Podobnosti čistě náhodné, aneb 10 dní do kontaktu:)

Je to skoro jak přes kopírák, vždy před mými delšími běhy, spojenými s cestou do zahraničí, nebo s volnem -- řada lidí v práci (i někteří blízcí) propadá nihilistickým náladám... že to všchno špatně dopadne. Kolegové v práci tady i za mořem skoro očekávají, že zhebnu a tak jsem zavalen prací, tím víc, že opravdu chci nejdéle 25.9 odložit pracovní klávesnici a nezabývat se ani matematickým ani výpočetním řešením nějakých problémů, které vyskočily na poslední chvíli. Opravdu ne:).

V mezičase jsem ještě dělal stavební dozor na synově stavbě, v přestávkách mezi největšími lijáky si užíval rozvodněného Dalejského potoka, ta velké fůra dřeva (naskládaných cca 5.5m3) a její převoz přes schody a uskladnění na druhé straně zahrady, to byla výzva, zejména po pěti hodinách práce následné seběhnutí dolů do Hlubočep, to bylo ono! (Díky L. za pomoc a motivaci) Věřím, že všechny tyhle úkony a zdánlivé narušení tréninku jsou pro mě v ultra klíčové. Vzpomínám si, že legendární Ann Trason někde říkala, že její dobrá příprava na Western States spočívala také v kydání hnoje:)... Takže intenzivní zahradnické práce, vození a rovnání drěva? Dělal jsem to správně. 

Lidi mimo moje běžecké kamarády v podstatě netuší, kam se chystám a je to dobře. Předevčírem jsem měl hezký rozhovor s kolegou za mořem... připomínal jsem mu, ať mi mezi 25.9-5.10 nepiše, že nebudu odpovídat na emaily. Obratem se ujišťoval, aha já zapomněl ty se chystáš do Řecka! Asi na ten bájný maratónský běh, že? Jak při něm ten běžec umřel, co? Po pravdě jsem odpověděl, že já se budu snažit běžet jenom kousek, menší půlku... Tím jsem ho uklidnil.

Neřekl jsem mu, že ten kousek je z Atén do Sparty -- požádat o pomoc v bitvě u Marathonu. Zpáteční cestu, ani Athény-Marathon a zpět už neběžím... Je to na jednu stranu otravné, i legrační ... Podobně jako jsem svoji maminku uklidňoval, že maratón ve Stromovce je jen běhání v parku, 8x kolem šaten a domů... Tak tady -- Američanům nemá smysl nic detailně vysvětlovat, při dotazu na legendární běh a Pheidipida, po pravdě odpovídám, že z těch Atén běžím jenom sotva půlku toho co on, takže by to mělo být snad bezpečné.

Samozřejmě snažím se nereagovat na  otázky, které jsou (podle stupnice Brigite Jones) na úrovni pěti medúz:), jako: "A už jsi to v tréninku běžel? A kolikrát jsi to uběhl? A myslíš, že na to máš?...":).

Moje maminka ví, že je to delší než maratón a tak mi opakuje svoji mantru -- kombinaci černé kroniky a společenského zpravodaje. Podobně jako před mým prvním maratonem, když mi říkala, jak budu ležet ve výkalech a zvratcích, totálně vyřízený v "pangejtu" a uvidí mě moji studenti a já ještě k tomu příjdu o svoji důstojnost". A stejně jako tehdy odpovídám, že o žádnou důstojnost přijít nemůžu (kde nic není, ani čert nebere) a že já jsem opatrný, usedlý člověk, vyloženě rodinný typ! To ji vždy uklidní:).

Nejen já vnímám paralely s mými předchozími závody. Moje D mi připomněla moji první neúspěšnou Silvu, kdy jsem pracoval jako šílenec do posledního okamžiku, dodělával stavbu domu, den před závodem jsem stěhoval celou knihovnu z mezonetoveho bytu se schody do našeho rodinného domku a závod jem nedokončil kvůli zablokovaným zádům. Tak teď mě (asi právě proto) podporuje v mém plánu už nic nedělat po 25.9. Do té doby plánuji mít vše hotovo, abych nemusel poslouchat.. "..kvuli tvému běhání..:). proto pracuji skoro stejně intenzivně jako mladý asistent, který chce získat trvalé místo na prestižní univerzitě. V legraci si říkám, že kdyby všichni v mých týmech takhle dřeli, tak se můžeme v mžiku ucházet o titul brigáda socialistické práce. 

Ale ještě jedna silná paralela tady existuje. Připomíná mi to období před Wasatch, před mým posledním závodem Grand Slamu. Byl jsem zničený po Leadville, několik dní jsem nemohl pořádně ani mluvit, čekala mě tady spousta práce, kterou jsem také (moudře) dodělal týden před odletem. A stejně tak jako tehdy, když se mě moje D ptala, jestli tam jedu s cílem dokončit, nebo si jen užít, že jsem se dostal tak daleko, ke svým snům... Tak stejně jako tehdy jí i teď odpovídám. "No, víš, ono to z venku vypadá, že nemám skoro žádnou šanci, nenaběhal jsem z daleka tolik, kolik bych chtěl a potřeboval, ale svoji přípravu jsem nastavil na "Honzu" a vím, že jsem pro zdar udělal maximum, maximum pro to, aby "Honza" měl šanci doběhnout. Určitě to bude krásný, velkolepý, epický a pro mě i mystický!" 

Vzpomínám si na vtipnou charakteristiku Běžícího Stína... "Tebe by sázkaři i čtenáři měli "milovat!. Dokážeš totálně podělat závod, na který bys měl v pohodě mít, ale zase se vypnout a dokončit i ten, na který evidentně (v podstatě) nemáš!" :).

Tož uvidíme. Těším se silně, jako rybáři na výlov, jako babka na důchod, jako dítě na Ježíška. Držte mi palce, mám číslo 24. Mám prosbu -- kdybych nedokončil, nelitujte mě, ale ani mě nepoplácávejte po zádech. Bude to tak, jak to má být a já s tím budu spokojený!

Všemu zdar, ultra zvlášť! V říjnu se ozvu:)

12:)