Sám sobě hrdinou i kašpárkem...

Z novin, z internetu, z plakátů ... na nás různě vyskakují běžečtí propagátoři-guruové a vyzývají nás k běhu, radí, motivují... Jenže, když jsem dnes ráno, při čekání na přechodu v běžeckém (s Deri po boku) dostal otázku... Kdo vlastně je ten můj běžecký guru a vzor, který mě nutí a pomáhá mi běhat a nevzdávat to... [...Přece musíte mít svého běžeckého hrdinu??]... Musel jsem se zamyslet...

Jak řekl slovo "hrdina", hned mi vyskočila v hlavě tolik citovaná replika z B.Brechta, kdy v závěru na větu "Nešťastná země, která nemá hrdiny... Galileo Galilei odpovídá své.. Nešťastná země, která potřebuje hrdiny...

Miloš (a ostatní mediální hvězdy) jistě prominou, ale našel bych hromady lidí, které bych v běhu a v životním kolotu vyzdvihl výrazně výš a od kterých si snažím něco "vzít" .. maličko se motivovat... Můj kamarád lékař, který při pravidelných cca 7 hodinách na operačním sále a související práci a rodině se dokáže dobře připravit a parádně uběhnout maratón... Kolem se pohybující maminky, které nejen, že zvládají malé děti, domácnost, ale při tom všem různě běhají.... Živelně radostná "Veverkovic" rodina":)...  Pochopitelně pro mě tradičně motivačně vysoko stojí boje mého nejlepšího kamaráda BS, atd..atd.. Prostě to spojení normálního života, úsilí o každodenní (pocit) štěstí má u nás "obyčejných" běžců/pobihačů často heroické rozměry a je nad všechny "vůdce" a "hrdiny" .

A tak mě zrovna dneska napadlo, že vlastně každý z nás je potažmo sám sobě vzorem, svým hrdinou...Jen my sami víme, kolik musíme překonávat překážek, nástrah a pokušení:) to -- aspoň já mám ten pocit --, ten boj a úsilí nás dělá lepšími a silnějšími... Protože přeci nesmíme sami sebe zklamat!

Jako dneska... V rámci (hrdinského) boje:).. běžíme s Deri její oblíbenou trasu... všude šíleně bláta, cesty kluzké.. při seběhu zakopnu o skrytý kořen/pařez a dost šeredně letím dopředu... Ležím na zemí [a teď přijde ten heroický prvek:)] .. pomalu kontrolují svoje nohy, ruce, hlavu... pravá noha natlučeně bolí na několika místech... tady by to chtělo detail kamery, která by ukázala moje slzy na krajíčku:) a jak s bolestivým sykáním se snažím kutálením postavit na nohy a jak následně a postupně se zase vracím do života a než doběhneme domů, jsem zase "hrdina":)... Jenže... já se téměř vždy buď chtěně nebo nechtěně stávám veselým kašpárkem... Jak tam ležím a kutálím se po zemí, tak Deri hned zalehne na záda a taky se tam kutálí.. Dojatě si říkám.. To je oddanost !!! Jenže pak vidím, že se Deri vlastně (stejně jako já) valí v koňských lejnech!!!!  :).. Povídám ji, fuj .. Ty prase!!! Deri se na mě dívá úplně nechápavě.. Paniček se "parfémuje"...a já bych nemohla??? :)

A tak než rozhýbu natažené a trochu natlučené tělo, tak se musím smát jak blázen.. a znova uvědomují, že ne nějací guruové, ale to jak jsem se tam (nejdřív nešťastně, pak vesele) válel v těch výkalech, charakterizuje moje úsilí i radost nejvíc... K tomu všemu Deri šťastná.. konečně máme stejný "parfém":), to se to teď poběží úplně samo, jen kdyby se ten paník tolik neflákal:)...

Z dnešního běhu si znamenám jasné Brechtovské poučení... To že se člověk občas vyválí v lejnech jaksi patří k životu a pobíhání ... Ale šťastný běžec/pobíhač nepotřebuje žádného hrdinu... On je sám sobě kašpárkem i hrdinou :) ...

Běhu zdar! Ultra zvlášť!
Ať vždycky v sobě toho hrdinu najdeme, stejně jako toho kašpara..:)
12:)