Bežím v Brdech o 106

s číslem 106!!! Asi se opakuju, ale nic podle mě není náhoda a já mám to štěstí si všechno patřičně užít:). DĚKUJU!!! Brzo po ránu jsem vyrazil směr Mníšek pod Brdy. Dojedu do města a pochopitelně nemůžu nic najít, ale mám štěstí na lidi, stará paní mě navigovala směr hřbitov a základní škola. Vše jsem objevil v základní škole, v drobném šoku koukám na registrace a říkám si, co já tady vlastně hledám?

Všichni se znají, i Němci a Slovinci se se všemi vítají a sdělují si navzájem detaily u které odbočky/části loni/předloni co dělali, no prostě a jednoduše "sekta" :) a já, poctivá trouba ani netuším moc, kudy se poběží. Tedy podle pokynů tak tuším zhruba, ale jednu vlastnost jsem už velmi dobře odchytil od Voldemorta (ultra Miloše) a to, že já jsem schopen zakufrovat i na dobře značených trasách... Moji blízcí si ze mě dělali legraci a říkali, že bych měl pečlivě šetřit síly, aby se v mém podání nestala z 50 třeba i 60:). No mazec:)!

Pak ale koukám na značky k závodu v dětské školní jídelně a ta atmosféra mě dostala..

Najednou si uvědumuju ten zázrak těch místních soutěží, které zdaleka nejsou tak vidět jako PIM, uvědomuju si tu skvělou atmosféru lidí kolem, to nadšení a pravý duch místních komunit a říkám si... třeba, třeba až sem přijedu příští rok, už budu "členem klubu":) už projdu tím aktem zasvědcení a budou mě lidi znát a zdravit. Ale vlastně už se to přeneseně stalo.

Při registraci říkám svoje jméno a jeden chlápek se ke mě hrne a říká, člověče Martine, ty ještě běháš? To jsem rád, že tě vidím a od kdy nosíš brejle? Než jsem stačil něco odpovědět, je pryč. pak dostávám svoje číslo 106 (a protože já na signály věřím) hned si říkám, jjo, to poběží, to pobeží o 106!!!! Ještě, kdybych tady tak našel spřízněnou duši, abych s ní mohl běžet kus závodu.. Lidi už se shromažďovali na startu, startér svolával všechny a tak jsem si řekl, že si ještě odskočím vyčůrat ke keřům:).

No a v tom se vedle mě objeví se stejným nápadem jeden sympatickej chlápek a tak se hned vlezle zeptám, jestli to tady drobet zná a za kolik to chce běžet. Slyším 4.50 a hned se vnucuju, jestli nemůžeme běžet spolu...

Tady bych měl udělat takovou malou vsuvku. Co jsem vypozoroval u běžců a asi to občas dělám i já... Před závodem většina začíná hovor -- no letos to není nic moc, byl jsem nemocen, nemám tolik naběháno, ta rychlost jde dolů, roky nezastavíš, mám drobné křeče v pravé noze, jsem po nemoci... No a pak ty sami človíčkové se v cíli radujou z osobáku, nebo stojí na bedně!!!! :)

No ale zpátky, cesta je dlouhá a tak dozvídám, že druh ve zbrani a běhu je Martin, má číslo 107 a pozor, jeho a moje jméno se liší o jedno písmenko:). Jak se dozvídám, že je místní, už jsem doma a chápu to ranní zmílenou. Hned se dozvídám, že i on má trenýrkové plány od ultráka... Je to všechno jen náhoda? :)

Moc jsem si to užil, díky Martinově skvělé navigaci jsem věděl o každém kopci, zákrutině už dopředu, jak bude dlouhá, kolikrát a jak dlouho poběžíme do kopce/s kopce... Prostě k nezaplacení. Já se aspoň snažil drobet "táhnout" Martin sice řikal, že na časy není a že má osobák kolem 4.45, ale že to letos nevypadá (viz vsuvka výše:)..). Ale tak nějak jsem cítil, že by ho to potěšilo, kdybychom doběhli s nějakým lepším časem než 4.45. Můj plán byl jasný, cokoliv je skvělé, pod 5 hodin nemá chybu (nebudu poslední).

A tak ke konci jsem běžel i pár metrů před, abych rozrážel vzduch, Martin mě sice vyzýval, ať běžím sám (to zrovna, akorát zabloudím), několikrát říkám Martinovi, že neuteču, že počkám, že do cíle jdeme spolu, ale v těch posledních 4 km jsem asi 15m ve předu a bojím se nějak spomalit nebo přejít do chůze, abych nenarušil rytmus. Říkám si, počkáš v zavěrečném kopci. Jenže já asi 700 m před cílem špatně odbočil a najednou Martin nikde.. Najednou na mě křičí ze silnice, kam běžím? A tak se vrátím, doběhnu ho a už se snažím jít s ním a říkám, jdeme fakt spolu, nebudu zrychlovat... bylo to tak skvělý!!!

No protože to byl závod, měl bych správně říci čas -- 4.40.21 a 44-45 místo, správně, doběhli jsme spolu. Martin odjel domů, já se připravoval na nasednutí do auta, ale už mi otrnulo a tak už mi zase začal mozek rychle reagovat. Motám se tam kolem cíle, ještě se ptám na pořadí a čas a tak to otevírá hned otazku (čísla po sobě, doběhli jsme stejně, skoro stejná čísla) co my vlastně s Martinem máme společného?

Položil jsem se do role a upřímně říkám, no my jsme bratranci.:) Totiž jeho otec se narodil během osvobození a to byli všichni tak ožralí, že mu zkomolili jméno no a přišlo se na to až v 50 letech. My měli statek a nakonec bylo lepší to tak nechat a kdo by to dnes měnil, ne? :)

Ještě jednou díky moc za podporu, maily a komentáře. Ať nám to všem hezky a hlavně radostně běhá! Váš 12:)