(Zrušené) Brdské hvozdy, 100+km , partyzán a vlhké sny výrazně staršího matfyzáka...:)

Minule jsem si tady napsal, jak jsem postupně "vyšokoval" a nakonec "úspěšně" přesvědčil  trenérku Míšu... že tedy "stovku" na pohodu... uprostřed tréninku... zkusím:). U nás v mezičase zavřeli školu a já rychle přecházel na on-line režim, což paradoxně je v první fázi výrazně časově náročnější a tak jsem bohužel od středy neběhal:(.

Samozřejmě tsunami zákazů a regulací smetlo s sebou nejen mainstreamové akce a sporty, ale i malé komorní ultra "Brdskými hvozdy", kam jsem se těšil jak malej. Jarka mi sice napsala, že aspoň trenérka bude klidnější:), ovšem z její reakce je poznat absolutní neznalost individuí typu 12Honzy. To je podobné, jako očekávat, že nějaký popis, program, procedura... bude blbovzdorná... protože blbci jsou nesmírně vynalézaví!:)

Okamžitě jsem se rozhodl, že to poběžím sám, jako partyzán. Jednak ten western:) je hluboko ve mně a jednak to přináší řadu výhod. Ze sportovního pohledu je to předem zajištěné vítězství nejen v kategorii, ale i v celkově! To už se mi nikdy nepovede... Ale hlavně -- v principu nepotřebuji zástupy lidí na trase, stejně jsem tam ve finále sám nebo s jedním dvěma (spolu)běžci, tak o co jde? Jen promyslet, kde vzít vodu (a pivo)... a aspoň mám zase možnost - takříkajíc z bezpečí domova  - poznat tu pravou a nespoutanou volnost přespolního běhu...:).

Proto jsem hned sedl k mapce a začal přemýšlet, jak by se to dalo uběhnout partyzánským způsobem...:). Ten rozsáhlý vojenský prostor výrazně komplikuje logistiku --  městečka, vesnice či osady na okrajích nejsou moc dostupné autobusy, jen v pár z nich je krámek a/nebo hospoda... Označil jsem si studánky, v prostoru bych se nebál pít z potoků, to ten závěr v obydlených končinách bude z pohledu vody horší a komplikovanější.

A když jsem to měl všechno "promyšleno", tak ještě zkrátili provozní dobu hospod do 20:00:). A tak nakonec po konzultacích s Karlem B., organizátorem volím trasu B, "dětskou 108", B jako baby:), pro děti, starce a těhotné ženy..., se startem na zastávce Teslíny. Ve finále to bude o něco kratší, protože není důvod zabíhat do Nepomuku, kde v té době bude všechno zavřeno. Do Teslín mi jede autobus v 8:30 ráno ze Spáleného Poříčí. Tam si nechám auto, ke kterému se brzo po ránu další den, dáli bůh, vrátím a odjedu domů. Cílem bude druhý den "dělat" jako by nic.. a v neděli se vrátit do tréninku... lehkým poklusem v údolí s Deri a s B, tak jak jsem slíbil.

Jak už je (bohužel) mým zvykem, všechno dělám na poslední chvíli, tím pádem pravděpodobnost chyby nebo nějakého zapomenutí je výrazně větší, ale snažím se pevně držet klubové zásady .."Co nemáš, nepotřebuješ!..:). A tak například chybějící nabíjecí kabel na iPhone znamenal, že jsem později omezil fotky, protože extra powerbanka mi byla na no... na... nic:), vytisklý itinerář trasy zapomenutý v tiskárně sice zamrzí:)... ale jak jsem na trati poznal, stejně navigačně nejvydatnější se ukázaly úseky ve vlastním značení, takže mi nic nechybělo...

Start jsem zvolil moudře na pátek 13, dobrá výchozí kombinace, proč to měnit, že? Číselně se mi otevřela tím pádem silná motivace.. ala "sen matfyzáka"... dokončit na dvojité pí... 3.14 pod 3.14 ráno... :). Nakonec se mi ozval ještě Karel B. s kamarádskou nabídkou, že se mnou poběží noční úsek ze Strašic, zbývajících cca 40 km. A tak s předstihem asi 15 minut před odjezdem autobusu parkuji na náměstí ve Spáleném Poříčí... neklidně si beru zbytek věcí a jídla, nealko pivo z auta a odcházím na nedalekou stanici.

Rozhodnutý pokud možno nikoho z rodiny neobtěžovat s odvozem nebo s nějakou "podporou":). Je to moje akce, můj koníček... Jsem rozhodnutý se nějak dokopat do cíle, případně poprosit domorodce o vodu,  přejít do úplné chůze. Najednou se cítím naprosto v pohodě. Všechny "strachy" a obavy... starosti z práce, vyšilování kvůli viru... všechno je pryč. Jsem tu jen já a trasa v telefonu a v mých hodinkách:). ..[Takže to zase taková úplná volnost nebyla:)].

Už v autobusu to začalo. Koupě lístku do Teslín, vyvolává úsměv na tváři řidiče... "Co tam? Tam chcípl pes!" ... Jeden ze tří zbývajících pasažérů se přidává se slovy.. ba ne, znal jsem tam jednu lufťačku :)... a výrazně se odmlčel:). Nahrávku ihned využívám... Přesně kvůli tomu tam jedu. Ten výron energie a volnosti.. Ať už s "lufťačkou" nebo bez..:)...

V nadšení začínám běh špatným směrem, ale po chvíli už jsem na trase a navzdory ranním telefonům z práce si užívám neskutečné pocity. Blížím se k Padrťským rybníkům... sice po civilní zpevněné cestě, ale ráz krajiny a naprostá opuštěnost, liduprázno... zažívám skvělé pocity. Samota je po chvíli přerušena setkáním s lesními dělníky, stromy pokácené na všechny strany a těžkou technikou zasekané cesty... vody až po kolena... no paráda.:)

Začínám si zvykat, že nikde nikdo, v tom přeběhne v mé blízkosti větší skupinka divokých prasat, pak druhá ... Po pravdě trochu mě to rozhodilo i kvůli tomu, že každou chvíli vidím podle cest posed... a i když mám z divokých prasat respekt, ještě větší ho mám z "divokých" hajných:). Kdo z nich by tady čekal nějaké běžce, že? To bude nějaké větší prase...:)

Stačí jeden dva vzdálenější výstřely a říkám si, jestli moje červená běžecká bunda, na zádech krytá černým báglem, je dostatečně odlišná od "kabátu" běžného divokého prasete..:). Ale svítí slunce a ten pocit volnosti nad vším jasně vítězí. Pravda, zvedá se silný vítr, v lese praskání stromů a popadané kmeny přes cestu nejen komplikují navigaci, ale i zvyšují moji opatrnost. Vzpomínám si na "rady" organizátorů Ledopádů, kteří upozorňovali, ať na nás nespadne nějaký ten strom:)... Tak jsem dával větší pozor...
Krásná zákoutí, kamenité pole u Kazatelny mě trochu svedly z cesty, ale to malé bloudění, ten úkrok stranou stál za to. Nikde nikdo, seběh z kopce po cestách, které nebyly úplně v plánu, mě naplnil adrenalinem a štěstím... po cca 200 m jsem se napojil na původní trasu...

Vítr na pláních a na pastvinách byl tak silný, že k Obecnici se nedalo skoro běžet. I když to bylo s kopce, při běhu mě to odfukovalo zpátky a to nejsem zase žádná sušinka:). Asi bych to zatočil hned do lesa, ale potřeboval jsem se zastavit na první "kontrole" v místním COOPu si koupit něco k pití, a třeba i k jídlu. Ukazuje se slabá stránka virového období, nákupní panika... Nákup trvá déle než bych chtěl a zatímco se snažím zprovoznit igelitový pytlík, abych si vzal jeden rohlík, předbíhá mě jedna místní babka a zkušeným pohybem (jako smrt) bere všechno. Ptám se nesměle, jestli bych si jeden rohlík nemohl vzít.. a ona trumfuje, ze je potřebuje všechny, ať si vezmu něco jiného... Tak jsem si vzal pivo:)... Aspoň vidíte, jak je těžké nebýt alkoholikem...:)

Asi navigačně nejzajímavější část byla kousek od Ťoku [tedy některé sekce ve vojenském prostoru silně připomínaly Spartan Race... brodil jsem se vodou a bahnem... na některých cestách by se dalo i plavat:)]. Zrovna na mojí navigaci v hodinkach mi došel limitovaný počet bodů a tak jsem neviděl, doleva/doprava... takova malá paseka plná vody.. z ní asi čtyři "jezírka", zárodky budoucích cestiček.. navigace skáče... a kolem ty povzbudivé cedule, nepohybujte se mimo hlavní cesty, nebezpečí života, prostor není pyrotechnicky sanován, apod. ... Tak jsem si zařval svoje pozitivní doprd*le, doprd*le ... [ze skautského pohledu dva koně v háji, ale po cestě jsem na farmách jich pár viděl, takže jsem na pozitivní straně:)...]. Ulevilo se mi. Hned druhé jezírko se po pár desítkách metrů ukazuje být ta správná cesta a tak zase popoběhnu...

Po cestě se různě pomocí SMS informujeme s Karlem o očekávaném času kontaktu... Domluvena hospoda Na Beránku ve Strašicích. Upřímně říkám, že pátou hodinu nestíhám, ale že pro 17:30 udělám, co půjde, respektive, co (mi to) poběží... Nakonec jsem v hospodě ve 25, akorát stačím objednat piva, seznámit se s místními... Navrhuji, že si sednu dozadu, abych jim jako cizinec nezpůsobil virový šok:), ale hned jsem pozván k jejich stolu, hned se vítáme... Fakt, že jsem deset let měl chalupu v nedalekých Cheznovicích se ukazuje být silná výhoda. Tady zůstat o chvíli déle, tak jsem na plech:)... Bereme čelovky, nabíjím hodinky a vyrážíme z hospody.

Jak moc to bylo moudré rozhodnutí se ukazuje hned v Kamenném újezdě, kam jsme dorazili těsně před zavíračkou, ve 3/4 na osm. Paní výčepní snadno přesvědčujeme, že za 15 minut... kdyby na to přišlo..., dokážeme vypít i tři piva..:).. [aspoň já dvě ano:)].. a skutečně, i s její rozvážnou obsluhou a nákupem extra džusu .. odcházíme tři minuty před osmou.

Karel se naštěstí domluvil s bráchou, že se u něj (v Měšno) pozdě večer zastavíme na čaj... takže drobné bloudění v lese, přelézání stromů už nevede k žádnému závodnímu překážkovému spurtu. Karlovi se omlouvám, že zatím nehodlám opravdu závodit, že zase popoběhnu víc, až k tomu budou podmínky... začínám mít silný chrapot a strach, že v dalším týdnu při mých on-line konzultacích budu tak akorát chrčet, ale půlnoční čaj v Měšnu stál za to. Ještě si užíváme pohled na měsíc, buddhistický stánek a před 2 hodinou jsme na náměstí ve Spáleném Poříčí, trochu se snažím převléci, vypít nealko pivo a red bull... a vyrazím... Doma parkuji, uklidňuji Deri, která mě vítá, jako bych se vracel z válečné výpravy, přitom to byl jen vojenský prostor:)... Lezu do horké vany ve 3.14.. ve dni i v hodině pí jsem doma...

V neděli už s Deri a B. vyklusávám v údolí... sice postupně, ale M. jsem slíbil, že v tréninku:)... a sliby se mají plnit nejen o Vánocích..:). Doba je ustrašená, zmatená... a je třeba si dělat radost!

Všemu zdar! Našemu boji, osamělému běhu a ultra.. zvlášť!
Bylo to epické, až epidemiologické! Díky Karle za doprovod a skvělou trať!
12:)
PS. Zbytek fotek je na rajčeti zde...