Čelem vzad... poklusem klus... aneb "neznámým" trasám vstříc:)

Dal jsem si chvíli pauzu od psaní na blogu, aby na mě ta "ostuda":) chvíli koukala, abych se jí zbytečně brzo nesnažil zakrýt svými veselými zážitky...Přitom už v Řecku jsem se při procházkách a popoběhnutí zase dostal do hezkých situací, kdy jsem zažil v lednovém slunci na pláži skotačící dívčiny v plavkách, pózující u palem před kamerami a fotoaparáty... Pochopil jsem, že tady se rodí ty propagační fotografie v měkkém světle s liduprázdnými plážemi... potom si nejeden z nás nakonec řekne.. ale jo, tady je to hezké, málo lidí, tak tam pojedeme!:)

Přemýšlel jsem, proč si ani nepíšu o setkání se skřítkem v Prokopovském údolí -- asi ta pachuť po rezignaci v Aténách byla přeci jen větší, než bych si na začátku myslel... :). Znovu to uzavírám s tím, že jsem si měl přečíst svůj loňský aténský report.... to bych se tam vůbec nehlásil:).

Tradiční nepříjemné "reportovací" lednové práce mě také odvedly od mých poznámek na blogu, i když já se při psaní "zpráv" snažím najít a uplatnit kouzlo nechtěného. Vzpomínám si, že moje (tehdy) povinné zprávy ze služebních cest patřily k nejoblíbenější četbě našich auditorů:)...Ve zprávách o výzkumu je asi nejtěžší nakonec zdůvodnit dobré a zajímavé výsledky, které jsem v loni nenaplánoval, než napsat, proč něco, co jsem si myslel, že během roku vyřešíme ... ještě nemám:). Různé obraty ve výzkumných zprávách a oslí můstky připomínají doslova skoky z macaráta na kočku, nebo obraty v kriketovém gambitu Goodbodyho ve slavném románu "Jak jsem vyhrál válku" [...váš argument mě zastihl v postavení s nohou vpřed! ??? No jako před čarou -- při kriketu.. a kriket je hra...]:).
Při jejich "tvorbě" si vždycky vzpomenu na svého otce. Ten po léta psal velmi podrobné roční zprávy o kontrole jakosti sportovní obuvi. Pravidelně na náhodné místo doprostřed zprávy dával větu..."Kdo to dočetl až sem, má u mě flašku"... Pro úplnost dodávám, že za téměř dvacet let se nikdy nikdo nepřihlásil:).

Leden byl a je ve znamení ... učit se říkat ne... ale bohužel, v tomhle ohledu jsem jako Pierre Richard - ano, jsem nesmělý, ale léčím se:). Moje nejmilejší manželka si ze mě dělá legraci, že moje posedlost a odhodlání lidem pomáhat mě na jedné straně zničí... protože se to o mně ví a lidé toho často zneužívají ... a na druhé straně, já ničím ty kolem sebe... protože pomáhám, i když to oni vůbec nechtějí...:). A tak se musím inspirovat u zdravotníků a naučit se rozlišovat pomoc a první pomoc.

Snad v tomhle a příštím týdnu dokončím nečekanou "pomoc" na poli výzkumném... před koncem února se zbavím svých samaritánských úletů v pedagogické oblasti a ve zpracování dat:).

Připomíná mi to poučný starý židovský vtip, který tady opakovaně zazněl už několikrát..., kdy si Roubíček stěžuje Rabimu, že má malý byt a Rabi mu "radí" aby si postupně pořídil kozu, psa a kočku. Následně, když už je Roubíček úplně zoufalý, tak mu Rabi ve finále poradí, aby tedy prodal kozu, psa i kočku:)...

Takže práce asi budu mít do konce května víc, než bych chtěl, ale až ke konci února "prodám" kozu, psa a kočku, tak mi bude hej...:).

Při té mojí lednové/únorové samaritánské misi se přesto snažím běhat, jak to jde... Po těch 11 letech je pochopitelně těžké přijít na něco nového a objevného... ale přeci... Udělal jsem čelem vzad a řadu svých běžeckých tras běhám obráceně, jinak. Věřte nebo ne, je to silně objevné a v sobotu jsem málem špatně odbočil v údolí, protože jsem to tam "neznal":)...

Našemu úsilí.. zdar! Ultra zvlášť!:)
I když máte skautské sklony... nepřehánějte to s pomocí a s modrými okénky!:)
12:)