Klid! Klid!! Klid!!! :) aneb WSER 100 miles pohledem 29ers:)

"Hype" atmosféra na startu WSER 2019

Nic není náhoda, a když jsem si do své profilové mapy na začátek napsal třikrát klid s rostoucím počtem vykřičníků, jakobych tušil, že to bude opravdu potřeba. Začínáme stoupat po sjezdovce na Emigrant pass a začíná se pomalu rozednívat. Nemám nasazenou čelovku, možná to vypadá, že věřím, že přiběhnu do Foresthill (62 míle) ještě za světla... ale kdepak. Mám ji v batohu, stejně jako desítky dalších věci. Snažím se mít s sebou všechno možné - bohatě vybavenou lékárničku, jídlo, pití, šátky, elastický obvaz, věci na opravu bot, shotch pásku, víceúčelové tkaničky, atd. No a když bude nejhůř, tak si můžu pro útěchu na báglu přečíst naše klubové heslo — co nemáš, nepotřebuješ! :)

Jak se různě cesta vzhůru vlní, tak procházíme sněhem, ale pořád se drží i úseky bez sněhu. Neběžim, ale svižně kráčím, postupně předbíhám lidi před sebou, ale přeci jen, přeci jen si říkám, jestli bych neměl porušit svůj “plán” na maximální tep v úvodním kopci, protože před nástupem do jednokolejky jsem pořád hodně vzadu a bude mě to zdržovat. Než jsem se rozhodl, že bych měl popoběhnout, tak jsme byli nahoře v 2.600 a začalo to pravé dobrodružství, protože mezi muldami sněhu popadaného ze stromů není vůbec vidět stezka, občas se ztrácejí značky a lidi se přede mnou také občas znejistí, kudy vlastně...:)... do toho sestup na zledovatělých cestách a muldách. Tady tvrdě vyhrávají zkušení a místní. Maji nasazené rukavice, sednou si na ně a sjíždějí dolů jako na bobech. Zkusil jsem malý kousek bez rukavic, ale krystalický led je jako šmirgl papír nebo jako drobné struhadlo... a tak se pomalu probijim se stejně pomalými nebo i pomalejšími cestou na první stanici Lyon ridge, abych se úplně zděsil.

Musím vysvětlit. Každá stanice má svoji informační ceduli se jménem, vzdáleností, vzdáleností na další stanici... ale co hlavně... s mezičasy, s jakými by tu měli probíhat běžci s cílem 24h a 30h a potom ještě cut-off stanice, kdy už vás nepustí dál. To co mě fakt rozhodilo byl fakt, že se na stanici dostávám zhruba 8-10 minut po čase, kdy by měli stanici opouštět ti, co WSER dokončí (30h limit). Neflákal jsem se!!! Jasně, ten sníh, led a předbíháni vláčku v jednokolejné trati bere sílu a rychlost... ale přesto si musím několikrát zopakovat klid! Klid!! Klid!!!

Lyžarský výcvik, bez lyží a lanovky:)

Naštěstí na stanici není cutoff, zdržím se minimálně, vyrážím na cestu, kde přibývá vody a bláta, jde mi o čas a protože už jsem se musel jednou brodit, tak většinu potoků teď beru středem a získávám další extra minuty do své závodní banky

======= vysvětlení =========
Příjde mi vhodné si na svůj cíl v závodě vytvořit průměrné tempo. Když daný úsek uběhnu rychleji, tak dám ty ušetřené minuty do “banky”, abych si něco z nich mohl vybrat na stanicích nebo v kopcích. Na zvýšené úsilí a zrychlení se můžu potom dívat jako na investiční půjčku:) a doufat, že úrok, který zaplatím později nebude moc vysoký.
======= konec vysvětlivky ===

Cítím, že si brodění vodou začíná vybírat svoji daň, než jsem se dostal na Robinson flat, tak jsem se posunul do celkem komfortní :) zóny zhruba 30 minut náskoku na 30 hodinový limit a víc jak hodiny na cutoff. Postupně se to snažím zvyšovat, ale jsem si sakra vědom “úrokových” nákladů:).

Navíc tady se znova ukazuje, že průměrné Američanky vůbec neumí vařit, brambory,na které jsem ze zdejšího jídla silně spoléhal, jsou nejen nedovařené, ale některé i syrové:(. Po 6 gelu mi můj žaludek začíná říkat něco jako ještě 3x a dost:), ale statečně bojuji za pomoci antacitovych tablet se snažím udržet kalorií v sobě co nejdéle.

Po stoupání... "dechberoucí" výhledy

Další potok, který jsem musel brodit mi velmi důrazně připomíná, že “situace” v mých botách není nejrůžovejší, i když barevně se to té růžové hodně blíží:(... Žaludek totálně na nic, chvíli zkouším nejíst, i když vím, že je příliš brzo na strategii “dojezd na benzínové výpary”:). Takže maličko zpomalím, vytahuji čelovku a ke stanici Foresthill se blížím už za tmy. Asi 1/2 km před stanicí slyším rozhovor, jeden běžec se tam nabízí jako dobrovolný pacer (spoluběžec), na kterého má každý od této stanice nárok. Lidi ale buď spoluběžce mají, anebo se třeba zdráhají si vzít někoho neznámého, co když to bude ten poslední hřebíček do rakve šanci na WSER?

Typická jednokolejka

Ale ten yes-man ve mně říká, jasně, moc rád!... A hned se seznamujeme, říkám Mikeovi svoji strategii a informuji ho o svém stavu:). Vynecháním sprostých slov se moje informace zkrátila na polovinu a Mike se dozvěděl, že pochopitelně hlavní pro mě je se dostat do Auburn před 11, ale neméně důležité je se tam dostat v co nejlepším stavu. Nikoho tam nemám, musím posbirat svoje věci, dostat se do Squaw pro auto, do hotelu a druhý den ráno na letiště:). Co se týká mého stavu, tak jsem řekl, že musím zkusit něco sníst, na stanici bych měl mít pivo(!), mám šílený puchýře zespodu nohou, ale jsem rozhodnutý si to nenechávat ošetrovat, prostě budeme dělat, že tenhle problém neexistuje:).

"Jizerky"...:)

Z Mika se vyklubal naprosto excelentní, ale naprosto excelentní spoluběžec. Trať zná, před sedmi lety běžel a dokončil WSER a od té doby čeká v loterii. Tak jsem konečně potkal jednoho z těch WSER smolařů, ovšem naprostého pohodáře o dva roky staršího než jsem já, inženýra na výrobu a vývoj počítačových chipů. A tady se ukázala jeho velká výhoda, pravidelně mi hlásil, jak si vedeme... kolik jsem uložil minut do své běžecko-závodní banky, kolik si můžu beztrestně vybrat na další stanici. Navíc jsme spolu přes noc semleli profesně i lidsky všechno možné... od piva až k počítačovým chipům a lokomotivám.

Na všech stanicích i pro nás pomalé, atmosféra "TDF"

Naše spoluběžectví získalo velmi pevné základy už zhruba po 9 mílích, kdy jsme přiběhli na Cal2, kde jsem před 5 lety skončil. I teď, možná pod vlivem buněčné paměti, můj žaludek začal silně stávkovat. Vedoucí stanice mě napůl v žertu upozornil, ať mu nepozvracím stanici, jinak mě upozorní medikům... Rychle:) jsem se zvedl a spěchám před stanici, ale prudký pohyb jen uspišil to, co zkušený vedoucí stanice správně předpověděl. Ještě jsem nebyl úplně před začátkem stanice, ale moje silná šavle přistála v bezpečí ve křoví před stanicí, s komentářem... to bylo profesionální:).

Tradiční informace o průměrných časech a vzdálenosti

Otřu, vypláchnu pusu, rozkousám banán, vezmu do ruky další a ptám se Mika, jak jsme na tom s časem? On, že úplně přesně a můžeme běžet, protože úsek k vodě je takový zrádný, vlnitý a každá minuta se bude hodit, navíc určitě pár minut ztrácíme čekáním na přívoz. Zasunu druhý banán, aby bylo případně co zvracet:) a už jsme zase na trati. V rámci ultra pokynů pro pomalé a pomalejší ... “když můžeš běž, když nemůžeš běžet, jdi... když nemůžeš jít.. tak jdi stejně:)”

Myslím, že velký Běžící Stín by ze mě měl radost. :)... s Míšou jsme probírali “strategii” a plně mě podpořila v kontrolovaném doběhu - tedy, abych myslel nejen na cíl v Auburnu, ale cestu domů a hlavně, že mě za 18 dní čeká další závod ve Vermontu...

Cesta kolem Devil's thumb je tradičně lemována vzkazy

Devil's thumb je první šílený kaňon, velká radost, když jste nahoře

A tak si postupně užívám dalších a dalších stanic, raduji se z Mikeových výpočtů, které mě uklidňují a já už to nijak nervu. Už vylezlo slunce a teplota je zase na 30... ale já už vidím “no hands bridge” na 97 míli, ještě zbývá relativně slunci exponované stoupání na Robies point.. a pak už jen poslední míle v mírném kopci kolem špalírů lidi v Auburnu. Nespěchám, není kam, je to v kapse!! Podobně, jako radil svého času průvodce Rondy... “vbíháte do Ordina. Teď už nespěchejte, ale užívejte si to!!”

... A tak i tady si užívám své vteřiny slávy...plácnu si s dětmi, Mike opravuje fandicí diváky výslovnost mého jména... Jsem opět dojatý jako stará babka, tentokrát ale rozhodně nejsem rychlejší. Ann Trason častokrát zmiňovala, že si představuje 100mílovku jako lidský život... “Co se divíte, že vypadám sešle/hrozně na 90 míli. Vždyť je mi 90 let!”... a tak jsem se v klidu posunoval na oslavu svých stých narozenin v Auburnu. Měl jsem štěstí, přede mnou, ani krátce za mnou žádný běžec a tak si užívám potlesk a narozeninové gratulaci sám. Ještě kousek běžime společně s Mikem, pak už je rovinka dlouhá akorát na to, abych stačil otřít slzu z oka:).

Potom jen závěrečné foto a velké poděkování Mikovi! Díky jemu jsem v Auburnu nejen v relativně dobrém stavu:)..:).. ale možná i vůbec.

Moc vám všem děkuji za podporu, milé vzkazy, sms, komentáře a maily. Moc mi to pomohlo! Snad se mi na oplátku aspoň trochu podařilo vám přiblížit trochu z atmosféry WSER a boje nadšeného staršího hobíka.




Všemu zdar! Našim kamarádům, posádce, která fandila z domova... i nečekanému, ale o to skvělejšímu spolubězci! ... ultra ovšem zvlášť!!
12:)

PS. 29ers, nebolí 29tkáři jsou ti, co dokončí 100 mílovku těsně před limitem 30 hodin. Jejich čas začínající 29 indikuje neskutečné úsilí a boj o cutoffs a často mají i svoje samolepky a dokončovací trička. A tak se vlastně z toho, že jsme nejpomalejší v cíli dá ve finále udělat i přednost:),

PPS. Jako poslední doušku bych připomněl, jak bylo důležité být v Auburn ve funkčním stavu. Dohodnutá doprava mi vybouchla:), naštěstí jsem si kontaktem s domorodci:) zajistil náhradní odvoz do Squaw... Inu, furt ve střehu:).

A tak jako se zvolává, král je mrtev, ať žije král... tak já si mohu říci: WSER za mnou, Vermont přede mnou!:)