A jako Atény, B... nikoliv jako blbec:), ale jako my Big (Fat[/Failed]) Greek Running..:)

Odjížděl jsem do Atén ve spěchu a snaze na poslední chvíli ještě dodělat zbytek různých ročních hlášení a restů [stejně se mi všechno nepovedlo:)], z hlediska závodu jsem byl v pozici téměř nezúčastněného pozorovatele:). Ta tam byla velmi důkladná příprava mých předchozích závodů, věci jsem bez velkého přemýšlení naházel do kufru, vzal si svůj kilometrový rozpis z loňska... a vyrazil s myšlenkou, že ono se to ve finále doufám "nějak" sejde. Říkal jsem si, že hodně meditačních technik silně doporučuje pozici nezúčastněného pozorovatele, tak třeba i pro "meditační" kroužení v prostoru starého aténského letiště ... to bude to pravé.

Normálně svoji mantru "Je to můj závod, jsem tady, protože tady chci být" ... mám v sobě pevně uloženou, tady jsem cítil, jako bych neuměle odříkával cizí text. Přemýšlel jsem, čím to je? Možná je to proto, že jsem se rozhodl sem jet, abych splnil limit na Spartathlon, s myšlenkou Spartathlonu delší dobu vnitřně bojuji. I když pro můj pokus o doběh do Sparty "mám" svoje opodstatnění"), svůj příběh... tak ta motivace vzít všechno a položit to na oltář Spartathlonu... tak ta tu bohužel není:(.

Navzdory všem mýtickým signálům, skvělé atmosféře... to pro mě (zatím) je pořád jen nehezký těžký silniční závod, který je na hranicích mých možností. Musel bych se všeho ostatního vzdát, soustředit se celou sezónu jen a jen na tenhle jediný závod. Utěšoval sem se tím, že i kdybych splnil limit, tak mě zase s velkou pravděpodobností nevylosují a budu v klidu:). Myslel jsem si, že na podobné úvahy vyzraju tím, že jsem slíbil sám sobě -- OK, už jsi tady, tak sakra uběhni ten limit, hlásit se tam nemusíš!:).

Ale jinak se celý výlet vyvíjel skvěle, samé numerické lahůdky, číslo 37 (prvočíslo se součtem 10, což spolu s datem 11.1.2020 a doběhem 12(!) dávalo pozitivní signály), na místě jsem nepodcenil připravu a zajistil "českému" týmu stůl a dvě židle, pro sebe s neskutečným číslem 21-12. Na stůl jsem vyrovnal baterii piv (což vedlejší řecký a kyperský tým úplně rozsekalo), moudře jsem dal do pohotovostní polohy roličku toaletního papíru a vazelínu, pozdravil se s Jardou B. a závod mohl začít.

Když na krátký okruh vyrazí najednou dalších 99 lidí, tak v prvních hodinách člověk myslí tak akorát na to, aby buď co nejméně překážel, nebo aby co nejefektivněji předbíhal. To mě tak do 40 km pilně zaměstnávalo a tak jsem držel hezké tempo 6 min/km a 4 hodiny byly v trapu. Jenže v tu chvíli se všichni rozptýlili, někteří začali odpočívat a tak jsem v rámci úsilí musel vytáhnout MP3, abych nemyslel na ten okruh a zbývajích 20 hodin na něm:). Většinou si beru muziku až výrazně později v závodě, 20 hodinová diskotéka?, to tu ještě nebylo, říkal jsem si...

Ani jsem nestačil vybít baterky na první MP3, když za necelé 4 hodiny na mě sedla těžká motivační krize. Ten zdejší okruh je obzvlášť ubíjející. Proběhnete halou, kde se ve vzduchu viří rozedřená stěrka z podlahy a ten drobný prach je ve všem, ve vlasech, na botách, v jídle a i v pivu!:)... Pak vyběhnete ven a do mírného kopečka se obloukem dostáváte k bodu obratu a po stejné trase... maličko z kopce bežíte do haly.

Tak po těch dalších čtyřech hodinách moje hlava přišla s neskutečnou otázkou... Proč?... Proč tady jsem? Vždyť mě to vůbec nebaví, závod pro mě nemá žádný smysl, nepotřebuji ho uběhnout kvůli žádné kvalifikaci...Proč?

Ještě pár kol jsem s tím bojoval. Snažil jsem se vzít si motivaci od ostatních, kteří srdnatě bojovali, někteří skoro už od začátku kulhali, ale přesto byli na trase... Ale nefungovalo to. Dokážu bojovat, když vím proč, nebo když vidím smysl a důvod svého boje. Tady jsem to nenašel. Asi byla z tohoto důvodu chyba si sám sobě dopředu přiznat, že po kvalifikaci na Spartathlon netoužím, tím pádem kroužit po opravdu ubíjejícím okruhu mi nedávalo žádný smysl (Aby nevznikla mýlka - organizátoři byli skvělí, o tom žádná). A tak jsem svoji aténskou misi ještě po nějakém sezení na židli... po 85-6 km ukončil.

Na jednu stranu bych se měl stydět, že jsem nedoběhl aspoň 100 mil (vyšlo by to i s chůzí), že jsem se nesnažil až do konce... V podstatě mi nic nebylo, rozběhnuté to nebylo špatně... Ale i hlava má někdy svoji hlavu:) ... a bohužel tentokrát musím říci, že mi to není ani líto. Uvidím, jestli se dokáži na běh na okruhu po dobu delší než 10-12 hodin (brzo) vrátit, možná tam, kde to je veselejší, nebo je to blízko... Kladno? Bolevák? Možná to byla moje poslední 24h, kdoví...:)

Moc děkuji za podporu, ale tu si budu šetřit na jindy. Teď mi to přišlo zbytečné. Musím volit závody moudřeji:).

Všemu zdar! Ultra zvlášť!
12:)

PS. Asi nejlépe mi vynadal a vyčinil Běžící Stín...Samozřejmě je to v širokém kontextu ultra slabost a tak je to potřeba hodnotit. Naprostý souhlas. Než jsem to zabalil, tak jsem si sedl a přemýšlel i o tom, "co by tomu řekli lidi", jak jsem doma slýchaval hodně často:). Jenže nejsem žádný guru, jsem obyčejný Honza a tak bych neměl zbytečně předstírat. Ani před lidmi, ale tím spíš ani před sebou. Jasně, mohl jsem říci, stalo se mi to a to, nešlo to... a lidi by mě ještě litovali. Houbelec. Šlo to celkem dobře, do poslední chvíle jsem držel 8km/h (ten poslední okruh odráží moje balení, odchod a předání čipu pořadatelům), standardní průběh 24h. Jen mě to nebavilo natolik, že představa, že to budu dělat dalších 15-16 hodin byla tak depresivní a závod naprosto ztratil smysl. Navíc, upřímně ... bál jsem se, že když to "zlomím" a budu pokračovat, tak ničeho nedosáhnu. Spíš naopak, vezme mi to radost a chuť do dalších závodů, možná i přivodí nějaké to zranění z "nechutenství"... abych měl "důvod" skončit.:).
Píšu si sem co nejpřesnější a čerstvé zážitky, reflexe, sice hlavně pro sebe, ale vy, co sem chodíte si zasloužíte upřímnost. Ono poznání, že i po epických bojích na Grand Slamu se objeví velmi slabá chvíle na okruhu... může třeba někomu pomoci s vlastním bojem.