pátek 28. října 2022

Částečné zatmění (mysli), aneb vždycky se zvednout ze země, o to jde:)

Ač to zní divně, hned po svém návratu z Řecka jsem se nadšeně vrhl do tréninku, odběhal první dva dny, prvních 40 kilometrů, ale celkem výrazně mě srazila chřipka, aby mě o pár dní moje telefonní lékařka donutila/přesvědčila jít na test a následný pozitivní výsledek mě uvázal na dalších sedm dní doma.

Když jsem se hned po skončení izolace, minulý čtvrtek vypotácel v běžeckém ven, byl to neskutečný boj. Nejen, že mi to nešlo:), ale asi na třetím kilometru v údolí při běhu do kopce jsem si zopakoval Spartu:), motala se mi hlava, vrávoral jsem tam... s vypětím všech sil jsem to rozchodil a nakonec doklusal domů. Osm kilometrů, průměrka nad 7 min/km. Totálně vyšťavený.

Ovšem jestli něco umím (hned pro jistotu zaťukávám), tak je to vstávat ze země, vyhrabávat se z bláta a sbírat síly, kde v podstatě žádné nejsou. Postupně, postupně se zvedám, jako správný Štír, matfyzácký milovník čísel a astrologických konstelací... V úterý hned po kulminaci častečného zatmění Slunce jsem vyběhl ven a stabilním pobíháním zdolal 27 km, nutno dodat, že novoluní bylo ve teď ve Štírech, proto je všechno emočně náročnější.

Kdo by mě při mých ... řekněme zoufalých ... bězích v minulém týdnu viděl, tak by se asi zeptal, nebo aspoň v očích by měl jasně napsané Proč? I na mě ta otázka vždycky zákeřně vyskočí. Proč? Je to nadšení? Odevzdanost běhu? Zoufalost? (Nic jiného vlastně dělat pořádně nemůžu), co je za tím? A proč to dělám tak "hloupě"? Proč jsem na závodech povětšinou sám, bez podpory? 

I řada z vás se mě na to ptala. Určitě to není optimální, jet na závody sám, běžet sám, často pod možnostmi, protože jsem sám... a zase sám se vracet domů... Přitom vím, že v těžkém a dlouhém ultra mně pomocníci dokáží posunout přes krize, přinést jídlo/pivo, kde není žádné:), pomoci rychle vyměnit boty, zalepit puchýře, ošetřit urvané nehty:)... Ale hlavně povzbudit, zvednout morálku. Vždyť GrandSlam jsem dokončil jen díky podpoře Stína, Niky a Báry.

Tak proč? Dneska jsem se dostal na dosah magické šedesátky -- už jen rok -- tak budu maximálně upřimný.

Nejdříve jsem si myslel, že je to hlavně proto, že nechci být někomu na obtíž, nevím, jestli bych to dokázal hned adekvátně vrátit, protože můj pracovní rozvrh se mění rychleji než aprílové počasí, navíc řada mých běžeckých známých je o 10, 15, 20 let mladších..:). Nebo je to tím, že nemám žádný plán, spočítané kalorie, jak a co bych měl jíst, kdy a co možná budu potřebovat? Nemám žádný manuál, jak na 12Honzu, který bych pro někoho připravil:) a spoléhal na jeho pomoc.

Ne, i když určitě něco z toho platí, tak vysvětlení je jednoduché. Nejsem sportovec. Ten rozměr úsilí, zvedání se ze země, snahy "to" zvládnout sám, je patrně hlavní důvod, proč se mi ultra líbí a proč se jej snažím dělat, i tak nelogicky. Zvládnout věci sám bude čím dál těžší, tak se mi ultra přístup bude o to víc hodit.:)

Ale hned na férovku přiznám, že ten osamělý rozměr strašně rád poruším. Vždycky jsem chtěl (případně budu chtít) mít aspoň na vybrané závody někoho blízkého s sebou. Ne kvůli rychlejšímu času, nebo podpoře na trati, i když se to vždycky hodí... Ale hlavně proto, abych si na ty silné okamžiky mohl s nimi vzpomenout. Ať jsou to chvíle, kdy mi bylo úplně nejhůř, nebo když jsme společně proběhli cílem. I když je ultra v mém pojetí převážně osamělé, nezávislé, tak ty společné zážitky jsou ... prostě neskutečné!

Tak ať v důležitých chvílích máme vždycky někoho blízkého s sebou!

Všemu zdar! Ultra zvlášť!

12:)

5 komentářů:

  1. Ano, společné vzpomínky ano (téma do běžecké hospody :-)), ale běh je prostě in-di-vi-du-ál-ní činnost - člověk nemůže svoji volbu nikomu vyčítat, na nikoho svádět a vyžere si to všechno i s chlupama :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :).. presne tak. Jedna s mych nejsilnejsich zavodnich manter je "Jsi tady rad, jsi tady protoze jsi tady chtel byt... Uzij si to. Ty neprijemne pocity zmizi a zustane je sila":)
      Moc rad jsem te videl jak v pondelni hospode, tak vcera v Usti. Tedy takova spolecenska smrst v poslednich dnech, to by me dlouhodobe zahubilo. Mit cas na behani je take treba! 12:)

      Vymazat
    2. Máš naprostou pravdu o tom běhání, ale Okoloběh se kvapem blíží :-) /koloběžná sekce je připravena/

      Vymazat
  2. Tesat do žuly. Spoiler alert: Jak si zapsal na poslední list deníku hrdina filmu Into The Wild, skutečné štěstí je to, které je sdílené. On teda pro tohle poznání zemřel v mladém věku, což není úplně příkladné. 12Honza se dobírá moudrosti zdravěji a hlavně uvěřitelněji :-) Díky opět za motivaci.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :). Dik. Vis ja ... vicemene z donuceni ... jsem samotar, tedy diky svemu pracovnimu vytizeni i dost nespolehlivy partak na spolubeh, tim, ze chci jeste behat dal nez par km v podstate je jasne, ze vetsinu casu jsem sam. Taky mam jako Stir tendenci byt nezavisly, nebyt nikomu na obtiz, nikomu nic nedluzit... S rostoucim vekem si to uvedomuji silneji. Nicmene, muzes si veci fotit 10x, 100x... ale kdyz je u toho nekdo blizky, tak to nema chybu. Vety typu .."vis jak tehdy...", "tenktat.. " i to proste "tvl drsny/krasny.." co?:)
      Rekl jsi to hezky, bez sdileni je casto ta radost radove mensi. Nejde o zadne vytahovani, jen mit moznost, ze u toho nekdo byl...:)
      Tak at se nam dari v tech silnych chvilich vzdycky mit svoje lidi nablizku! 12:)

      Vymazat

Zase jsem musel zapnout kontrolu spamu.. Omluva:)...