mrholení přerostlo v drobný déšť, který pomalu sílí, když se odpojujeme..

Při cestě údolím nahoru už není skoro vidět ani na krok.. Díky dešti, se zapnutou čelovkou je kolem bílá či svítivá mlha, bez ní černě leskla tma.. naštěstí znám cestu úplně nazpaměť..
Den končí stejně, jako ráno začal.. V parku se vyhýbám kaluži a jedné paní s deštníkem venčící pejska.. Dostávám "smyk" a fláknu s sebou do kaluže, kousek vedle - naštěstí jsem ji nepocákal... Snažím se rychle vyskočit, ale jsem tím pádem ještě víc od bahna.. Paní se začíná bavit a povídá.."Vás bych chtěla mít doma!"..:)... V myšlenkách na moje "holky" že mě vylétla okamžitá odpověď "Tak to nejste jediná!.. Takový mám jen doma hned tři!":)

Všemu zdar! Ultra a radostnému pobíhání zvlášť!
12:)