Přerušované ultra, aneb netopýr, covid, upír… jak se to rýmuje.

Po vrcholovém nácviku logistiky z GrandSlamu bych měl být v pohodě skoro na všechny závodní přesuny. Vím, že plánování je dobré, ale nakonec je to improvizace a odhodlání, co mi vždycky pomohly se nějak dostat na start, do cíle a domů a užít si svoje dobrodružství…

První vidle mi do mého skvěle naplánovaného soukolí hodily aerolinky, kdy z akce na otočku zrušením řady letů vznikl týdenní výlet s celkovým cestovním časem kolem 24 hodin. Nevadí, řekl jsem si, tak nebudu na konferenci, co jsem zařizoval, kolega je kamarád… on to nějak zvládne:), v práci jsem slíbil další projekt….:), nuceně přesunul hotel dál od startu… utěšuji se tím, že ten kilometr navíc už v tom nehraje větší roli…

Optimisticky věřím, že veškeré šoky jsou tím pádem za mnou, že zvládnu i video konferenci z ostrova, že po ultra budu doufám v dobrém rozmaru:) a nějaké hektické dodělávání  restů a méně spánku … bude malá cena za pokus o cestování v čase, za pokus o návrat do časů, kdy se dalo normálně fungovat a kdy jsem se snažil běhat ultra, kde se dalo a na čem se dalo… :).

Tak tenhle pocit a “radostný vzdor” mi vydržel asi dva dny do odletu, než jsem se od organizátorů dozvěděl další novinky… Na Menorku (na semaforu zeleno-oranžová) se zpožděním dorazily inovativní proti-covidová opatření… zejména zákaz nočního vycházení a pohybu osob po 11 hodině. Znovu mě to utvrdilo v tom, že vazba covid-netopýr-upír… není čistě náhodná. [Nevím jak vám, ale mě naprosto nelogická, opatření pijí krev už hodně dlouho:)].

Dozvídám se, že závod je modifikován — asi inspiraci byl pověstný Drákulův běh v transylvánskych Alpách, kdy se nesmí běžet za noci.1^↩

Samotný závod tím získal další dimenzi. Původně jsem měl v plánu rozbíhat závod opatrně, limit 40 hodin na 185k mi to dovoloval… V nových pravidlech to je nyní tak, ze první stovku musím určitě uběhnout pod 17 hodin, raději za 16.5 hod, on se určitě opozdí trochu start. Zbylých 85km mohu běžet 16.5 hodiny. S tím, že z cíle stovky nás na původní start po 11 večer převezou autobusy, a zase nás odvezou po 4:45 na trasu zpět  (start v 6:30 ráno)…

Vzpomněl jsem si na Stína, když jsme spolu s Nikou odjížděli na Zane Grey 50 miles… do Arizony, kde mělo být horko. Ovšem rozmary počasí slibovaly prudké ochlazení, silné deště a na vrcholcích sněžení a možnou sněhovou bouři. Stín se z toho těšil a říkal, že je otec od rodiny, ale také oportunista:). Že se původně chtěl opalovat, ale když se to změní, tak si rád i zalyžuje:). Podobně si opakuji, že já jsem usedlý, starší chlápek, s důchodem na dohled:), ale také oportunista. Etapový závod před upíry a nocí beru jako bonus. Tlak na to, abych po roční absenci na trailových ultra uběhl v neznámém terénu stovku pod 17 hodin je jasná cestovatelská prémie:).

Protože logistika cesty a nová varianta závodu vyžadují nemalé úsilí, nepodceňuju nic - sleduji Van Helsinga, jeho boje s upíry, v rámci přípravy jsem si vyrobil i dřevěný kolík. Jistota je jistota. Ovšem první výlet po příletu (rekognoskace trasy) mě uklidňuje ... všude kolem roste nepřeberné množství planého česneku!!! Organizátoři nedávali pozor v hodinách přírodopisu a ani následovali žádné filmy o upírech!!! Klidně jsme mohli běžet v noci! Bylo by to naprosto bezpečné!:)

Ale konec legrácek. 

Menorka je při mém příletu jako ostrov duchů, skutečně to tady ti upíři pěkné zdecimovali. Všechny restaurace, krámky, bistra, kavárny i supermarkety jsou zavřené, výkladní skříně zamalované bílou barvou, polepené novinami… ale naštěstí druhý den si už připadám jako posel života… vidím pár prvních restaurací, lidé umývají výlohy a vyvěšují jídelní lístky! Počasí je super, ale při prohlídce některých terénů na začátku trasy mě začíná trochu mrazit. Jestli já to s tím oportunismem trochu nepřeháním?? Občas to vypadá jako měsíční povrch, ve vycházejícím slunci, proti kterému poběžím uvidím ještě hůř, než normálně… a to potřebuji běžet na své poměry svižně:). 

A tak když v pátek ráno stojíme na značkách… zase nás tolik není… stavím se někde doprostřed k nějakému sympaticky vyhlížejícímu :) silničnímu kuželu. Jakmile odstartují vyrážím v tempu ostatních, kteří patrně chtějí být v cíli už na oběd, protože prvních pár kilometrů se běží 5.15-5.30. OMG!! Dobře dobře…

Ale v terénu se chválím. Jde mi to fakt pěkně, slušné tempo, už jsem na 10 km, ještě asi 20-30 metrů, bude branka, silnice, na které stojí lidé a ambulance, potom druhá branka a pak normálnější cesta přes pastviny. Říká se, že nejvíce pádů provazochodců nastává pár metrů před jejich cílem… Za sebe mohu potvrdit, že to platí i pro mě, běžeckého joudu:).

Přehlédl  jsem jeden vysoký ostrý výstupek, zakopl a upadl. Ruka, brada, koleno a prsty na levé noze bolí jaxvinja. Ležím tam na zemi teče mi krev, říkám si, všechno je v háji (nebo ještě někde jinde) a přiskakují diváci, rozumím tak akorát ambulancia:), což odmítám a tak (bohužel) často nacvičovaným krokem raněné srny se belhám pryč. Po pár metrech se uklidňuji, krev sice teče, ale jsou to drobné rány, prsty mi skoro okamžitě otekly a zpevnily se v botě, jen koleno se ozývá trochu víc, než bych si na 10 kilometru přál. 

Měním strategii. Vsechno netechnické i kopce běhat, vytahuji hůlky i na rovinaté úseky a dávám si závazek nasbírat dostatek času proti limitům, než mě to koleno dostihne. Má to celou řadu výhod:), každý úsek běžím, jako by byl ten poslední, užívám si neskutečných výhledů a osamělého běhu. Na ty rychlejší jsem moc pomalý a na ty pomalejší jsem (zatím) o fous rychlejší…:). Sice skoro každý přeběh přes písečnou pláž vyžaduje sundat boty, což stojí nějaký čas, ale zase  omezuje puchýře a odřeniny — přeci jen pořád v duchu optimistický doufám, že to svoje potlučeni přemluvím:), kolenu slíbím, co bude chtít… do cíle se dostanu v pořádku a zítra to dokončím. 

Kolem 40 km jsem úplně v transu… jsou úseky, které běžím i šest minut kilometr, částečně okrajem lesa, pastvinami s výraznou vůni venkova. Pro moje selské kořeny je to vzpruha na úrovni povoleného dopingu:). Ovšem spoléhání na nějaké pivo v civilizaci je zatím marné… vsechno zavřené:(, a tak jen lítostivě pozoruji podpůrné týmy, které na všech možných kříženích cest  čekají na svoje běžce s dobrůtkami, posedávají, ženy se opakuji a všichni pijí pivo!!! 

Proč já se nenaučil španělsky??? Nějaká vtipná replika by mi třeba pomohla k pivu… i když… pro dvojici žen ve středním věku, právě otevírající "San Miguell" nakonec moje zvolání “Viva cerveza” vyústilo v nabídku piva… a to se neodmítá! Inu pivo do mě zasyčeno  rychleji než jsem dořekl muchas gratias:)… Je to tak… i s malým Kašpárkem lze občas zahrát rozumnou etudu, …, i s pár slovíčky si člověk muže dopřát pivo!

Ta poznámka o Kašpárkovi mi připomněla zážitky z Prokopského údolí …. a i tady se díky (částečně i úplně) obnaženým turistkám písečné pláže přeměňují v náročné technické terény:). Jak to říkal Pavel veverka sudetský… největším nebezpečím pro horolezce jsou mokrý kameny, větve a ženský!:). Ovšem při probíhání jednou pláží jsem narazil na běžeckého kameramana, kterému se velmi líbila moje lýtka:). LOL. Poprosil mě, jestli bych pro jeho záběry běžel na hraně moře s hůlkami i bez, a on natáčel jak se ten písek v tom slunci se odráží do všech stran… takže pozor … “pěkné nohy” a oranžové asics kayano… to jsem já:)…

Asi po dalších 10 kilometrech se přestávám smát mému působení v běžecké xxx produkci:), vyprchává i anestetický účinek zdejšího léčiveho piva:), chtělo by to ještě… a tak když na okraji městečka vidím domorodce, povzbuzen znalosti westernů na něj volám… Hey hombre!!! Donde esta la (bibliotéka)/supermerkato??2^↩

A on na dálku něco volá a ukazuje a já chápu, že asi vedle kousek… zahnu do kolmé ulice a asi po 50 metrech vidím nápis supermarketu, vbíhám a rychlý (jako poděkování za to první pivo) San Miguell mi opět pomáhá :). 

Asi do 80 km držím náskok 1 3/4, až 2h na celkový limit. Jednu dobu i uvažuji to udržet nebo i zvýšit… ale koleno, technický terén a myšlenky na možné pokračování mě posouvají do indiánského běhu, navíc na stanicích jsem trávil víc času… boty už sundavám výrazně pomaleji… holt koleno je koleno:), taky ten Němec:) ve mě řádí a já se musím vracet pro hůlky… 

Ale nakonec zkušeně probíhám cílem s časem pod 16 hodin. Autobus nikde… v podstatě každý má odvoz… a bude asi jeden bus až úplně nakonec. Tak vyrážím a chytnu si taxíka na druhy konec ostrova… 

Upřímně, ta cesta na pokoj do 2 patra bez výtahu mi po 50 minutách sezení v taxíku něco naznačuje:), ale pořád doufám, že za zhruba tři hodiny to sejdu dolu, dojdu na start, nasednu do autobusů na druhou etapu…

Ve 3.30 si přiznávám, že se mi to pěkně rozleželo:(, že ohýbat pořádně koleno by asi potřebovalo nějaké růžové prášky, které já se snažím na závodě i mimo nezobat:).

 I tak to bylo impozantní a asi nebýt té pauzy na noc, tak 40 hodinový limit by to patrně jistil. Zbývalo by 24 hodin na 85 km, to už bych nemusel vůbec běžet… no ale jak se říká, kdyby chyby… kdyby měla bába… víte co… tak by to byl dědek:).

Musím holt i to přerušení natrénovat. Jak to velmi pregnantně zhodnotil jeden můj kamarád… co bys čekal. Koukni se do občanky — Máš už něco za sebou… dvě čísla po sobě, s krátkou přestávkou? Jestli ty si moc nefandíš:).

Musím tedy víc trénovat… ale běh to byl parádní. 

O trase se dá mluvit jen v superlativech… fakt doporučuji!!!

Všemu zdar!! Boji nejen s upíry, ale se vším, co nám pije krev… zdar! Ultra zvlášť!!

12:)

PS. Běžící Stin je se svoji hláškou: “Nepodceňujte běžce se zlomenou nohou” pověstný a nepřekonatelný:), ale i já… usedlý stárnoucí čekatel na důchod… musím nechtěně přiznat, že můj brzký pád v závodě nebyl žádnou tragédií, ba naopak. Daleko víc jsem se soustředil na hranách kopců u moře, kde občas chybějící nebo popadané dřevěné zábradlí naznačovalo malou funkčnost a relativně snadnou průchodnost:)…. A objevil jsem, ze je potřeba a musím běhat všechno, na co trochu vidím:) a je to technicky pro mě únosné.

PPS. Jak jsem si všechno musel naťukat ještě na mobilu/iPadu na letišti v Barceloně (přes noc jsem čekal na ranní letadlo do Prahy)… tak až postupně odstraňuji řadu zajímavých slov dodaných "korektorem" a jen doufám, že se mi to podařilo vyčistit:). 

---

1 Na tenhle závod se moc těšil a plánoval Pavel VS, začíná a končí se na Drakulově hradě (Bran), běhá se zhruba v půli května, takže vyšší části trasy jsou často plné sněhu... S tím neběháním v noci, to snad už neplatí:), ale mají kratší tratě, které umožňují bezpečně dosáhnout základny za šera:)...Letos zrušeno, takže nemůžu ověřit, odkaz https://www.transylvania100k.com/^↩

2 Pokud neznáte, tak fráze "Donde esta la biblioteca" je jedna z prvních vět, v amerických učebnicích španělštiny:). Pro řadu lidí první a poslední věta, kterou si pamatují, mnohokrát použitá v různých filmech, meme, atd. Před časem mi to přiblížil syn, když mi vysvětloval, jak senátor Ted Cruz (Texas), promarnil velkou příležitost, když ho požádali, jestli by něco neřekl španělsky. Honza mě pochopitelně upozornil, že byla velká chyba neříci onu známou větu... "Donde esta la biblioteca" ... Kde se nachází knihovna?... Že by se všichni smáli jako pominutí... A od té doby si to pamatuji i já. Užitečná věta:).^↩