Jako trubka! :)

Poslední týden byl ve znamení intenzívní práce se skupinkou Američanů a jako každý rok je to náročný, zážitky z kulturních nedorozumění, nutnost řadu věci vyhlazovat a i když jsem zkušený, starý pes, děje se tak často na poslední chvíli.. Přesto jsem nad očekávání dobře držel prapor svého pobíhání:).. Nicméně včerejší pošťouchnutí od ultra Miloše mě donutilo se maličko zamyslet..

Ultrák mi totiž řekl, že podle něj pracuju čím dál víc a na běh mi zbývá míň a nestačím si běh vůbec užívat...!!! To mě zarazilo. No pravda je, že jsem vypustil na podzim FL 23, v létě poutní (ultra) maratón... ani jsem se neproběhl pro paraple, světlušky.. Prostě jsem nemohl - znáte to, rodina, práce.. - ale, i když bych se rád společenský povyrazil a řadu známých a kamarádů uviděl, nevyšlo to a moje "neúčast" na podobných akcích vůbec neznamená, že se nechci s nikým vidět, že bych míň běhal, nebo míň si to "užíval", měl menší radost z běhu.... Ani maličko!:) Jen když je starostí víc, času míň, tak "společenské" akce ustupují do pozadí, ale běh a radost určitě zůstává.. [Mám lidi kolem rád, ale je fakt že ke svému běhu nikoho nepotřebuju:).]

Musím přiznat, ten týden s Amíkama mě maličko inspiroval. Je pravda, že nezanedbatelná část populace je v US tlustá, často až šíleně a pasivní.. ale potom je tam taky určitý počet lidí, kteří žijí dost opravdově. Můj známý budhista to trefně komentoval.. Nejsou jako já, co si přes víkend obleču oranžový hadry a jsem v templu:), oni se rozhodnou a odjedou skutečně pár let žít v budhistickým klášteře.. pak třeba přijdou na to, že to byl úlet nebo najdou určitou (jinou) cestu.. ale dělají to opravdově..

V minulým týdnu mě navíc dostal jeden kolega, když mě uprostřed zmatků uviděl v mým úsilí, tak to komentoval, že jsem (děsná) trubka:). Což mě hned potěšilo - vzpomněl jsem si totiž na životní krédo velkého Satchmo (L.Armstronga), který s oblibou říkal, že život je jako trubka, záleží jak moc do něj foukáš.. Prostě kolik úsilí tomu, na čem nám záleží jsme ochotni dát.. Je to jako dobrá investice, vrací se to..

A nebyla by to ta pravá radost bez doprovodných zážitků:)... Tak aspoň maličko...V pátek večer jsem se dozvěděl, že v Texasu jsou děsně populární české koláče a že naší "zákazníci" jsou "trochu" zklamání, že to nevíme (!) a že jsme jim na kávovou přestávky nikdy nezajistili domácí koláčky. [Pro nás, kteří rozumíme americké kultuře to znamená průsr:)] ... V sobotu ráno běžím do práce [i když nervozita, přece se nepřipravím o jeden z vrcholu dne, že?] tak přemýšlím, kde koupit ty mizerný koláče:)... Jak tam běžím, tak i přes nedostatek času skoro tradičně dělám po cestě takový malý dobrý skutky, seberu nějaký odpadky a donesu je k nejbližšímu koši...Říkám si, hergot, času málo, koláče musíš koupit.. mohl sis to odpustit..:). Ale nedalo mi to..

Abych to zkrátil, jak běžím kolem nábřeží po náplavkách, tak najednou srocení lidí, stánky a stany.. na náplavkách je farmářskej trh!!! Okamžitě jsem nakoupil asi 100ks různých koláčů, svatební , malé, větší, rohové, s mákem, s tvarohem, marmeládou.. a běžel s velkou taškou do práce.. Všechno jsem stihnul, neuvěřitelný, velkej úspěch. Někdo tam nahoře mě má rád!:)

Nebo dneska.. Vypnul jsem se a taky [nečekaně, že:)] běžím aspoň do práce... Nikde nikdo celou cestu, říkám, normálně se zdravím s lidma, aby to nebyla nějaká smůla:)... V tom probíhám zatáčkou u Hlubočep a rychlostní cedule na mě blikne... "12" !!!! Tak takhle už jsem profláknutej? Usmívám se, chtěl jsem se s někým pozdravit a zdraví mě i cedule!

Běhu zdar! Jen každý z nás ví, kolik a jak moc do toho fouká:)... Ať se nám daří si udržet radost, sami v sobě, tam je to nejdůležitější..

12:)