Na Hromnice ... O rovinku více, aneb znova bojuji o tričko:)!!

 Je 2.2. (krásné datum, že?), Hromnice a už druhý den nám alkoholikům běží suchý únor. Zítra někdy pozdě odpoledne už budu mít 1/10 za sebou...To to letí..:).

Tady by se hodilo zopakovat něco o prozíravosti českého národa. Zatímco Američané a většina alkoholického světa drží "suchý leden", který je nejdelším měsícem v roce, tak my Češi tu výzvu moudře držíme v tom nejkratším.  A já si pravidelně počítám procenta... kolik mi ještě zbývá vydržet:). 

Jak se nám blíží roční výročí našeho všeobecného kriminálu... tak se alespoň snažím koukat na krajinu i její detaily trochu jinak. Jasně, Alpy jsou Alpy, ale dobré světlo, východ, západ slunce, čerstvě napadaný sníh dokáží alespoň zdánlivě přiblížit atmosféru hor i v Prokopském údolí. Podobně, jako moje spolužačky na MFF UK trefně dodávaly ... přirozená krása je přirozená krása, ale makeup je makeup up:).

Minule jsem to tady na sebe prásknul, že se chci pokusit výrazně zlepšit na 24h a abych nebyl nějak "vágní", řekl jsem i šílené číslo 200. Od svých kamarádů i známých totiž už dlouho slychám, že "tachometr" nekončí na 180 km:), že jsem děsná slečinka, atd. atd... No jsem, no...:)

Stín mi po poslední 24h (Kladno) důrazně zopakoval, že bych měl víc bojovat a že už mi brzo jeho favoritka (Jitka) natrhne tričko i s trenýrkama... jestli ne ještě něco dalšího:). Nejdříve jsem se bránil chabou výmluvou, že je dotyčná o dvacet let mladší a že jsem na "trhání" připraven a smířen s tím... Ale potom jsem si uvědomil, jak srdnatě jsem na konci roku bojoval o matfyzácké tričko... Tak budu bojovat i teď. Tričko je tričko, že? Ať jsem překonán aspoň na nějakých vyšších hodnotách... A proto jsem začal poctivou připravu.

K tomu pochopitelně patří i takové úkony jako rovinky, tempové běhy, různě dlouhé úseky s meziklusem i bez něj... Naštěstí tam zatím nemám taková sprostá slova jako je "abeceda":). Upřímně si ještě pamatuji ze svých připrav na maratón, že jsem neměl rád rovinky. Ovšem taková rovinka v dešti, nebo v silném ledovém lednovém lijáku -- to už je tak hnusný, že je to jako ultra:)... a po právu mě to začalo i bavit.

Dodržování tréninkového plánu má ovšem svá úskalí a přináší veselé momenty. V současném počasí, kdy sníh a déšť jde spolu se silnými nočními mrazy a většina cest i stezek v údolí je bez nesmeků nesjízdná. Proto svoje komplikovanější běžecké "úkoly" plním převážně v Centrálním parku Prahy 13. Stal se tak ze mě centrální párkař! A jak mám důrazně napsané rozběhni se velmi pomalu.. pomalý klus... tak se poctivě šourám 6:30+ po asfaltových chodnících v parku. Za odměnu snáším útrpné pohledy některých "covidových" ledňáčků, kteří mě vítězně předbíhají s brunátnou tváří a blízko infarktu:). Posledně jsem dostával i rady a povzbuzení... že on běhá už měsíc a že se za měsíc taky zlepším. To bylo milé a upřímně jsem přiznal že v to taky doufám. Pršelo, pršelo, tak chlapec odbočil domů a neviděl, že mi za chvilku skončila 6 km rozcvička a že začínám svůj první rychlejší km na 4:30...

Kolik děr tolik syslů, kolik hlav tolik smyslů... pýcha předchází pád, ... když máš škodu o posměch se nestarej... to by asi řekla teta Kateřina... ale já jsem to cítil jako takový vojenský "přijímač". Člověk musí přijmout nějaký ten diskomfort a nemělo by mu vadit, že při tom nevypadá dobře, že je možná i směšný. Ať už proto, že mu to opravdu rychleji nejde, nebo že tak běží, protože to má napsané ve svém "trenýrkovém" plánu, v trenýrkáči.:). Dneska na Hromnice to bylo symbolické. Byl jsem tam zase v začínajícím dešti... podobně jako v tom známém filmu jsem si připadal jako v časové smyčce. Dokud jsem si to neujasnil a nesmířil se s tím, nedostal jsem se domů.

Ať se daří! Obzvlášť nám, co pořád začínáme...:).

Všemu zdar, našemu úsilí, bojům (nejen o trička):)...a ultra.. zvlášť!

12:)