Stay focused... aneb soustředím se na nejbližší met(r)y

Zrovna nedávno jsem si říkal, že v mlze člověk vidí jen malý kousek před sebe, a tak snadno může ztrácet svůj cíl, ale jak koukám při svých pravidelných bězích čím dál častěji na kužel světla z čelovky.. Tak si říkám, ono na tom soustředění a upínání se na ty nejbližší metry (a mety) určitě něco bude..:)

A jak běžím v tom vlhkém podvečerním šeru/tmě a snažím se skotačit mezi kalužemi a blátivými partiemi v Prokopském údolí... Pečlivě koukám a zkoumám, jak se "blátíčko" leskne a snažím se podle toho si zapamatovat a odlišit, jak vypadá pevné, měkké a zrádné bahno:)... zrovna, když se mi zda, že už v tom mám jasno (soudím podle toho, že delší dobu už "nebruslím" a neválím se po zemi), tak je konec blátivého úseku... Je mi ale jasné, že to do příště zase zapomenu a budu to muset zkoumat znova..:). Moje (marné) snažení mi připomíná mého spolužáka že studií, který v rámci programování "ladil" program na určení neplodných dní své dívky.. A než ho stačil patřičně vyladit, musel se ženit... Inu, člověk se neustále učí..:)

Stejně tak já v neděli... Měl jsem na běh dostatečné časové okénko, ve kterém to vypadalo, že v pohodě si uběhnu nějakých 25-28km [a zdárně si tak splním svoji 100km týdenní normu:)]... žádné násilí, žádný závod, jen tak si křížem/krážem proběhnu údolím, zaskočím na Dívčí hrady a zpátky... jenže asi na 13-14 km mě z ničeho nic začala šíleně bolet pravá achilovka. No fest:). Říkám si, no já se snad domů ani nedostanu, to abych se odbelhal někam k cestě a zavolal svoji nejmilejší manželce, jasné slunéčko:), aby mě přijela zachránit...

Ale asi hrdost, nebo zarputilost, prostě nějak se to ve mně vzepřelo a že to rozběhám... A tak mě po malé chvíli rozbolelo levé koleno:), záda a začalo mě píchat na prsou:)... Kdyby bylo hezky počasí, tak si řeknu.. "dneska by šlo:)" [podle Pavla, který říkal, že jednoho krasnýho dne se totálně zhuntovaný rozložíme na součástky a umřeme:)]... Ale vlastně nic jiného jsem neudělal, než, že jsem zpomalil a snažil se pořád běžet... Vlastně ve finále jsem doběhl domů (kratší cestou - 21km) skoro v pořádku, achilovka schůdná, umírání odloženo:)...

Doma přemýšlím, co s tím... Hned jsem si vzpomněl, že můj Phiten asi už přesluhuje:), tak jsem si na noc vzal nový (teď jsem modrý), otevřel láhev vína... a tedy, ráno pro jistotu neběžel do práce, abych nebyl zbytečně ve stresu... Večer jsem si říkal, že si dám pro jistotu pár dní pauzu od běhání... Jenže.. přijdu domů, vidím Deri, jak je nešťastná, já taky neskáču metr do výšky:), a tak jsem se převleknul, vzal Deri na vodítko (ať zbytečně nelítá) a oběhli jsme jednou Asuán a domů (5km). Deri kýchala jen jednou a já si párkrát zakulhal:), ale myslím, že oba jsme byli potěšení, protože jsme to čekali o řád horší..

A tak stejně jako s čelovkou, soustředím se na nejbližší cíle.. což je stručně -- běhat:).. a zase bez omezení.. Uvidíme zítra, ale až zítra, protože jak říká velmi pozitivně Scarlett O'Hara.. "Tomorrow is another day!!" :)

Běhu zdar! Ultra a ultra-úsilí zvlášť! 12:)