Bohemian style, aneb Vermont 100, část 2/2

Ten název mého zápisku odráží nejen radost z nápisu na plechovce piva, ale i moji poctu a fascinaci “bohémskému” přístupu k běhu a k ultra obecně. Já díky své “výkonnosti”:) často musím přistupovat k závodům velmi obezřetně a zodpovědně, nicméně, pokud to jenom trochu jde, snažím se nezapomínat na “jisté prvky bezstarostnosti, které (slovy Běžíciho Stína) k ultra neoddělitelně patří”:). //Vzpomínám si, že před mnoha a mnoha lety (ve vzdálené galaxii) mi BS nadšeně vyprávěl o běžecké skupině, která si říkala snad temná strana síly:) - hlásili se náhodně na závody a vždy na nejtěžší trasu... a zásadně běželi v tom nejobyčejnějším oblečení, často v bavlněných tričkách závodu, v obyčejných teniskách, ponožkách a tak:).//

Musím přiznat, že zdejší organizátoři v mnohém výrazně překonali pověst velkého Olafa a jeho P100. Nejen, že neexistuje GPS trati, aby lidi nemohli trénovat (a v tomto případě nelezli přes soukromé pozemky), ale i informace o stanicích a cut-offs se každý rok alespoň trochu mění, jak se mění/upravuje trať podle podmínek daného roku a ty údaje nejsou na startu známé, respektive se používá loňský nebo předloňský seznam.. Měl jsem informaci o trase z roku 2017, která se i do výčtu stanic a vzdáleností mezi nimi celkem dost lišila od reality. Žádné čipy, mobilní signál je tady evidentně podpultové zboží:). Dotazy na organizátory mi připomínaly diskuze s právníky... zeptejte se čtyřech a máte většinou čtyři naprosto rozdílné informace:). Ale to my zkušení samozřejmě víme...takže pohoda:)

Jak jsem byl úplně sám na registraci...

Když jsem se ale od dvou ze čtyř dotázaných lidí dozvěděl, že se letos bude na startu pořád vážit (i když to i WSER zrušil), tak jsem upravil svoji ranní strategii. Jsem na startu velmi brzo, snídani a pití s sebou, abych minimalizoval startovní váhu:)... najím se hned po zvážení. Jsem proto ve stanu naprosto první - ve tři, kdy se mělo začít s registrací (a vážením) není nikde nikdo, ale aspoň mám možnost v klidu “nasávat” tu atmosféru probouzejícího se tábořiště :). Pak se objevuje ředitelka a přicházejícím dobrovolníkům dává jasné pokyny... Říká - uklidňujte je, říkejte jim, že to bude dobrý, že je všude kolem spousta dobrovolníků a všichni vám pomůžou.. :)

... a jak mě uklidňovali:)

// Úplně mě dostalo, když mi to samé zopakoval před startem jeden ze závodníků a já si uvědomil, jak je to ošemetné prohlášení. Takové šidítko pro dítko:). Dobrovolníci jsou a byli zde obzvlášť naprosto skvělí a důležití, ale to hlavni a nejdůležitější k úspěšnému dokončení... to jsme přece my:), náš dlouhodobý přístup, trénink, strategie, řekneme i mentální sila nakonec rozhodnou, jestli budeme v cíli se štítem [třeba i na štítu:)], nebo budeme s naším výkonem nespokojení a nějakou chvíli chodit kanálama:)//

K dokreslení punkové atmosféry jen dodávám, že ve finále VT100 nemá žádné pásky na rukou a inzerovaná “medical” a celková předzávodní registrace spočívá v tom, že odškrtnou vaše jmeno na seznamu..:), ani nepodepisujete žádná prohlášení :). Neskutečná volnost.

Startovní brána 20 minut před startem...

Stojím na startu a cítím se pod psa. Nevím proč, ale zvedá se mi žaludek, že by ta večeře??:), začínám si uvědomovat vážnost okamžiku a stav svých chodidel:). Rozhodně nepodceňuji VT100, všechno je pro mě velká neznámá. Jediná věc je jistá... počasí výrazně zamíchalo kartami a možnými strategiemi na závod... Stojím tam na startu, kousek od dvou kůlů s trasparentem “Welcome 100 miles runners”, který tvoří pomyslnou startovní bránu:) (a s dostatkem koní na trati) si opakuji svoje doprd*le, doprd*le. Otevřeně si (pozitivně) přiznávám, že jsem asi opravdu v prd*li, ale že to to přesně to, co chci.:). Moje oprávněné obavy nijak nezměnily úroveň mého “nadšení”, odhodláni, ani původní plány si užít si závod na maximum. V konstelaci extrémního počasí a neznalosti trati si nevyjednat místního spoluběžce považuji za svůj maximální “Bohemian style”, který jsem ochoten riskovat a který si trať a organizátoři bezesporu zaslouží.:)

Začíná svítat

Co dodat ke startu? Žádná muzika, žádná časomíra, žádné proslovy:)... najednou někdo začne odpočítávat a běžíme... Cesta je široká, po chvíli je všechno pryč, všechno ze mě spadne a existuje jen tady a teď... Snažím se běžet sice rozvážně, ale co to jde. Hlídám si tepovku, abych se nezničil hned na začátku, ale také proto, abych se zase úplně neflákal:). Koňák měl pravdu, přechod do lesa je i po ránu jako fláknutí horkým hadrem přes obličej... Jsem jako v tranzu, úplně mimo, potím se doslova jako dveře od chlíva:), ale ... jsem tu moc rád!!!

Těsně před stanicí.. ten vič slepce je ředitelka závodu!!

Ta atmosféra naprosto překonala, co jsem čekal. Například, asi na 14 míli před občerstvovací stanicí mě míjejí první skupinky koní a já dobíhám vedoucího slepce, kterého vede Amy, ředitelka závodu(!). Ta na stanici předává průvodcovskou roli dalšímu z organizátorů, abych se s ní během dne ještě několikrát viděl na různých stanicích:). Při přeběhu přes x zakázaných vstupů běžíme kolem upravených políček s marihuanou, atd. Kde tohle zažijete?:)

Sotva vylezlo slunce, už je úplně nesnesitelně. Ale lidé kolem trati a z domků okolo jsou strašně fajn. U řady farem jsou venku nádrže s vodou, hadice a gejzíry ledové vody pomáhají aspoň na chvíli snížit to horko. Efekt trvá bohužel jen velmi krátce.. jedna běžkyně to komentovala, že má pocit, že je to do pár vteřin pryč..:). Je až dojemné vidět tu vazbu ten “bonding” mezi jezdci a koňmi. Většina z nich v lesních “prádelnách” v kopci sesedá, jde vedle koně, mluví s ním, citlivě sleduje co a jak... odbočuje k potomkům, nádržim s vodou a koně nechává odpočívat, polévá spoustou vody. Bylo příjemné dostávat spršky vody z hadic u farem, i když zastrčení ledu za návleky na rukou nebo v čepici bylo o řád lepší:)... Ale jedno poučení z toho pro mě pro příště jasně plyne - dávat si opravdu pozor na vodu v botách. Totiž ve “slasti” z krátkodobého ochlazení jsem vůbec nedával pozor, kam mi ta voda při poléváni teče a tak jsem vlastně běžel cca 35 mil furt v mokrých botách. “Najednou”:) si uvědomuji, že mám totálně rozmočené nohy, začínají mi praskat zahojená místa na chodidlech... Proto se rychle rozhoduji a po přebrodění řeky na další stanici “obětuji” skoro 20 minut na nápravu - měnim ponožky, vysouším boty a jím a piju. I tak mám pořád velmi slušné mezičasy.. na 50 míli jsem pod 12 hodin. Ale koňák měl naprostou pravdu, je to žrádlo:)! V těch kopcích na slunci si připadám jako kuře na grilu, zatímco v lese se stávám dušenou zeleninou:).

Krásy Vermontu... dřevěné kryté mosty

V jednom místě se mi zamotala hlava .. Moudře ustupuji stranou a ve stínu osamělého stromu se dávám dohromady. Láskyplně si nadávám - koní je zatím dostatek, aby vymazali moje sprostá slova:) a zpomalím. O stanici dál cítím, že je opravdu potřeba zase vybrat něco významnějšího :) z “běžecké banky”... Beru víc jak 25 minut a cítím se o hodně lépe. Pořád si opakuji, klid... s tímhle nemá cenu zápasil, to se nedá přeprat. Je potřeba se přizpůsobit.

To dokládají kolapsy běžců na stanicích. Zrovna na té následující vidím běžce pod alobalem, jak se klepou.. Holku, která mě před hodinou předbíhala a vypadala naprosto v pohodě. Relativita a rychlost sebezničení v extrémních podmínkách může být sakra rychlá.. Těžce dosedám na poslední volnou židli a vedoucí stanice se mě ptá, jestli taky končím? Ne, ne.. ubezpečuji ho. Jsem naprosto v pořádku, užívám si závod, jen tady chvilku s vámi zůstanu a hned zase poběžím:). Rozhodně jsem jim nedával ani sebemenší záminku, aby mě stáhli ze závodu:).

Běžel jsem jako “solo runner”, což znamená, že nemáte ani posádku, ani spoluběžce a že nesmíte přijímat pomoc od jiných lidí. Na některých stanicích mi ale přesto podali pití.. ale jinde ani drop bag:), že nesmí zastupovat posádku... Přesně jako by říkali, když se cítíš být tvrdej sólo běžec, tak jím sakra buď..:) a starej se o sebe úplně sám. Naprostý souhlas, i když mě to v tu chvili stojí cenné síly i čas:). Ale všude budu sdílet naprostý obdiv a poděkování všem dobrovolníkům. Nejlépe to v reakci na moje “Thank you” shrnul kapitán tuším na “Bills”, který řekl... “Nejlepší poděkování bude, když to v pořádku doběhneš. To budu mít skvělý pocit, že jsem tady neponocoval a neblbnul zbytečně”.:)

V horku nejoblíbenější část. Stromy a rozumná vlhkost.

Punk závodu se trochu výrazněji podepsal na relativní absenci některých mezičasů i časů dokončení:). V cíli není žádný mobilní signál, po vítání a po dohodě s Amy beru přezku a finišerské trenýrky, posbírám zbytky dropbagů, nečekám na slavnostní vyhlášení (omlouvám se) a jedu na hotel lovit mobilní signál, abych zavolal svojí D. Ta netušila nic!!! D. je sice zocelená zkušeností z minulých závodů, ale už se bála, že jsem měl nějakou kolizi s koněm nebo nečekané setkání s medvědem.:). HK vtipně poznamenal, že opravdu nečekal, že s mezičasy to bude jako s penězi za komunismu... u někoho budou, u někoho nebudou:). Pro dokreslení, ještě v pondělí dopoledne jsem na webu závodu pořád veden jako aktive, na trati na 91.5 míli, což by vysvětlovalo moji dnešní únavu:). Ale konec dobrý, všechno dobré... původně se jim špatně nějak spárovaly čísla, teď už výsledky vypadají normálně.. tedy já v cíli:).

Za mnoha a mnoha:) soukromými cedulemi.. pole s marjánou

Těch mezičasů je trochu škoda, ale třeba se i z toho náhodného shluku dá vyčíst zajímavý noční experiment, opět potvrzující pravidlo, že s každou uběhnutou mílí klesá IQ o jeden bod:). Kolem půlnoci jsem výrazně zrychlil, zhruba kolem 75-80+ míle jsem běžel doslova jako by mě polili živou vodou. Houby živá voda... bylo to dané mojí blbostí, tradiční hloupnutí s uběhnutými km :). Na hodinkách jsem měl nastavený “time of the day” tedy 22-24h.. a ja to bral jako “race time”... který byl ve skutečnosti o 4 hodiny menší. :)

Stálo mě to něco sil:), ale je dobré vědět, ze i hodně prošitej:), v šílený humiditě a extrémních podmínkách dokážu běžet i kopce a stoupání v průměrce kolem 6.5 km a klesání 7-9?:)... opravdu to bylo epický. Adrenalin, že to nestihnu, vymazal problémy se žaludkem.. tak jsem prostě nejedl:), pil jen sladkou vodu, pivo a bujón.. a ze zvracení si nic nedělal:). Na jednu stranu byla škoda:), že jsem na to přišel relativně brzo:), byl bych možná v cíli kolem 26-27 hodin, ale totálně na hadry, co by z hlediska dalšího závodu byla úplná pitomost:).

Typický průchod loukou. Je to trochu technické, po koních:)

Jak jsem si uvědomil pravý stav věci, tak jsem se hned uklidnil:), na další stanici si v klidu počkal na polévku, čaj, vypil pivo s ledem a domluvil se s nohama:). Slíbil jsem jim, že už opravdu půjdeme “procházkou” ... Rozkaz zněl jasně.. nesmí projet muž s koženou brašnou:)... Tedy: je potřeba dokončit a minimalizovat míru zničení těla:).
A tak končím závod opravdu volným způsobem.. čas mi říká, ze i chůzí jsem v cili lehce po 8 ráno, tedy v čase kolem 28 hodin. Ale nebyl bych to já, kdyby se mi ještě na tom zbytku něco dramatického nepřihodilo. Zabloudili jsme s jedním spoluběžcem asi 1,5 míle před cílem - vlak lidí, včetně vedoucího slepce:) nás předběhl, ale všem to přeju. Nepřišel jsem nikoho porážet.. přišel jsem si pokorně pro druhý korálek do Grand Slamu, o to mi šlo. Možná je v tom trochu zapletené moje číslo 160, které April komentovala mi bude připomínat kolik km mám uběhnout, jenže 100 mil je 161(!) km, na to jsem málem zapomněl:).

Před cestou mi HK radil, ať si stylově vezmu do letadla nějakého Dicka Francise, má to heroické prvky a jsou tam koně:)... Ve shonu při odjezdu jsem sice na knižku zapomněl, ale většinu z nich jsem četl mnohokrát a některé pasáže znám skoro nazpaměť. Vybavil se mi hned závěr jedné z nich (Odvaha), ve které hlavní hrdina lituje, že nedokáže být statečný a nikdy o sobě nepochybovat, tak jako to dokázal jeho otec... V závěru knížky mu jeho matka dává přečíst dopis z války, ve kterém jeho otec o sobě pochybuje, nevěří si a prosí boha, aby mu pomohl nalézt víru v sebe a odvahu... A on ji našel ... V boji.

Podobně jsem já zase na startu pochyboval, žaludek na vodě, nohy nic moc, extrémní podmínky... Prosil jsem a ptal se sám sebe - Kde najdu odhodlání a sílu dokončit? ... Našel jsem ji v závodě:).

Moc vám všem děkuji za podporu, vzkazy i starosti!:). Určitě mi vaše podpora pomohla Vermont dokončit!

Všemu zdar, ultra a našemu úsilí... zvlášť!

Vermont za mnou, Leadville přede mnou:), aneb znova si opakuji, král je mrtev, ať žije král!!!

12:)

PS. Dneska jsem dostal shrnující e-mail od Amy. Dovolím si citovat: "We had a 48% finish rate in the 100 mile, and 61% fnish rate in the 100k.  Thank you to everyone for doing what you could, respecting the heat, coming together as a community, and not being a hero!". Rozhodně není chybou odpískat závod, když cítíte, že to nejde, že by to bylo velké riziko, nebo, že byste skončili někde uprostřed země nikoho a museli by vás pracně zachraňovat. Ostatně já jsem "mistr" DNF:)... několikrát jsem to odpískal, možná dříve než jsem ležel totálně na zemi, neschopen pohybu a odkázán na pomoc organizátorů. Možná právě o tom "nadšené a rekreační" ultra je... znát své síly, umět je rozumně použít, nemyslet si, že jsme středem světa... a zbytečně neriskovat, neobtěžovat řady dobrovolníků, aby nás zachraňovali...:). Ultra zdar!