Bohatýr a narušitel (státní hranice)... aneb pitím piva a během k čistým radostem..:)

Advid (David K.) pod průhlednou záminkou návštěvy fyzioterapeuta nás nečekaně vyzval k běžeckému setkání, Jarka zajistila obratem rezervaci v zahradní restauraci v Braníku... A protože je to jen kousek od mostu, tak jsem si naplánoval do hospody běžet a z hospody taky. Jedna cesta cca 10k, dvojsměrka dává 20 a dvacet km mít nebo nemít.. to je 40k rozdíl:).

Znovu jsem se přesvědčil o pravdivosti popěvku... "Do naší hospůdky vedou jen tři schůdky, to je ten důvod, má milá, že já tam raz, dva, tři jsem. Z té naší hospody stoupají tři schody, to je ten důvod má milá, že se jde tak těžko ven...!":)
Samozřejmě ... snažím se v zájmu normality udržovat svoji "bohatýrskou" pověst:) a tak během necelých dvou hodin "vyváženě" konzumuji tři plzně a tři kozly, dvě polévky... jako přípravu na ultra mód. Když se potom pozvolna rozbíhám krokem "postřelená srna" a ještě před Barrandovským mostem mě předjíždí Jarka na koloběžce, není mi úplně volno, ale mám s sebou mp3, nový silný playlist... a výběh na most už je ve velkém stylu:).
Modern Talking ve španělských rytmech burácí do sluchátek... !go, go, go! .. a jejich No name no face no number... se přesně hodí. Nakonec kopeček zdolávám ještě ve slušné průměrce 6 min/km, po té, co jsem absolvoval s kamarády v hospodě bych mohl říci, že to byl ekvivalent 4:30:).



Rychle ještě řeším pracovní záležitosti, dávám si novou trasu do mobilu a hodinek, protože si s dcerou bereme na pátek volno a vyrážíme do nejzápadnějšího výběžku (za Tachov, směrem k Rozvadovu), tématicky po stopách narušitelů státní hranice - teď v době virových omezení a uzamčených hranic je to znovu ideově nosný běh:). Máme v plánu přitom proběhnout naprosto opuštěným krajem, starých (zrušených) sudetských skláren a sídel, potěšit se samotou, zavzpomenínat na železnou oponu a tak.:).

Trasu jsem naplánoval jako okruh, autem dopoledne dojedeme kousek za Tachov do vesnice Lesná, kde je široko daleko jediný obchod (!).. Trať cca 35 km s převýšením asi 800m slibovala nádherné zážitky, pršet má až kolem 5-6 hodiny, tak nás to aspoň maličko bude popohánět:).
Bára natěšená, hned se přepne do "dětských" otázek typu.. "tatínku a bude se mi to líbit?" ... "tatínku a zvládnu to?" ..:).  No hned si připadám o dvacet let mladší, skvělá pohoda. Opatrně a s rozmyslem se vydáváme po turistických značkách přes neexistující osídlení Sudet; hledáme zbytky skláren, které se zavřely koncem 19.století. Krajina je naprosto opuštěná, nikde ani živáčka. Chtěl jsem říci, ani mrtváčka:), ale když jsme asi po 15 km potkali kousek od hřbitova manžele s kočárkem... tak jsem usoudil, že jsou to patrně zombie a jak bylo dobře, že jsem včera v běžecké hospodě měl česnačku:).
[Hned mi to připomnělo starý dětský vtip, jak jde holčička kolem hřbitova a potká babičku. Říká babičko, můžu jít kousek s vámi? Já se moc bojím... Babička odpovídá, ale to víš, že jo... Já jsem se taky bála, když jsem byla ještě živá:) ]

Bára pravda trochu znejistěla, když jí u Zahájí říkám, tady jsme asi kilometr od německé hranice a bylo by dobré ji překročit a kousek pokračovat podle hranic z německé strany. Turisticky je to velmi pěkné jít přesně podél hranic, na kole vede hezká cyklostezka kousek mimo... Říkám, kdyby nás chytli:), ať nic neříká a nechá mluvit mě... U hranic, na cestě u závory:) je šikmo zaparkované policejní auto, magický čas 12:34 a příslušníci sedí patrně v pár metrů vzdálené hospodě... krásně se prosmýkneme, jen štěkot psa za rohem nás trochu zrychlí:)... Okamžitě využiji dobrodružné atmosféry a Bářino adrenalinu k rychlému výstupu do kopečka a odbočení na cestu podél hranice.

Po pár kilometrech jsme zase zpátky na modré a začínáme pozvolna stoupat na Havrana. U B. se začíná projevovat "japonský turistický syndrom"... tedy, že věci, které se nám později při prohlížení fotek a vyprávění ... zdají naprosto skvělé, úžasné a my si říkáme, jak to bylo maximální... tak v té chvíli tak určitě skvěle nevypadají:). Naopak. Člověk si říká, už nikdy... tohle nemám zapotřebí:) a tak. Naštěstí jsme už opravdu za chvíli na vrcholu Havrana, prozkoumáváme zbytky ženijně technického zabezpečení státní hranice a vyzývám B., aby si "železnou oponu", neboli "dráty" .. zkusila přelézt:) a porovnala dnešní přechod hranice s minulostí. Na vrchol rozhledny nakonec nevylezeme:)... asi ve třetím patře jsme usoudili, že to ani jednomu z nás nedělá dobře:)... Obloha se začíná nebezpečně kabonit a do Lesné to přeci jen ještě tak dvě hodiny může být...

Seběh z kopce a pak vlnitými cestičkami k Lesné už drží dobrou náladu v celém týmu... Už znova slyším od B. svoje hlášky, jako ... "z kopce je to zadarmo"... "teď ještě kousek popoběhneme, odpočineme si do kopce"... A je mi fajn. Je mi skvěle, vlastně si uvědomuji, jaké to musí být pro zpěváky a kapely, když jim na koncertě publikum zpívá ty jejich texty:).

Nakonec, navzdory drobným krizím, sebepoznání jsme v čase pod pět hodin zpátky v Lesné. Koupím nějaké pití a jedeme domů. Byl to skvostný výlet... i když to technicky vzato nebylo ultra, přesto ho někteří z nás prožili:). Jako japonští turisté se znovu těšíme z fotek. Pochopitelně, celá naše výprava se jednomyslně shoduje na tom, že to bylo prostě skvělé:).

Ať se nám daří... běhat, užívat si to... nenechat se ovládat nesmyslnými zákazy, dělat blbosti... a radovat se ze "svých ultra" ... i když třeba nemají tu potřebnou kilometráž:).
Protože ultra... to je přeci v nás!
12:)