Všechno můžeš, ale bojovat.. musíš:) -- Kerry Way Ultra -- závod

To, že jsme hned pár kilometrů po startu (ještě v hodně semknuté skupině) byli schopni různě bloudit v Killarney National Parku, mě mělo vést k trochu větší ostražitosti:). Samozřejmě, po bitvě je každý generál a po pitvě ví doktoři všechno naprosto přesně:)...

Když jsme asi po 5 kilometrech opustili zpevněné cesty, tak jsem si poprvé pořádně nabral do bot. Ale nabuzen očekáváním věcí příštích jsem se cítil, jako bych pil dobrý koňak.. a slovy mojí oblíbené knížky zjišťoval, že "... ta mlha, ležící nad lesy, byla vlastně velmi malebná. Všechno bylo tak svěží a ten ranní deštík jistě lesu velmi prospěl. Nebe na východě se jasnilo každou minutu a cítili jsme, že slunce čeká za kulisami hor připraveno, aby na pokyn nebeského režiséra vystoupilo na scénu v celé své oslňující slávě. ":)

Na první stanici (cca 20 km) jsem si ani nedával drop-bag. Tam mi místní prozradili dobrou a špatnou zprávu. Ta dobrá byla, že brzy přestane pršet a ta špatná, že začne lejt:)...Na běh jsem si vzal ATR HOKA, žádné boty na výměnu na stanice, jen několik párů ponožek v igelitových pytlících bylo na několika stanicích připraveno pro jistotu ... (just in case)... Nevím proč, ale myslel jsem si, že většina trasy je krásně běhatelná a že vysoká podrážka bot HOKA mě ochrání od vlhkého podkladu a vyváží jejich naprostou nevhodnost pro mokrý terén. Ano, jejich slogan "Time to fly" plně vystihuje jejich stabilitu na mokru a blátě:).

Vzal jsem si předpověď místních o dlouhotrvajícím dešti k srdci a rozběhl jsem se, co to šlo.. A šlo to celkem hezky, i s naplněným baťůžkem jsem z kopečka svištěl po zpevněné cestě 5:30 za minutu, stále zrychloval a těšil se, jak budu předbíhat závodníky přede mnou. Ale nikde nikdo.. Že bych nikoho nestáhl? Pro jistotu zastavím a koukám do navigace.. a sákryš.. jsem asi přes kilometr dole mimo trasu, ohlédnu se a vidím ostatní stoupat šikmo vzhůru. Všude kolem jsou ale ohrady pro ovce s elektrikou a ostnatým drátem, bez žádných přechodů.. a kdoví jestli by mě nakonec nediskvalifikovali:). A tak jsem si zanadával a hezky, i když už ne tak svižně :), jsem se vrátil na trasu. Koukám na hodinky, přes dvacet minut v háji. [Byla tam značka odbočení, ale chudinka se bála toho frmolu a schovávala se nesměle za vzrostlým stromem:)]. Rozhodl jsem se zjistit, kdo už to běžel.. a pokud to jen trochu půjde, držet se lidí, co znají trasu.

Pravda je, že lidí, kteří trasu znají je určitě většina. Odhaduji, že téměř 90% účastníků je z Irska a většina ostatních cizinců jsou zkušení matadoři.. Hned se z každým bavím a tak třeba Christoph H. z Rakouska má seznam dokončených extrémních ultra dlouhý jako Lovosice, od stovek mil v pouštích, za polárním kruhem, po pralesy, včetně neskutečných adventure šíleností. Při dotazu na moje "zářezy" na pažbě po pravdě přiznávám, že jsem takový rodinný typ:) [family guy:)], občas sem tam 100k nebo 100 mil, pár kopečků, ale hned zase domů:). Jak si povídáme, vidím před sebou v dálce nějaké běžce, statisticky usuzuji, že to určitě bude někdo místní (konečně moje šance je zhruba 9:1) a tak zkusím zrychlit, Christopha nechávám za sebou a za chvíli už se těším z mého oblíbeného irského přízvuku.

Většina místních nejde pro silnější slovo daleko, jako u nás kdy každé druhé slovo může být "voe" a ("pi*a") -- záleží na regionu..:) -- tak zdejší "fokin'g" a "fok" znějí naprosto přirozeně, protože holt ve foking dešti člověk nemůže dělat nic jiného než bojovat foking tvrdě:).

Velký kus cesty a noci jsem běžel s Rayem, Jamesem a Thomasem... A tak se různě dozvídám o tom, co nás čeká, je mi jasné, že navigačně to bude pro mě chuťovka, mlží se mi brýle, v dešti mám sice telefon v igelitovém pouzdře, ale jak jsem s sebou několikrát fláknul, tak se mi asi roztrhl a voda kolem telefonu, spolu s oblačností a deštěm způsobují, že navigační bod mi různě poskakuje a vede mě to potom blbě. Ale zatím se držím, na stanicích nic neměním, abych s nimi udržel tempo a krok. Upozorňují mě ať si dávám pozor na "hnědé cesty".. při silných deštích části pastvin silně promoknou cesty se rozmočí na úplnou kaši do které se dá snadno zapadnout až po zadek. Základ je mít pevně zavázané boty, aby člověk o ně nepřišel..:)

Zatímco já jsem se snažil usilovně přesvědčovat místní počasí, aby se umoudřilo, tak moji spolu-běžci si v té slotě vyloženě lebedili:). Vysvětlili mi, že už několikrát žádali ředitelku závodu Eileen, aby se tahle trasa běžela ještě jednou třeba v lednu. To hodně prší, voda je fakt studená a vítr má ty správné grády. Ale že dneska je to taky f. hard.. skoro jako lednový běh:)... Počasí se ale díky silnějšímu větru začalo měnit trochu k lepšímu... Na pár minut i vykukovalo slunce, pak se zase přehnaly mraky s deštěm a my si uprostřed toho všeho užívali i opakované duhy. Fotil jsem ale relativně málo, v tom dešti jsem se bál vytahovat telefon, takže většina mých fotografií zobrazuje několik chvil, kdy buď nelilo, nebo pršelo jen drobně:). Věděl jsem, že musím šetřit baterku na navigaci, bloudil jsem i na můj vkus celkem dost.:).

 

Teď když to píšu, tak si uvědomuji, že za podstatnou část mého nočního-ranního bloudění může Olaf a můj reflex vypěstovaný na jeho tratích Pražské stovky... Ano, to je ta známá rada z P100: "Když nevíš kudy, určitě to vede do kopce!" :). Tady je dobré si všimnout, že na KWU z cizinců jediný 12:) má tuto úchylku.. Pozice bludičky (č.63), tak jak mi to fotila moje nejmilejší manželka na mobilu to jasně dokazuje..

Po rozednění už je mi fakt zima. Jen jednou jsem měnil ponožky a jednou tričko, Bylo by dobré se pořádně najíst, nedostatek energie způsobuje, že se fakt klepu jako ratlík, na totálně rozmočeném povrchu se co chvíli válím v blátě a plácám se tam jako kapr při podzimním výlovu:). Normálně mám halucinace až později:), ale tady už po cca třiceti hodinách beze spánku mám neskutečný vidiny. Jedna z nich mi ukáže značku trasy na kopci, ke kterému vede taková úzká cestička. Bořím se ve vodě a blátu, ale držím se jednoho zarostlého běžce.. jsem nahoře. Dvakrát se otočím, když ho hledám... a v tom ho vidím! Není to ale žádný běžec, ale mohutný beran! A jak jsem se otáčel, tak netuším, z kterého směru jsem se dostal nahoru. V dešti a mlze není teď vidět o moc dál, než na 20-30 metrů. Opatrně vytahuji igelitové pouzdro a zkoumám off=line mapy a poskakující navigaci.

Tak teď jsi Honzo v prd*li, říkám si klidně. "Seš relativně blízko od cíle.. už se to dá ujít, jen je potřeba jít tím správným směrem.. debile!" :) ...  vždycky k sobě mluvím laskavě:), není nad povzbudivé slovo, že? IQ vzhledem ke kilometráži téměř na nule, ale nakonec v zápalu "geniality" usoudím, že musím být na jednom z lokálních vrcholků, a už vím kudy.. Při zpáteční cestě sice jdu víc vodou než cestou, dalších nejméně 30 minut vyhozeno z okna... ale nějak jsem v klidu.

O to víc se potom dozvídám, jak moje bloudění znervózňovalo moji ženu. Co víc, návrat přes Killarney National Park -- ano tou cestou, kde jsme úspěšně bloudili v pátek ráno -- je opravdu paměťový oříšek. Jednak už je moje IQ opravdu hodně nízko, ale hlavně silné deště a rozvodněná jezera změnily cestu k nepoznání. Potoky a potůčky, které jsme v pátek ráno překonávali pomocí hůlek téměř suchou nohou... Jsou teď divoké řeky široké několik metrů, které je potřeba normálně po kolena brodit.. Občas se přidržovat provazů, aby nás silný proud nestrhl.

 

A tak posledních cca 12 km překonávám víc jak 4 hodiny. Marně se snažím se dostat na trasu k jezeru, kudy jsme běželi v pátek. Park je protkán množstvím cestiček a já se vždy nakonec vracím na silnici, která vede do Killarney... Při dalším pokusu o hledání cesty mi zvoní telefon. sice mám už jen pár 15% baterky, ale zapnul jsem on-line mod, abych měl co nejpřesnější navigaci. Volá mi moje D. a říká mi laskavě.. Nikam nelez (debile).. můžeš se držet silnice, je to povolená varianta.. :)

Zbytek už jen mazácky kontroluji, aby můj čas v cíli ještě začínal 37, za tři čtvrti hodiny se už vítám s Eileen, která se na mě směje a říká, že jsem neskutečný zlatíčko a koblížek:). Že mě sledovali, jak jsem bloudil a nevěděl cestu, že už mi chtěli volat... ale ona věděla, že si poradím sám..
V cíli beru pivo, za chvíli na hotelu vlezu do horké vany a jako japonský turista se raduje z fotografií po návratu z dovolené:), tak já si v té vaně přehrávám opravdu silný záznam mých zážitků z posledních 38 hodin.
Bylo registrováno 63 závodníků, doběhl jsem 26, dokončila jediná žena, která doběhla za mnou, Christoph přišel ještě hodinu po mně a 21 lidí nedokončilo...

Než jsem stačil odpovědět Míše na blahopřejnou SMS, jsem na chvíli jsem zavřel levé oko, které mě pálilo. Nevím, co se stalo:), ale podařilo se mi jej otevřít až ve 4 ráno :). Jo, tohle taky patří k ultra... Ty jednoduché úkony, které normálně trvají pár minut, ale po závodě s nimi člověk může strávit hodiny:). Správné ultra pro mě končí, až když jsem v pořádku doma, proto ještě aspoň tři hodiny spát, ať zvládnu autem cestu vlevo na letiště..

Mám ze sebe radost. Nohy přes 30 hodin permanentně v ledové vodě a blátu, několikrát jsem si hodně natloukl, nikdo mi na trase nepomáhal, měl jsem jen miniaturní drop-bagy, zlobila mě navigace.. ale přesto jsem stejně jako většina věřil, že se dostanu do cíle a bojoval "fokin'g hard".:)..

Nějak odpočinu, vyléčím nohy a zase se zkusím rozběhnout, aby to v té Stromovce nebyl úplný propadák:).

Všemu zdar! Našim šíleným nápadům, bojům .. a ultra.. zvlášť!:)

12:).

PS. Díky všem za virtuální podporu, díky organizátorům za skvělou akci a díky, že mi přálo štěstí!

Tři fotky s běžci (a s duhou) jsem si vypůjčil z FB závodu. Fotografka byla skvělá!