Všechno je relativní, bohudík! :)

Jak jsem si už mnohokrát ověřil, všechno je relativní a jak se přesuneme k absolutním číslům, poměřováním, srovnáváním, tak jsme většinou v háji, případně je zaděláno na nějaký ten průšvih nebo zranění. Vždy mě potěší, že většinou lidi mají sklony k takovému extrémnímu a zjednodušenému vnímání světa (běhu a pobíhání). Buď si myslí, že všechno je jednoduché a jde to tak lehce, že by se hned sami bez tréningu přihlásili na maratón -- nebo to zase vnímají, že (běh či cokoliv) je spojeno s neuvěřitelným úsilím a proto to raději vzdávají. Z mého pohledu je buď obojí správné -- mám dny, kdy se daří a všechno vypadá růžově, jednoduše a lehce, nebo zase jsou dny a období, kdy se zdá, že i km je vzdálenost:) a pomalu každý krok vyžaduje úsilí.

Asi je fakt nejlepší se vykašlat se na extrémismus a měřit/poměřovat se jen sami sebou! Kamarád mi minulý týden říkal, že ho deprimuje, když jsem běžel 5min/km a v pohodě jsem s ním telefonoval. Povídám mu, to máš relativní, například Dan Orálek by běžel ten km o cca 2 minuty rychleji a taky by byl v pohodě a mě to nijak nedeprimuje:). Naopak mám radost z toho, že mi to běží, jestli x lidí běží rychleji/pomaleji mi ani nedělá radost ani vrásky. Nejsem blázen, tedy asi pošuk ve vidění neběžců jsem, ale nejsem zarytý závoďák. Místo časů u mě vítězí vždy pocit [-- osobáček ovšem také potěší, ne že ne...:) ]

Stejné je to se vzdáleností. Naprosto chápu, většinu běžců hobíků začne dřív nebo později fascinovat meta maratonu, přeci jen ta mystika tady je a chceme si to uběhnout. Taky jsem tomu propadl, ale upřímně.. určitě podobné pocity překonávání sama sebe, jaké pociťují ultraběžci na 90 míli a dále:) může někdo prožívat i na 20km, proč ne?

Například jsem koukal, že Peggy je smutná, protože ji zdravotní stav neumožňuje se připravit na maraton a cítí se být jen 1/2 hrdinou. Nechápu to. Ona i tomu půlmaratonu dala takové úsilí, jako většina běžců dala maraton lehčeji. Měla by být hrdá, mít z toho radost, ale to je právě to úskalí absolutního srovnání.
Ale taky s tím bojuju, tedy s absolutními čísly. Dneska (v sobotu) jsem měl napsáno 35km a chtěl jsem je uběhnout venku. jenže většina tras v prokopáku dopoledne vypadala spíš na MS v krasobruslení než na běhání a já ještě nechal doma nesmeky.:) často jsem se klouzal, v některých úsecích jsem musel kolem skal i "traverzovat", všechno osmekaný... Po 17km jsem se dostal ve zdraví domů s tím, že by to pro dnešek stačilo. Úsilí jsem tomu dal srovnatelné možná i dvojnásobné trati v lepších podmínkách... Navíc těšil jsem se, že něco podniknu se synem.. Jenže to absolutní vnímání světa a vzdáleností zaútočilo i na mě. Pochybnosti, aby mi ty km náhodou nechyběly:)....

A tak jsem po návratu z kina v 19.30 popadl hadry a boty do fitka a dal svižnějších 16km [Tedy místo 35 bylo 33km, nadvakrát, ale s tím už se nedá nic dělat:)]. Nemyslím si, že to bylo potřeba, ale je to ukázka, že i staří zocelení jedinci podlehnou číselnému srovnávání.

Musím na sobě pracovat:). Co vy, jak se srovnáváte, vydržíte plnou relativitu, nebo taky občas podlehnete číselnému absolutismu? :)

12:)

PS. Týden 96km.