Já, mé lepší já a Deri

 Asi bych měl místo Deri napsat její plně jméno (Derivace), aby byla matematicky zaměřeným jasnější její úloha v mém psychickém prostoru. Musím se přiznat, jak jsem často s výše jmenovanou spoluběžkyní, mluvím nahlas a trpím jistým druhém samomluvy. Tedy, znalci pochopí... Při běhu na mě Deri kouká takovým tím vlahým oddaným pohledem, jestli si dobře všímám, jak krásné běží.. A protože jsem sám rád chválený:), tak ji povzbuzuji a říkám, jak krásně běží, jak nám to jde, kudy poběžíme, který kopec vezmeme zleva/zprava a kudy se budeme vracet..:), jak je to krásné, že se zase po dlouhých dnech ukázalo sluníčko...


A ona oddaně kouká, běží vedle mě a velmi často místo na cestu kouká na mě (já na ní) a už několikrát letěla pěkně po hubě:), ale to ji od jejího stylu běhu vůbec neodradilo. Navíc její důvěra ve mě, jak tak běžíme (a ona je snadným terčem pro velké a často agresivnější psy) -- že já ji ochráním, ta důvěra je zavazující. Nejhezčí zážitek je ještě relativně čerstvý, vyběhli jsme kopeček a běžíme po "hrázi", když v tom slyším útočné štěkání a dusot za námi, jak se žene velké psisko (boxer). Deri kouká, co já.. Jak tak běží cizí pes kolem, aby zezadu skočil na Deri, tak mi jen tak (nesportovně) vybočí noha a psisko přes ní udělá asi sedm kotrmelců dolů z hráze a dole kouká... jako vyoraná myš, jak se to stalo???... a my mezitím stoupáme už nahoru kopcem a já využívám příkladu a hned Deri poučuji "vidíš Derinko, jak je důležité se dívat pořádně na cestu??:)"... a Deri vděčně poslouchá, asi si zase myslí, že ji (zaslouženě) chválím..:)

Nevím, jestli se vám to také občas nestává, ale mně v poslední době se už po několikáté stalo, že dřívější "rozmluvy" v hlavě a práce s myslí:) se někdy bohužel dostanou i do slyšitelného pásma pro ostatní lidí. Možná je to tím, jak pořád mluvím na Deri, nebo jestli jsem si to nezpůsobil tím, jak jsem jednou běžel 120km týdne?? [Leona mi totiž řekla, že někde četla, že ten kdo běhá 120km týdne by mohl zblbnout. Stalo se mi to jen jednou. Od té doby si na to dávám pozor a snažím se 120 vyhýbat. Chápu to správně, že 119, 125, 130 všechno je bezpečný, ale 120 se poctivě vyhýbám:)]

No co se mi stalo... Běžím si nastavované kopce (už sám, Deri odmítla jít i na chvilku (mrcha líná)) a samozřejmě v duchu řeším, že už bych měl být doma, začít něco dělat, uklidit, uvařit:) [jsem mimořádně tento víkend sám se synem], něco spočítat do práce... prostě mé "já" si hledá výmluvy jak už běžet domů... A tak se odvíjí následující rozhovor..

Já: "Tak poslední kopec a domů.."
Mé lepší já: "Co blbneš, vždyť se nic neděje... Jak chceš natrénovat na delší štreky se Stínem v kopcích? "
Já: "Ale vždyť už to bude dneska podruhé, ať to udržíme mimo 120"...
...
Nevšimnu si v zaujetí, že stoupám kolem zatáčky, kde na lavičce odpočívají dva turisté. Koukají na mě zaraženě a jeden mi říká, asi jste "kolegovi" utekl, za vámi už není...:). .. Jjo, chlapci nemají zkušenosti s blázny, mysleli si, že mluvím za sebe na spoluběžce:), .. naštěstí reaguji rychle a povídám.. Vidíte, já si tady honím plíce, přesvědčuji ho ať to se mnou ještě vyběhne a on to už zatočil domů!! Srab je to!!!! :)

A oni tak pokývali hlavou, nevím, co si mysleli... ale o to nejde! Ten kopec jsem dal ale ještě jednou a pak vyrazil ještě k Dívčím hradům, ať je to na 1/2M ... Musím si sakra dávat pozor, co to melu:), ale smál jsem se tomu celou cestu domů..

Naším bojům a vítězstvím zdar! 12:)