Wasatch Front 100, aneb zázraky se dějí!

Tentokrát přeskočím tradiční předmluvu:) k mojí výpravě, protože podle vaší podpory v komentářích, sms, emailech — vám všem, co sem občas zabloudite a čtete ty moje “dřysty”:), vám dlužím aspoň drobný, pokud možno nefiltrovaný náznak toho, co se odehrálo v Big Mountains. Podle mé stupnice to byl čistý a nefalšovaný zázrak, který si ještě ani teď, o den později, kdy čekám na letadlo domů, nedokážu plně uvědomit.

—- alespoň malá poznámka k cestě a k přípravě na závod —-
Cesta byla už téměř standardně dramatická, kdy jsem dobíhal letadlo v Amsterdamu, a u stojánky jsem byl v okamžiku, kdy se chystali zavírat nástupní dveře, ale nakonec mě pustili dovnitř, naložili můj kufr a díky tomuto zpoždění to podle mě stihl ještě zbytek asi pěti pasažérů. Úspěšné logistice včetně výběru tranzitního letiště a hotelu podřizuji skoro všechno. Konečně si po příletu zařizuji americké telefonní číslo, což se při mých předchozích závodech nedalo zvládnout - většinou to byla kombinace nedostatku času nebo neexistence operátora/prodejce, co jsem potřeboval v blízkém okolí. Nebo to, co jsem si koupil on-line nefungovalo:).

Druhý den (ve středu) potkávám svoje pacery a znova se ubezpečuji o tom, ze hard-core ultra běžci, to je na 99.9 procenta jiný svět... (zatím jsem tu 0.01% nepotkal)... milí, přátelští, a ti zdejší — Justin a Graham — byli už od začátku rozhodnutí mi ze všech sil pomoci, abych si mohl splnit svůj sen. O síle, podpoře a přátelství Běziciho Stina netřeba mluvit, to je mimo jakoukoliv stupnici!
—- konec drobné cestovní poznámky—-

Při tom všem povídání a informacích od Justina a Grahama si naplno uvědomuji pravý stav věci... Wasatch Front 100 je skutečně překrásné ultra, ale jedno z nejtěžších... Místní běžci o něm mluví s láskou a chvějícím se hlasem, což podporuje moje smíšené pocity. Ta první vlna pocitů mi říká, tak a tvůj boj o Grand Slam je totálně v háji... Na druhé straně se uklidňuji tím, že stejně nikdo nevěřil, že bych to mohl dát... Obzvlášť, pokud viděl video/fotky z doběhu Leadville, 5 minut před koncem závodu a znal pravý stav věcí..

Upřímně, úroveň devastace těla a řekněme cílená sebedestrukce během závěrečných mil v Leadville by asi každého přesvědčila o tom, že by bylo lepší zůstat doma:). Moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko:), se mě zeptala na férovku, jak se cítím psychicky, jestli si navzdory stavu nohou, žaludku (začal jsem normálně jíst a pít asi až po 3 dnech po návratu z Leadville)... jestli si aspoň trochu věřím, jestli tam jedu bojovat, nebo jestli jsem to už dopředu vzdal.

Po pravdě jsem odpověděl, že to sice “z venčí”:) nevypadá na dobrou šanci, ale že jsem stále optimista, tím spíš, že se Běžící Stín nenechal odradit mými kecy a zopakoval svoje “Rozkaz zněl jasně..” a že mi tím pádem přijede dělat pacera z Brighton do cíle (32 mil). V kombinaci s Justinem a Grahamem mi to dávalo aspoň nějakou naději.

Justin zná trať doslova do detailu, dával mi a Grahamovi (později i Stinovi) spoustu užitečných informací, že jsem začal pomalu věřit, ze máme i férovou šanci na dokončení... s nedoléčenýma nohama, se žaludkem poničeným “gelovým” dobrodružstvím”... jsem se díval na Wasatch okem pravé blondýnky, věřící, že šance je pořád padesát procent:).

Ale to plánovací já bylo neklidné a vzhledem k (pro mě) trochu nestandardní organizaci, se připravuji obzvlášť pečlivě. Z hotelu to mám na stanoviště autobusů kousíček, méně než 5 minut. Jsem tam s předstihem v magický čas 3:45 a než vlezu do autobusu, tak se ohlásím zero-seven-four, což mi vydrží na dalších skoro 37 hodin...

Cesta autobusem na start trvá asi 35 minut a já mám celou dobu takový divný pocit, nezůčastněného pozorovatele. Nedokážu pochopit, že jsem tady... že mám šanci zkusit si splnit svůj nejtajnější sen... Dokázat si, že i úplně obyčejný nadšený příznivce ultra může snít o svojí účasti v Grand Slamu. Bez ohledu na výsledek vím, že už jsem si všechno splnil... Nicméně, posunout se na zbývající políčko v Grand Slamu je strašně lákavé. Je to výzva i otázka, jestli zůstanu na úrovni číslování nástupiště v Harry Potterovi (3/4), nebo jestli se posunu na osudový stupeň 4/4.

Stoupání do kopce na start mě definitivně probouzí do reality. Podle rady Justina se řadím do poslední třetiny závodníků, ale zase ne úplně na konec. Je to důležité, protože hned od startu vede v podstatě jednokolejka hodně prudce vzhůru. Nechci nikoho zdržovat, ani se nechat uhnat, nebo zase šíleně ztratit. Na startu je nás něco přes 300, přestože jsou to povětšinou velmi zkušení závodníci, nedá se čekat, že cílem v čase pod 36 hodin proběhne vice než 2/3 z nás. Budu mezi nimi? Je jasné, že pokud ano, budu úplně na chvostu, proto ta poslední třetina ve startovním poli:).

Wasatch není vůbec komerční závod a jak byste asi čekali, startovní bránu tvoří jen kus provazu nataženého přes odbočku v parku na začátku trailu. Sotva si stačim utáhnout boty a sestavit hůlky, začíná se odpočitavat a vybíráme!!!

Zopakovávám si v duchu naši strategii. Věříme, že pokud neznáš trať, nejsi dobrý běžec, případně nejsi v dobrém stavu — (všechy body si za sebe můžu zaškrtnou) — tak jediná úspěšná strategie je běžet relativně volně začátek. Tedy běžet ho moudře... Většinou se udělá velký horko, slunce žhne, jak rozpálené pláty kamen, snadno se to dá přepálit. Výsledkem je úžeh, přehřátí organismu, ztráta sil... většina lidí potom začne zvracet a donutí je to odstoupit ze závodu.

Lyžovačka..:)

Proto jsem se snažil držet naší strategie: Přežít a dostat se v dobrém stavu na 45 míli, kdy by měl žár polevit. Raději trochu později, ale přežít. Během noci si dát do pořádku žaludek a tělo zdevastované horkem. Plán byl být na Lamb´s Pass kolem 7 hodiny a strategii jsem plnil tak nějak “napůl” :). Chybějící stanice Swalow Rocks, spolu s Leadville se na mně podepsaly víc, než bych chtěl. V podstatě od cca 23 míle jsem začal pravidelně zvracet.

A přitom to všechno vypadalo tak nadějně. Po ránu se zatáhlo, začalo drobně pršet, déšť sice postupně sílil... ale já měl radost. Představoval jsem si, jak tu otevřenou část, které se ne nadarmo říká “hell”, tedy peklo, jak jí projdu v příjemném deštivém počasí. Ó bláhoví jsou optimisté:)! Zatímco se prašné cesty změnily v blátivé sešupy z kopce, na kterých jsem si mohl vzpomínat na lyžařský výcvik na základní škole — kde jsem taky často nevěděl jak, ale věděl jsem, že s pomocí hůlek a dolů:)— tak se po pár hodinách mraky rotrhaly, ukázalo se modré nebe, zářící slunce, překrásné výhledy (v téhle části se běží hodně po zvlněných hřebenovkách, prostě nádhera. Jen jsem si to nedokázal plně užívat, protože v téhle části závodu není nikde žádný potok, ani potůček... A slunce navzdory čepici se mi snažilo vypálit díru do hlavy.:(

Na 32 míli (Big Mountains) se setkávám s Justinem. Moudře se vyzvracím před stanicí a obětuji skoro deset minut drahocenného času, dostanu do sebe dostatek kalorií, skoro litr ředěné fanty, bereme s sebou eis tee s ledem a vodu s ledem. Začal jsem věřit, že “počínající” krizi mám pod kontrolou a že ji zvládnu (jsem optimista a zvracel jsem “jen” čtyřikrát během posledních čtyřech hodin). Ale v pokračujícím horku se mi problémy vrací s větší intenzitou a začínám si “čistit” žaludek nejen před stanicí, ale téměř hned po odchodu.

Justin mě utěšuje, že dorazime celkem rozumně na Lambs Pass, kde mě převezme Graham a kde se také poprvé uvidíme i se Stínem. Skutečně, po 7 hodině večer tam jsme a můj tým už ví, že dneska by jídlo v mém žaludku neudrželo ani silné vteřinové lepidlo:). Graham mě přebírá na noc, je rozhodnutý mi pomoci zpravit žaludek a v pořádku mě předat Stínovi nad ránem na stanici Brighton. Má ale hodně těžkou pozici. O nějakém zlepšení žaludku ani optimista mého formátu:) nedokáže mluvit, navíc se zpomalujeme... Já v noci díky problémům s viděním, únavě a v tomhle případě ještě nedostatku kalorií — vždy zpomalim, navíc, když je terén technický (to na Wasach v řadě míst opravdu byl — je zpomalení výraznější.

Mezi běžci v Americe podle mě převažuje většinový názor, že se nedá uběhnout stomílovka, když běžec delší dobu permanentně zvrací. Proto Justin i Graham byli nervózní, nabízeli mi k jídlu kde co, ale situace byla jako přes kopírák... Něco jsem snědl, zapil to a během pár minut vyhodil:).... Snažil jsem se zůstat pozitivní — Vermont jsem také doběhl jen na tekutiny a Běžící Stín mi potom připomenul, že on sám běhal tři roky s rovnátky a taky nic při ultra nejedl:).

Ovšem, když jsme se blížíli k Brington, tak i já jsem měl celkem jasno, že je to pryč. Náš plán s cut-offs počítal s tím, že musíme nejpozději odejít ze stanice před 5 hodinou, jinak se ten další limit nedá fakt stihnout. Za stanicí začíná velmi příkrá, kamenitá sekce nahoru, to samé dolů, pak ještě vložený 20 minutový kopec... a relativně krátký seběh na stanici. Prostě nulová šance v okamžiku, když s Grahamem vcházime do stanice v 5:25... Navíc já naprosto zrušený...

Omlouvám se celému týmu — na stanici je i Justin, který tu pomáhal jednomu svému kamarádovi. Všichni se mě snaží motivovat, říkat, že už je to v podstatě jen z kopce a běhatelné... Vím, že to není pravda, ale jsem dojatý z jejich úsilí. Snaží se mi přinést kde co k jídlu, ale Stín mě zná, jak své boty. :) Podařilo se mu uvařit pro mě čaj s medem, jednu 1/2 litrovou dávku jsem pomalu vypil na stanici a poslouchal jeho strategii... Musím se trochu zkoordinovat, nic nejíst, jen pít, zklidnit trochu žaludek, dát se do pořádku, vyrazíme, až to půjde:), OMG! ... Nejlépe před 6:)... BS zůstává v optimistickém módu, i když naše současné šance podle předchozích propočtů jsou skoro nulové:)...

Stín sám potom přiznal, že i když mě zná a ví jak tvrdej dokážu být, tak, že ani on tomu nevěřil... Nevěřil, že nás nesejme hned následující cut-off. Ale znovu mi připomněl naše společné moto... Ultra není o tom, jestli vyhráváme nebo prohráváme, ale že to nevzdáváme;). Konec konců můj sen a můj tým si zaslouží epický boj a nevzdávání se. Se Stínem jsme se rozhodli, že se budeme snažit zůstat v závodě tak dlouho, dokud nás tam budou chtít:), dokud nedoběhneme do cíle, nebo nás nesejme časový limit.

Ta první sekce se Stínem překonala řadu mých očekávání. Především, už jsem nejedl spoustu hodin, ale přesto jsem nad ránem dokázal velmi svižně poskakovat po kamení nahoru:) a stylem běhu dolů z kopce připomínal známého běžce Honzu Bartase, který tomu říká “no tomorrow”:). Na kamenitých “běhatelnějších” úsecích mi Stín hlásil dopředu terénní nerovnosti a velké volnější kameny mi odkopával z cesty. Doběhli jsme pár minut před limitem a získali další asi 3 hodiny v závodě. Ale podmínkou postupu dál bylo, že se musím ještě víc a výrazněji zlepšit a zrychlit.

Tady by stálo přidat podrobnější vysvětlení systému cut-offs na Wasatch. Jsou na začátku velmi volné, v podstatě dávají o víc jak hodinu extra času, než má většina lidi, kteří závod doběhli. V té chvíli jsme bojovali jsme o měkké technické cut-off jako lvi. A proti nám se tlačila stěna zpřisňujících se limitů. :(

Na stanicích nám lidi moc fandili, Justin s Grahamen nám posílali povzbuzující SMS, ale všichni to brali jako marný boj:). Jako labutí píseň, jako poctu ultra. My zatím se Stínem bojali o každou vteřinu, stejně jako dříve zemědělci o zrno. Aniž bych šel do detailů, tak jsem stanice probíhal, Stín nabral pití a led... všechno se odehrávalo za běhu nebo za chůze. Stejně jako ve Slunce, seno, jahody... Stín podobně jako průvodčí hlásil “nezastavujem, máme zpoždění” a tak jsem využíval i genderové výhody a močil za chůze... Stinovy povzbuzující hlášky typu... zvracíš pěkně, nezastavuj, umíš to i za běhu:)... To mi opravdu pomáhalo, připomínalo mi to ty nejsilnější společné zážitky z našeho seznámení, kdy jsme si říkali Los a Alamos (určitě snadno poznáte, kdo byl/je kdo).:)

Na poslední stanici před cílem ... Straton... dobíháme opravdu ve velkém stylu. Celou dobu se nám dařilo se zlepšovat nebo držet predikce do další stanice. Potkáváme při běhu do kopce (v téhle chvíli a v tomhle stavu držíme stále kilometr kolem 9 minut, co může vypadat jako rychlá chůze, ale v podmínkách Wasatch, s “odpocinutým” sluncem je to pro mě hard core)... Tak ten chlápek nás varuje, ať makáme, že ten cut-off na další stanici je už ve 2:15. Stín mi v klidu odpovídá, že jdeme dobře, ale v zápětí se opravuje, že to zase bude o prsa:), je to totiž o míli dál než si původně myslel.

Před stanicí jsem díky vyššímu úsilí znova silně zvracel, tentokrát jsem ale zpomalil do chůze. I v té napnuté atmosféře BS nezapomněl na svoje vtípky — že si myslel, že on je větší tvrďák, že jeho rekord je 5-6 krát za závod... ale, že mě už přestal počítat a že zavádí novou jednotku pro moje zvracení... jeden furt:). Na stanici nakonec přibíháme ve 2:06, skoro deset minut na zdejší cut-off. Chtěl jsem si aspoň vypláchnout pusu vodou, ale obsluha na stanici už je po právu unavená, za pár minut končí... všechno jde pomalu a Stín říká ... vůbec se nezastavuj, vodu přinesu... běž běž...

Myslel jsem si, že jsme se konečně dostali do trochu bezpečnějším vod, ale BS mi hned říká krutou pravdu. Justin s Grahamem nám děsně fandí, ale zároveň nám říkají, že v posledních 2-3 letech nikdo nestihl limit v cíli, pokud nebyl na stanici dřív než ve 2 hodiny. Jsou na trati ještě nějaké terénní “vlnky”, bude i “trocha” kameni... nesmíme se zdržovat. Stín to říká jasně. Do cíle se dostaneme, už je to jen 10.5 míle... ale je otázka, jestli tam budeme před pátou. V minulých letech to nikdo před námi nedokázal... tak to zkusíme my!! A hned počitá za kolik musíme běžet kilometr, jaké jsou tam úseky a přitom mi dává za triko spousty ledu, abych v tom ještě nekončícím vedru mohl běžet, co to jde a možná ještě rychleji:).

Po cestě postupně sbíháme další běžce a Stín mě chválí, že je to potvrzení naší strategie, že to děláme dobře:). — “..všichni jsou prošitý a vypadá, to že budou každou chvíli zvracet..”:). LOL, copak já dělám něco jiného posledních cca 15+ hodin? :)

Ale najednou se ukáže jezero a od BS vím, že náš čas v cíli předpovídají na 16:42, patrně podle famózniho doběhu přes Straton, ale stále nic není jisté. Jsem nervózní jak dívčina na první schůzce... takový úsilí... a teď, aby to nevyšlo? :) Stín mě uklidňuje, ale i on sám cítí, že zdaleka není konec. A tak cokoliv je aspoň mírně z kopečka... běžíme. Naposledy potlačím nutkání čaje v mém žaludku se podívat ven, co se tak zajímavého děje:), když v tom uvidíme parkoviště, kde má Stín auto a kde je i cíl, u kterého vlaje česká vlajka!!

Na běh v cílové rovince cíli už nemám morální sílu, už to není potřeba, ale Stín říká ... je to nutný... ta vlajka!!! A tak společně popoběhneme a v cíli se zmůžu ještě na vítězné gesto. Přichází mi gratulovat ředitel závodu a s nim i strážce Grand Slamu. Otevřeně říká, že měl o mě strach a že tomu vůbec nevěřil...:)

Našim ultra snům, ať jsou jakkoliv bláznivé... zdar!!

Pořád mi to nedochází, jak strašně malá šance to byla, ale kde jsou dobří kamarádi, tam je i malá šance o několik řádů vyšší!! Musím poděkovat znovu Mikovi, který mi pomohl na Western States, Báře a Nice za Leadville, Grahamovi a Justinovi za Wasatch! Jak by řekl Palacký ... Jako rudá niť se mým úsilím o Grand Slam proplétá Běžící Stín, který ještě při tom dokázal udržet svoji “lajnu”:) a být vtipný, i když to všechno občas vypadalo na Píkaču, nebo dokonce na toho menšího:)!

Dík patří všem, mojí trenérce a kamarádce Míše M., hodně lidí mi drželo palce... Dík patří pochopitelně i vám, co čtete moje zápisky... Moc mě potěšilo, že všichni, co nás sledovali na Wasatch — i když to vypadalo, že je to naprosto marný boj — to brali jako naši poctu ultra. Samozřejmě největší dík patří skromnému Stinovi, který na všechny moje díky a reflexe závodu (při pití piva během noci u mě na pokoji) odpovídal v duchu... “Ty máš konečně velkého ptáka a já jsem aspoň nejel zbytečně!!!”:)

I když jsem si ty nejsilnější zážitky sice nechal jen pro sebe, i tak se bojím si to dát na blog:), ale utěšuji se tím, že jsem přijdou a zabloudí jen nadšenci a ti pochopí moje dojetí a moji posedlost pro šťastné konce.

Všemu zdar! Našim snům, ultra a kamarádům ... zvlášť!

12:)

PS. Ty nádherné fotky jsem si "vypůjčil" na FB Wasatch, tak snad mi to odpustí. :)

Před startem -- Wasatch Front 100, aneb den do odletu a 4 dny do posledního kontaktu

Wasatch Front 100 patří podle popisu účastníků mezi jednu z nejkrásnějších a nejmalebnějších 100 mílovek v USA. Někdo ji z hlediska náročnosti řadí mezi top 3, někdo dokonce hned za Hardrock... Ale tahle hodnocení z důvodů zachování základního optimismu... prostě nečtu a snažím se je před závodem nevnímat:). Utěšuji se tím, že je to sice nahoru dolů, ale WF má údajně běhatelné pasáže... a poskytuje navíc extra 6 hodin.

Ano, ano, limit na Wasatch Front 100 je 36 hodin.

Co se dalo promyslet a zařídit dopředu snad mám. Mám hotel asi 2 minuty pěšky od odjezdu autobusů na start, tentokrát jsem si dopředu (zuby nehty) ubránil "extra" den navíc před závodem a díky tomu, že budu brát taxíka z/a na letiště.. tak mohu hodně eliminovat i obavy z možného pozdního dojezdu na letiště po závodu...

Pauza mezi Leadville a Wasatch je fakt krátká. Obzvlášť, když se vezme do úvahy v jakém stavu jsem se dostal domů. Několik dní jsem nemohl jsem pořádně jist ani pít, poničený žaludek a sliznice...... Zařekl jsem se, napsal si to za trest několikrát na papír -- Už nebudu věřit řečem a radám o přírodních gelech:)... a gel nebo nějakou "sr*čku":) si vezmu maximálně na závody do pár hodin, když bude nejhůř. Já je stejně nemám rád a v těžkých závodech mají na mě opravdu špatný efekt, který se jejich používáním jenom zvětšuje.

Posuďte sami: na WSER jsem jich dokázal do sebe dostat 12, ve Vermontu 7 (ale pak jsem aspoň mohl něco pít a jist), v Leadville už jen 4 s totálním vyřazením žaludku... Já dodávám pro úplnost dopředu... Wasatch .. 0!:)

Pořád mi přijde lepší zvracet po americkém jídle, na které v ultra režimu nejsem sice zvyklý, než si dělat závod těžší tím, že v závěrečné fázi nedokážu vůbec jíst... a co víc.. mám potíže i s pitím..:). Ale konec dobrý všechno dobré. Naštěstí se pořád hojím téměř jako Wolverine:)...

Žaludek vyléčen, přestal jsem kašlat a mohu zase "normálně" dýchat... Můj starší organismus a hlavně jeho léčebné schopnosti jedou na maximum:). I na nohách jsem postupně oloupal tlusté vrstvy kůže, pod kterými byly zase puchýře.. snažím se to zaléčit, aby se puchýře mohly dělat v krásném prostředí nové kůže:)... a tím pádem bolest byla snesitelnější, než kdyby se udělaly úplně hluboko...

Sleduji profil závodu, učím se stanice a trať -- popis trati je opravdu impozantní a trochu me děsí... naznačuje, ze to se značením trati nebude moc valné, pokud nějaké značení vůbec bude!

------ Navigační lahůdky -------
Moje nejvyděšenějsí:

Originál: Every year runners miss the Roger’s Saddle junction coming up, so this is critical!  Look for the last power pole on your left, which is POLE 177.  This is a visible warning that you are approaching the Rogers Saddle junction.  Just after POLE 177, the power lines cross back over to the south (right side) of the trail (mile 42.65, or about 1.4 miles up from Alexander Springs).
Where the power lines pass over you from the left to the right, the road/trail also gently bends to the left giving you a clear view straight ahead to the top of the canyon.  You are only 470 feet from the critical Rogers Saddle junction.  Next, pass between two warning gas pipeline signs.  The critical junction is coming right up.  Finally, look for the single pipeline sign on your right just ahead.  There is also an old twisted, metal post alongside the single sign. (NOTE:  THESE POLES/SIGNS MAY BE ON THE GROUND!  They have been known to fall over).  Take the sharp, sudden trail on the right and leave the road.  This is Rogers Trail Junction at mile 42.75.  DO NOT STAY ON THE ROAD! If you are looking at your feet at this point, you may get lost for a long time.

Překlad: Každý rok se běžci u křižovatky Roger's Saddle ztratí, takže je to důležité! Podívejte se na poslední elektrický sloup vlevo, což je POLE 177. Toto je jasný signál/varování, že se blížíte ke křižovatce Rogers Saddle. Těsně po POLE 177 se stáčí elektrické vedení zpět na jih (na pravou stranu) stezky (pozičně je to 42,65 míle, nebo asi 1,4 mil od Alexander Springs).
Tam, kde přes cestu vedou dráty elektrického vedení zleva doprava, se silnice / stezka také mírně ohýbá doleva a poskytuje vám jasný výhled přímo na vrchol kaňonu. Jste jen 470 stop od kritické křižovatky Rogers Saddle. Dále přejděte mezi dvěma výstražnými značkami plynovodu. Kritická křižovatka se blíží. Hledejte značku vedení potrubí přímo před vámi. Vedle nápisu/značky je také starý pokroucený kovový sloup. (POZNÁMKA: TYTO POLE / ZNAČKY MOHOU BÝT NA ZEMI! Víme, že často padají k zemi). Dejte se po ostré a náhle se objevující stezce vpravo a opusťte silnici. Toto je Rogers Trail Junction na míli 42,75. NEZŮSTÁVEJTE NA CESTĚ! Pokud v tuto chvíli nedáváte pozor, můžete se ztratit na dlouhou dobu.
------ konec ukázky z navigace na Wasatch Front  -------

V navigaci každá sekce má svoje kritické místo a každé končí varováním, že pokud tady nedávate pozor, tak se můžete ztratit na hodně dlouho!

Letos, aby to na Wasatch bylo pro mě ještě zajímavější a já měl ty svoje závody "těžší", tak občerstvovací stanice Swallow Rocks .. poprvé po 39 letech existence WF nebude! Můžete se podívat na profil -- v těžké části, kde cca 11 mil mezi Session Liftoff a Big Mountains mělo v půlce vloženou "záchrannou stanici" Swallow Rock.. tak letos organizátoři nedostali povolení, aby ji mohli mít a obsluhovat. Utěšuji se svým optimistickym zaklínadlem doprd*le, doprd*le, a říkám si, že aspoň se nebudu tolik flákat:) a budu se o to víc těšit do "velké" stanice [musím si vzít s sebou na tuhle sekci extra vodu]. Je to slunci exponovaná část trati a podle všeho "teplotně" nejhorší z celého dne je úsek mezi Sessions a Lambs (45 míle).

Dobrá zpráva! Mám naprosto, ale naprosto luxusní číslo! 74

7 je neskutečně silné a významné číslo. Z mého pohledu je to součet 3 + 4, kde zároveň násobek 3 x 4 je moje dvanáctka. Matematicky je to nejvyšší prvočíslo první desítky, astronomicky je to počet dnů jedné měsíční fáze... a spousta lidí ji bere jako velmi štastné číslo. Biblický význam 7 by vydal na několik stran:)
4 je obecně brána jako číslo vesmírného řádu - čtyři světové strany, čtyři roční období, čtyři měsíční fáze a čtyři významné body v ročním oběhu slunce. Téměř vždy symbolizuje úplnost a okamžik, když jde o všechno, kdy se příběh uzavírá a vesmír má (znovu) svůj řád.
74 má nejčastější symboliku a vzkaz, že jsem na správné cestě a že se mi daří. Numerologicky je to výzva, abych pokračoval v tom co dělám. Abych udržoval své myšlenky pozitivní a soustředěné, protože podle všeho mají úskvělý vliv na můj život.:).

I když numerologicky je to nalinkované skvěle:)..., tak je jasné, že jde o hodně. Proto jsem nelenil a na radu Niky si napsal poptávku po pomoci a začal jsem hledat pacera na Wasatch... Venčím si takhle Deri, když mi pípne na mobilu e-mail od Běžícího Stína s názvem .. "Rozkaz zněl jasně..":)...

Dojatě čtu, že ho mám čekat na Big Moutains!! WTF! Říká, že si vezme si auto, přijede a poběží se mnou druhou půlku. Ozývá se mi i neznámý běžec, že chvíli přede mnou doběhl Leadville, že bydlí kousek od startu... a že mi rád pomůže...:).

Musel jsem si sednout. V hlavě se mi dojatě přehrává sestřih našich setkání s Běžícím Stínem a s Nikou... Jak jsme se vůbec neznali a já se rozhodl vyrazit pres Atlantik, abych dělal pacera BS na Leadville, jak jsme spolu tábořili, jak mě učil běhat v horách.. respektive, jak ve mně zapálil nadšení pro ultra trail, i když špatně vidím a v noci můj běh terénem je opravdu boj:)...
Naše pracovní povinnosti nám sice neumožnily zatím realizovat jeho velký plán, ve kterém mu pomáhám s přípravou na Nolanovu 14...či jiné podobné šílenosti, které většinou zazní až po x-tém pivu:)... ale teď si znovu říkám, třeba se to ještě někdy stane:).

      

Myslel jsem, že s mým věkem, s tím, že jsem o víc jak 15 let starší a s našimi eskalujícími pracovními povinnostmi, ty kamarádké vazby překryje silná "deka", ale Leadville to ukázal znovu v plné síle. Dovolím si tvrdit, že pravé kamarádství je vztah, který trvá, i když si všichni myslí, že už dávno skončil.

I když by to bylo silné, nakonec ve mě vítězí pragmatik a kamarád. Ozývá se mi další místní běžec s nabídkou pomoci a tak říkám Stínovi a Nice, aby nejezdili. Ta cesta (10+hodin čistého času v autě, plus zácpy, odpočinek..) je šílená, navíc po závodě bude ještě šílenější. Byl bych nervózní a kdyby se cokoliv nedej bože stalo, pořád bych si to vyčítal. Takže se raduji z jejich nabídky, která ukazuje kamarádství v té nejhezčí podobě a z mého odmítnutí, které odpovídá stejnou mincí. Poběžím stejně odhodlaně a stejně urputně, jakoby se mnou běžel BS a Nika!

Na Wasatch Front odjíždím natěšený. Jasně, je to neskutečně těžký závod, je to poslední závod Grand Slamu... Ale je to především krásný závod. Asi fyzicky jsem hodně daleko od svého maxima:), ale hlava? Hlava na stupnici od jedné do desíti ... je na čísle 12! Jedu si to sakra užít!!!

Držte mi palce!

Všemu zdar! Našemu úsilí, ultra a našim kamarádům... zvlášť!
12:)

Leadville 100 - Závod, aneb někdo musí věřit! (= dali jsme to!)

Jako správný matfyzák, kontroluji hodinu pí (3:14), chvili po 3:21 se začínám zvedat, přichází rozespalá Nika mi popřát štěstí... je to dojemný, připadám si jak Líza Doolittle, když jde na ples:).

Snažim se znít co nejvic optimisticky, posílám holky spát, navzájem se ubezpečujeme, že se zhruba za 5 hodin uvidíme na Fish Hatchery (Outbound station)... a razím ven.

Venku je fakt kosa. Nefalšovaně se po pár metrech klepu jako ratlík. Ne nebudu se vracet, to přináší smůlu, ale do startu zbývá zhruba 1/2 hodiny a startovní brána je téměř 100 m daleko. S úhoří hladkostí, se zkušeností profesionálního podvodníka, lezu do foaye místního hoch hotelu a úspěšně předstírám sounáležitost s hosty.. (Při vstupu procházím suveréně kolem portýra a nejbližší starší madam říkám “myslel jsem, že se venku trochu protáhnu, ale je fakt zima. Počkám radši ještě chvili tady”. Ona automaticky odpovídá, “Dobrej nápad! Nebýt závodu, nikdo mě nedostane z postele”.:) portýr vidí, že se známe, že jsem místní host:), hned se usmívá a nabízí pití, teplou kávu. ... a to jsem prosím nezalhal ani slovo!

Chvíli se sice těším ze své úspěšné podvodnické etudy, ale čas běží a musím vyrazit. Na startu se snažím držet v hloučku a využívat teplo všech kolem, ale beztak je pořád pěkná zima. Budou asi tak 3-4 C ale od hor fouká a pocitově je tak kolem 0.

Přichází organizátoři a začíná tradiční masáž:). I když ty fráze o tom, že musíme hrabat hluboko, slíbit si, že to nevzdáme.. znějí mimo prostor startu třeba falešně a prázdně... tak tady jsou opravdové. V tom ranním chladu a větru z hor si každý z nás uvědomuje svoji malost, svoje slabosti a ví, že k tomu, aby se na výzdobu startovní brány podíval i z druhé strany... se bude muset sakra snažit, že to bude bolet a bude potřeba velké úsilí, podpora a plná náruč štěstí. Sejde se to u mě?

Než se s tím stačím pořádně probrat začíná odpočítávání - a běžíme. Vim, vím.. BS potom zkušeně poznamenal, že jsem vyrazil rychlostí naznačující cíl kolem 27-28 hodin:), ale strategicky nebylo zbytí. Vzhledem k tomu, jak mi bylo včera, se dá čekat, že mě výška, únava a problémy brzo dostihnou v “plné síle”:), navíc asi po 5 mílích začíná jednosměrka kolem jezera, kde předbíhání stojí spoustu sil a proto, co naženu na “bulváru”, se bude opravdu hodit. Běžim relativně svižně, na to, že mám plný bágl, 1.5 litru vody, atd., tak rychlost kolem 5 min/km je opravdu závodní. Naštěstí je tu přechod na stezky a my zpomalíme na 6 min/km. Východ slunce nad tyrkysovým jezerem je nádherný zážitek, ale skoro vůbec ranní červánky nevnímám. Soustředím se na tempo a dech, zahánim strachy a démony od sebe dál do lesa:). Na stanici May Queen jsem za 2:22, skoro na minutu přesně, jak jsem si ve své optimistické strategii nalinkoval. Doplnim vodu, zobnu kousek tvrdého zeleného banánu (fuj), zapiju gel, doplním vodu a razím směr Fish Hatchery, kde bych se měl poprvé vidět s holkama, mít svoje první (nealko) pivo ... prostě na 24 míli, kde se v nejlehčí téměř 1/4 závodu budu moci pozdravit se svým týmem a říci jim... “Zatím žiju, zatím je to dobrý”:). V nadšení svižným indiánem vybíhám Hagerman road, pak už jen kousek na vrchol power lines a sešup dolů.

Na stanici Fish Hatchery (Outbound) mám zpoždění oproti projekci asi 5 minut, holky jsou nadšený, jak se držím:), sice jim neříkám, že se mi už několikrát spustila krev z nosu:), ale ony si toho stejně všimnou... vysvětluji jim, jak to je a že se budu snažit na Twin Lakes být tak nejdéle 15-20 minut proti projekci. Získávam postupně další minuty proti cut-offs a jako bláhový snílek, který tancuje na horní palubě Titaniku si myslím, že všechno je v pohodě, že to bude dobré, případně jenom lepší.:). V relativně dobrém rozmaru nastoupám na Mt.Elbert a prudkým seběhem mířím na stanici.

Seběhy za světla a s nezplundovaným "člověkem" už zvládám relativně slušně a tak opravdu v magickém čase 12:12 sbihám do stanice Twin Lakes, jen 12 minut později proti projekci, skoro 2h před cut-off...

Chvilku se potěším s posádkou, nacpu do sebe meloun, beru s sebou buchtu od Nikie a razím do nejhorší časti závodu. V téhle části je v podstatě vložený vertikální kilometr:), po asi 2 mílich kolem jezer, brodění řeky, říček, potoků, kalužin a zátočin... začíná brutální stoupání na Hope Pass. Z výšky cca 2.800 se musíme dostat do 3.800, seběhnout do Windfieldu, otočit se a zpátky.

Když se na úplném vrcholku "kochám" pohledem do druhého údolí, kde na mě čeká Nika, tak na moji přátelskou otázku, že teď už je to do Windfieldu "co by dup"..:)... mi maník na kopci povídá.. kdepak. Oficiálně jo, oficiálně by to mělo být odsud 4.3-4.4 míle, ale ve skutečnosti je to 6.2. No to mě v té zimě a větru oblilo horko. Nevzal jsem si víc jídla, gely už vážně nedávám a dole bude echt horko a vody není nazbyt. Tak a je to tady... v podpalubí je díra a loď se potápí!

Běžím dolů, co to jde, ale rychlost je pochopitelně omezena míjením se s běžci v protisměru. I když se všichni snažíme, občas dochází k napnutým střetům; u nás v hospodě by se řeklo, že chvílemi stačilo málo a všichni se by prali:)... Do Windfieldu se dostávám výrazně později. Velká část náskoku na cut-offs je spálena, ale už vidím Niku s pivem v ruce... Společně docházíme na stanici už jen s náskokem 40 minut na cut-off. Proti všem plánům si nemůžu dovolit tady ztratit ani minutu. V podstatě, když (optimisticky) počítám stejně, tak za současných podmínek už jsem na Twin Lakes mimo hru... protože to nemůžu stihnout.:(

Nika mi bere nějaké jídlo a pití do ruky, dává mí svůj skvělý eis tee (postupně jsem jí ho všechen vypil) a valíme pryč. Bylo to moudré rozhodnutí. Vrchol kopce zdoláváme ještě za světla na stanici pod vrcholem do sebe nacpu trochu bujónu, zapneme čelovky a zkoušíme sbíhat dolů na Twin Lakes. Seběhy v noci, při umělém osvětlení jsou moje velká slabina. Nevidím, mám špatný odhad vzdálenosti... ale (i když to podle rychlosti nevypadá), tady se snažím, co to jde. Celkem správně říkám Nice, že bychom měli být na Twin Lakes asi tak 15 minut před cut-off.  Neskutečný.

Nika telefonuje s BS a tak vím, že na nás s Bárou nervózně čekají na začátku silnice. BS potom vyprávěl, jak Bára byla nervózní, vůbec nesledovala okolní běžce, nefandila... ale jak se dozvěděla, že bychom to měli "dát", úplně ožila, začla povzbuzovat a koukat, kde jsme!!! Opravdu v prostoru stanice jsme 15 minut před jejím zavřením. Původně plánovaná "údržba" nohou, výměna ponožek, nepřipadá v úvahu, nechci se sdržet na stanici déle než 5 minut a jíst mi vůbec nejde, s pitím to také není žádná hitparáda:). Beru extra vrstvu na noc, bundu a čelovky, kouknu na Báru a slyším se jak jí říkám, "tak brzo ráno .. před cut-off .. na May Queen!!!"  Slibem nezarmoutíš, ale připadám si jako mizerný sňatkový podvodník, protože je mi jasné, že moc šancí nemáme. Je před námi ještě cca 26 mil do May Queen (39 mil do cíle), už nejím dobře, nohy jsou rozedřené a jsem na hranici cut-off. Šance, že to budu plně kontrolovat celou noc a ráno... No jsou chvíle, kdy by se optimisté měli střílet:).

Ale společným úsilím s BS se na další vrcholek a další stanici dostáváme skoro s 25 minutovým náskokem na cut-off. Na Fish Hatchery jsem si bohužel podstatnou část náskoku doslova pros*l:). Teď přichází kritický moment. Ve velmi chladné noci musíme vystoupat přes "power lines" na vrchol Sugar Loaf, seběhnout dolů, seběhnout znova Hagerman road a přes trail kolem jezera na stanici v Queen May. Navzdory povzbuzování BS už do sebe nedokážu skoro nic dostat, úlomky sušenek, kousky preclíků jsou velkým úspěchem:(. Na začátku Hagerman road je mi jasné, že je to v háji. BS sice říká, že bychom měli mít minutu dvě šanci na cut-off, ale znám ho. On je vždy na té drsnější části.:)

Stojím tam a fakt si připadám jak sňatkový podvodník. Vždyť já to doprčic té Báře slíbil... slíbil jsem, že přiběhnu před cut-off a že poběžíme do cíle poslední úsek spolu!!! A najednou se mi to všechno přeplo do módu "no tomorrow", všechno jde stranou, rozbíhám to celkem ve velkém stylu, běžím fakt rychle dlouhé úseky, střídám je relativně krátkou rychlou chůzí a tak světe div se ... na May Queen jsme asi 10 minut před cut-off, ale v podstatě jsem už hodiny nic nejedl a skoro nic nepil. Kdybych si na chvíli sednul, tak je nebezpečí, že se rozložím na součástky:)!

Bára je nadšená! Sice asi tuší, že jsem absolutně na hadry, ale podle mě nemá ponětí, jak moc. Téměř okamžitě padáme pryč. BS mi opakuje, že ten cut-off je fakt drsný, ale že většina "zombie" běžčů se tady vypne k neskutečným výkonům a závěrečný úsek běží výrazně rychleji než například běžci, kteří byli na trati hodinu před nimi..:).

Trať se vlní nahoru dolu, hezký trail a já nemám sílu pořádně běžet. Moje průměrka je vysoko nad tím, co by mě bezpečně dovedlo v limitu do cíle a tak v mezičase, kdy se mi Bára snaží celkem marně nabízet pití a jídlo se zručností letušky záoceánských airolinek ("chicken or pasta?" ... a "kola, voda, čaj?") se jí snažím připravit na "tvrdou realitu" ... že se tam v limitu holt nedostaneme..:(

Ale reakce Báry (zocelené mými ultra "kecy") mě absolutně odzbrojila a ukázala moji slabost a její sílu... řekla.. "Nevadí. Uděláme, co půjde a až tam budem, tak tam budem. Chtěli jsme spolu běžet a zažít poslední úsek na Leadville .. a to máme. Já jsem happy!!" :)

A tak se snažím a zmítám sebou, i když tentokrát je jasné, že je to marné úsilí, že se jen snažím zkrátit čas, kdy se budeme trápit na trati..:). Jak opustíme jezero, říkám jí malomyslně -- prosím, zavolej Nice a BS, že to nestíháme, ať si jdou lehnout, odpočinout... že se nějak doplácáme pro medaily [Nutné vysvětlení: ten kdo projde posledním cut-off, když dokončí v limitu dostane medaily a přezku, ale pokud nestihne limit, a dojde do cíle, tak dokončil 100 mil a medaile ho nemine!:)].

Bára mi tlumočí, že BS říká, kde jsme a jak to zjistil, tak hned odpovídá, že je to na hraně, ale že to dáme... že nám běží s Nikou naproti do míst, odkud může být víc pacerů. Ať se držíme a zrychlíme!:)

Po chvíli už je vidíme, BS má jas v očích, jak vizionář, který vede zástupy.:). Naprosto na férovku říká. Teď jsem to běžel a počítal. Dá se to. Je to na hraně. Bude to bolet, ale dá se to dokončit! A hned nasadil pravidelného indiána, 15 bežeckých svižných kroků, proložených svižnou chůzí. OMG! Nedokážu pít, teplota stoupá ke 30 C, jsme pořád daleko... Ale BS mě informuje, že je to pod kontrolou:), že jdeme dobře a že to dáme. Poslední míli se marně zkouším koukat na hodinky. Všichni okolo mi říkají -- kašli na rychlost, na nic nekoukej, jdi.. Bláhoví netuší, že jsem se chtěl podívat, jak dlouho to ještě budu muset snášet:)...

Ale přivítání v cíli je impozantní. Už mě přemohly i problémy s rovnováhou a viditelně přepadávám na pravou stranu. Napravo vedle mě jde BS, předstírá, že mě lehce drží za ruku, abychom si všichni užili ten závěrečný triumf, ale v podstatě mi dělá opěrnou stěnu, abych nepadal na zem a neryl čumákem v zemi:).

V cíli žádné velké poskakování, zatínání pěstí, lehce chytnu hornickou mámu, projdu cílem a sednu si do křesla. Je po všem. Nenávidím číslo 15!!! :)... Necelé 4 minuty před limitem se mi díky neskutečné pomoci mého týmu podařilo úspěšně zdolat Leadville. Bez nich bych to nejen nedal, ale skončil výrazně dřiv na trati. Co víc, oni mi věřili do poslední chvíle... Já jsem byl ten, kdo ztrácel nejen sílu, ale i víru v sebe a v dokončení. Snažím se všem děkovat, nedá se to vyjádřit slovy. Sedím tam naprosto zničený, s problematickým žaludkem, neschopen polykat, kašlu ... vím, že se z toho budu dávat delší dobu dohromady... ale koukám na to jako na hollywoodský doják.

Jak praví moudří muži -- 1) Existenci hranic zjistíme jejich překročením a 2) Nic nedokáže posílit naši víru jako zázrak sám. Obojí se mi tady v Leadville podařilo a já jsem Báře, Nice a BS neskonale vděčný. Myslím, že tohle je jeden z rozměrů ultra, který si každý musí zažít a každému ho přeju!

Všemu zdar! Ultra a našim snům zdar! Našim nejlepším kamarádům... zvlášť!
PS. Opakuji si znova a znova... Věřit je třeba!
12:)

Leadville 100 - Prolog, aneb když se "daří", tak se "daří"!:)

Samozřejmě mě všichni kamarádi před odletem utěšovali, že nějaké trendy, statistiky a tak nemám brát vůbec v potaz. Jsou to totiž kamarádi! :), ale my, co s čísly pracujeme, známe jejich sílu.

Nezbývalo než se spoléhat na statistickou chybu a utěšovat se tím, že v tom není započítána existence podpůrného týmu, pozitivní aspekt znalosti trati a odhodlání, které bylo veliké...

Samozřejmě případná “pozitivní” chyba by zase nebrala v potaz efekt počasí, možné prodloužení trati v nejhorším možném úseku - mezi Twin lakes a Windfieldem - a standardní věc, že se něco nejméně vhodného prostě potento... vyvrbí a zasáhne mě ranou Vinkingské sekery.

Na druhé straně mi čísla dávala i silné signály. Například ve velmi hezkém filmu WHY ... tedy proč běhat 100 mil, který je celý natáčen na Leadville 100 (doporučuji shlédnout) má protagonista startovní číslo 803 a já mám 804, tak jsem doufal, že jako jeho "přímý číselný následovník" bych třeba mohl mít větší šanci:). Zvolené ubytování (kousek od startu) v Abbey má neskutečnou adresu -- č. 212, ZIP code Leadville začíná číslem 804...

Navíc před 6 lety jsem měl startovní číslo 501, nyní mám číslo 804, což uzavírá příběh a přináší skvělou symboliku:    
       5   0   1
     +3      +3    = 6
       8   0   4

Jak je vidět, přičteme-li k první a poslední číslici startovního čísla z roku 2013 trojku, všechno přesně sedí, 3+3=6..., ano, ano, je to přesně 6 let, kdy jsem tady běžel svoji první stomílovku. Ještě teď to ostře vidím, jak to bylo "zážitkové", jak jsem se po Fish hatchery vydal do marného boje... abych jej nakonec vyhrál:). Vzhledem k tomu, že letos mi je o šest let víc, tělo mám poničené po WSER a Vermontu (a to číslo symbolicky naznačuje silné propojení s minulou účastí), tak se opravdu bojím. Jedno je jasné -- dá se očekávat, že zážitky budou ještě silnější a celkový dojem ve finále bude umocněný tim, že jede se mnou moje dcera Bára, která se mnou chce běžet závěrečný úsek z May Queen do Leadville (21 km).

Nakonec mám optimální posádku, ve které každý běží svůj důležitý úsek. I složení posádky projde hladce vysoko nastavenou laťkou americké "korektnosti". Vedoucí skupiny je Nika, tvoří ji převaha žen a Běžící Stín se svými dlouhými vlasy a tmavší pletí ošlehanou novomexickým sluncem vypadá jako indián [tedy rozhodně víc než sen. Elizabeth Warren aka "Pocahontas":)]. Nika má logistiku a všechno plně pod kontrolou, je domluveno, že po cestě do Windfieldu mi na stanicích (Fish hatchery a Twin Lakes) pomáhají ony dvě s Bárou. Do Windfieldu (kvůli svěhu) není dovoleno zajíždět, ale bude existovat autobus z Twin Lakes. Takže jen co proběhnu, Nika bere autobus s běžeckými věcmi do Windfieldu, počká na otočce (50 míli) na mě a běžíme zpět. Zatím Bára počká na BS, který přijede na Twin Lakes a při večerním návratu do Twin Lakes si mě převezme na noc, aby mě předal brzo ráno Báře na May Queen... Holky mezitím každá sednou do jednoho auta a zkonsolidují je v Leadville. Prostě dokonalé...

Zkrátka samá pozitiva, sociální jistoty... jen jsem čekal, kdy se něco... no však víte... potento!!!:)
Ve čtvrtek večer dojíždíme do Leadville a mě je naprosto jasné, co se stalo. Myslel jsem... doufal jsem, že se mi to letos "vyhne", ale bylo to jako úder basebolovou pálkou:(. Moje "mořská" nemoc sice není nic život ohrožujícího, ale je to chuťovka:).

--- drobná vysvětlivka ---
Ve velmi ranném dětství mi operovali oboustranný zánět středního ucha, vše se podařilo, jen moje centrum rovnováhy (sídlící malý kousek vedle) přitom bylo poškozeno. Od té doby už uplynulo skoro 54 let, takže se s tím člověk přeci jen naučí "fungovat", nežehrá a čeká, až to odezní... Běhání mě z toho skoro vyléčilo, zbavil jsem se silných závratí, kdy sundávání záclon bylo téměř na úrovni balancování na střeše mrakodrapu. Ovšem, občasné silné migrény, spojené se zvracením, omdléváním a tak ... to už nějak patří ke koloritu mého života:)
--- konec vysvětlivky ---

Prostě přijíždíme do Leadville a je mi jasné, že mi bude tuhle noc a část posledního dne před ranním startem sakra blbě. Často to spouští silné vyčerpání, stres... ale nejčastěji let letadlem. Mám teorii, že je to dané rychlostí sestupu. Například na Grand Canarii jsem byl třikrát a pokaždé jsem měl "úspěch":). Vzpomínám si, jak jsem tím Martina VP, se kterým jsme jednou jeli spolu... vyděsil a jak se ptal.. a to chces po tomhle běžet 130 km?:)

Tak tenhle zásah se mi podařil v Leadville. A tak to vypadalo nadějně. Ráno se cítím na ručník do ringu:(... Holkám říkám, co se stalo a ony mě po právu vynadaly. Že jsem jim to měl říci už včera, vzít si v noci růžový prášek, abych aspoň mohl spát... prostě měly pravdu. Jedou se mnou -- pomáhat a tlačit mě do cíle a já plně nespolupracuji:). Domlouváme změnu plánu. Nika s Bárou jdou za mě na mandatory meeting, já se mezitím budu snažit dát do pořádku... Pokud se mi podaří omdlít a případně se vyzvracet... tak je vyhráno:), to je vždy dobrý "restart"... jinak budu polehávat a nabírat síly:). Potom objedou a nacvičí si cesty na stanice, pak se zaregistruji, odpoledne bych měl být schopen jíst, dáme "carbo loading" a půjdeme hned spát.

Při jejich návratu je mi už výrazně líp. Sice se mi občas spustí krev z nosu ("mořská nemoc" v kombinaci s 3.000m nadmořské výšky je opravdu mazec), ale začínám získávat potřebný optimismus. V jeho návalu se zapomínám zeptat, jak je to s délkou trati v nejtěžším úseku, byla to chyba, i když si zpětně říkám, že bych to stejně nedokázal v začátku a ve střední části jít rychleji. Trochu mě uklidňuje zvýrazněná poznámka pořadatelů:

Please note: Due to safety restrictions on the course wheelchair participation is not permitted.

Tak to mě uklidnilo. Aspoň žádné babky s chodítkem a lidé na vozíku nebudou rychlejší než já.:). Ovšem jsem si v nadšení neuvědomil, že ve finále mohu být já ta "babka s chodítkem":).


Briefing a registrace tradičně ukazují marketingovou sílu podobných akcí. Odhodil jsem svoji plachost a už "tradičně" se fotím se zakladateli závodu:), užívám si svých pár minut slávy, kdy na emblémech a tričkách závodu nacházím svoje jméno. Nicméně rychle mizíme se najíst a spát.

V symbolických 2:12 mám prvního budíka, ve 2:21 jsme s Bárou v kuchyni a já se snažím do sebe nacpat jídla, co jen jde. Oba vtipkujeme, abychom překryli vážnost okamžiku... já navíc vnímám jeho neskutečnou emoční hodnotu. Bára chtěla jet se mnou na nějaký těžký závod, pomoci mi a vidět "to" z blízka. Snažím se nedat nic najevo, ale jsem dojatý. Stejně, jako když byl se mnou syn Honza na 24h ve Švýcarsku, tak jsem si přál, abychom spolu dokázali zažít tu drsnou atmosféru náročného závodu... Aby mě viděla ve chvílích, kdy na tom budu špatně, aby vnímala ten rozměr "boje" ... a aby si třeba někdy ve své  těžké chvíli mohla říci... to dám taky!

Ovšem krása i průšvih našich velkých přání je v tom, že se mohou splnit!:)

Všemu zdar! Ultra, našim přáním, zážitkům a těm, co nás podporují ... zvlášť!
12:).

Dostat čísla na svoji stranu... aneb deset dní do (dalšího) kontaktu v Leadville

... aneb opět ve stroji času!!!

V Leadville se po šesti letech zase vracím na "místo činu". Koukám na svoje poznámky a musím si připomenout, co jsem v roce 2013 před L100 napsal Stínovi: "Čím víc na to myslím, tím víc si říkám, že je to děsná pitomost.. pitomost v tom, aby se 50 letý chlápek takhle nadchnul a zahořel.. [jak do mladé ženské:)] ..letěl kvůli tomu přes oceán.. nezvyklý na nadmořskou výšku, teploty... a přestože mám strach.. jestli budu mít dost či akorát natrénováno.. jestli budu v pořádku.. jak to všechno půjde, tak si stejně říkám... JO!!! Budu tam, dokud to nedoběhnu nebo dokud mě nestáhnou z trati..."
Nejlepší je, že moje první stomílovka byl Leadville byla přesně v tomhle duchu:
https://12honzade.blogspot.com/2013/08/honza-v-arizone-aneb-cesta-tam-zase.html
https://12honzade.blogspot.com/2013/08/honza-v-coloradu-aneb-cesta-tam-zase.html

Běžící Stín mi k tomu tehdy ještě napsal pár dobrých rad, které si teď znova čtu a ani ty pavučiny času šesti let z nich nic neubraly na síle a opravdivosti...

• Trať může být delší. Loňská trať byla o 3-4 míle delší, než kdykoliv před tím, to znamená cca 40 minut navíc, ne-li o trošku víc. 
• Počasí tě může rozhodit o +/- 2 hodiny. Ale když se připravuješ na nejhorší a nejlíp jak můžeš, tak je to o hlavě (víš, že bude vedro) a disciplíně (budeš správné chlastat), tak neztratíš skoro nic.
• Ta velká nadmořská výška se zají a zaleze ti pod nehty, ale roste to kvadraticky s tím, jak to přepálíš. Když poběžíš správně, tak ti ta výška takový problémy dělat nebude... Nezapomeň, jak super ses mě držel při jetlagu a bez aklimatizace na našich technickejch stezkách. V Leadville žádný stezky nejsou !!! 
• V podstatě poběžíme po dálnici celou dobu !!! Myslím, že právě v tomhle je Leadville strašně zrádná, že jak je trať lehká (netechnická), tak to svádí k tomu, aby to lidí tlačili. Ono to fakt chce morální sílu, aby člověk nepodlehl depresi, když se v noci bude "loudat" rychlosti 6.5-7km/h po asfaltce kousek před Fish hatchery. Prostě to neutíká, ta krajina kolem se nehejbe a ty máš pocit "povinnosti" na to šlapat, i když na to nemáš. A tak je to se 3/4 trati !!!!
• Hlídej si pořadí. Počítání kolik lidí předbíháš je důležité - to, že se posouváš kupředu je přesně ten nejlepší znak, že se ti daří dobře, že to děláš správně, že máš dobrou strategii, že ti nohy pořád slouží, i když to už kurevsky bolí, a v neposlední řadě to, že předbíháš lidi je nejspolehlivější obrana proti defetistickejm myšlenkám, že bys to měl zabalit. Kdyby sis nalistoval můj první blogovy zápis o Leadville (Horská klasika na devět), tak se zmiňuji, že si vybírám Leadville jako svoji první stovku právě proto, že tam "umírá" tolik lidí a že já z toho budu čerpat energii ... a přesně tak to v závodě bylo ... i když to zní dost egocentricky.

Šest let uplynulo a já se vracím do Leadville. Tentokrát sice výrazně zkušenější, ale i starší a po dvou předchozích stovkách také opotřebovanější:). Před lety mi BS připomněl, že "Týden aklimatizace v 7500 stopách není ideální, ale taky to není tak málo."... Letos nebudu mít žádnou aklimatizaci:(... Není to fanfarónství, prostě to pracovně nejde jinak.

K tomu i statistiky nejsou zatím na mojí straně... S kamarádem HK jsme probírali před Vermontem historické výsledky, relace a trendy, prostě "čísla":). Já, protože se jedná o moji "víru" v sebe:), jsem neměl dostatek morálních sil, abych detailněji analyzoval data a podíval se na to "nezaujatým" pohledem. [Upřímně se trochu bojím, že by mě to nalomilo:)]


Dovolím si ocitovat pár čísel z konverzace s HK, před Vermontem a po něm. Ukazují moje šance v plné "nahotě" a to, že v Leadville budu muset sakra bojovat...

HK: "Vermont má u grandslamistů průměrný čas o 3 hodiny lepší než WSER, úspěšnost zakončení až na pár výjimek přes 90% (jen jedinkrát v roce 2010 82%, jinak vždy přes 85%), tam v podstatě, kdo ho začne, ten doběhne včas, i v roce, kdy se WSER neběžel a tedy Vermont byl první závod Grandslamu. Takže opravdu můžeš být v klidu, bude to bezpečný. Čili do Vermontu jdeš klidnější než do WSER, takže můžeš v pohodě dát i lepší výsledek než 29:36 minus 3 hodiny."

HK mi navrhoval, abych dokončil Vermont v čase kolem 25 hodin. A hned vysvětlil, proč...
"Proč se upínám k času 25 hodin? Leadville má v průměru o 4 a čtvrt hodiny horší čas než Vermont. Kdybys dal Vermont za 25, měl bys potvrzeno, že máš na to bez problémů dát Leadville pod 30. (Jedinkrát, v roce 2003, měl Leadville čas horší o 6 hodin, ale jinak to bylo maximálně o 5 hodin.) Když jsem nakousl A, doplním i B. Leadville má v průměru o 1:05 horší čas než WSER. To znamená, že v Leadville si budeš muset hrábnout víc než na WSER. A proto bude hrozně důležité, abys na Leadville byl v co nejlepší fyzické kondici. A z toho vyplývá moje závěrečné doporučení... Při dokončování Vermontu bude důležitější stav těla než výsledný čas.

Po skončení Vermontu HK přidal další zajímavá pozorování, doplněné několika čísly:
"Letošní Vermont byl podle statistik zcela mimořádný. Je to poprvé, kdy průměrný čas grandslamistů byl na Vermontu horší než na WSER (Vermont 25:55:14, WSER 25:46:30). Podotýkám, že dosud byl Vermont v průměru o 3hod 11min rychlejší, 23:08 ku 26:19. Neuvěřitelné."

"Podobně je tomu s úspěšností. Druhá nejnižší za těch 20 let, co jsem sledoval. U grandslamistů 86.36% Předtím rok 2010 82.61%, rok 2009 86.67%, roky 2000 a 2008 88.89%, jinak vždy přes 90%. Co se průměrného času týče, byl to druhý nejhorší Vermontský čas mezi grandslamisty po roce 2008, ale tehdy se neběžel WSER a Vermont byl první běh grandslamu, startovní pole ještě nebylo proseté. Z normálních roků byl jedině v roce 2016 průměrný čas Vermontu přes 25 hod (25:35), jinak vždy pod 25 hod."

A podíváme-li se na jednotlivé závodníky, kteří běželi jak WSER, tak Vermont, tak zde jsou počty těch, kteří měli lepší čas na WSER (w) a kteří na Vermontu(v). Ukazuje to zase vyjímečnost letošního roku:

2019 5w    7v

2018        16v

2017        19v

2016        30v

2015 1w  22v

2014 2w  21v

2013        26v

2012 1w  17v

2011 3w  19v

2010 2w  17v

2009        13v

============

Říkáte, že bych měl dávat čitelné verze svých "taháků", než je popíšu a pomaluju:). Tak tady líc

Tedy analyticky vzato... Čísla mluví celkem jasně proti mně. Leadville téměř tradičně nedokončí minimálně dva nejpomalejší z GS (a já jsem mezi nimi), je o cca hodinu pomalejší než WSER a o cca 3hodiny pomalejší než standardní Vermont. 

Jako zkušený statistik se ale utěšuji "chybou měření" a tím, že tyhle statistiky neberou v potaz moji znalost trati v Leadville, moje zkušené dokončování obou předchozích závodů a to, že jsem předtím neměl skoro žádnou pomoc a v Leadville, že ji budu mít... A navíc, nikdo nedokáže změřit moji touhu a víru v dokončení:). 

Říkáte, že bych měl dávat čitelné verze svých "taháků", než je popíšu a pomaluju:). A tady je rub.

Stejně jako před lety se upínám k myšlence být ve Windfield mezi 12-12.5h (tak 1.5 h před cut-off), otočit se a běžet zpátky. Věřit, že jakmile (a jestli) vystoupím podruhé na Hope Pass (3.800) v "rozumném":) stavu, tak bych měl cítit velkou morální sílu a podporu při seběhu do Twin Lakes... Poslední větší výstup na Sugarloaf Pass bych měl jít klidně a potom využít zbytek sil k seběhu do May Queen a myslet na "naše" nábořiště... Vím, že kam se podívám, vyskočí na mě vzpomínky z minulých let a doufám, že právě tohle by mi mohlo hodně pomoci.

Moc vám všem děkuji za podporu! V sekvenci GS na mě (i díky chybějící aklimatizaci) bude čekat zatím nejtěžší závod. Nejsou to výmluvy, dám tomu maximum -- ale ta pokora je opravdu na místě. Protože "papírově" to vůbec nevypadá jako malá domů, ba naopak:)... a právě to mě paradoxně silně motivuje. Musím se co nejlépe připravit a minimalizovat chyby!

Všemu zdar! Našemu úsilí, ultra a "Horské klasice na devět":) ... Zvlášť!

12:)

PS. Pro "pobavení" a inspiraci přidávám fotografii z letošního maratónu v Leadville (kus stejné trati, tohle je podle mě Hagerman (Dirt) Road), kde mezi závodníky přebíhá cestu medvěd... 

Včera mě dostal dotaz mojí D., která se mě ptala, jestli by mi nevadilo, kdyby si nechala nalakovat nehty na černo? Nejdřiv jsem se divil, proč se ptá, ale pak jsem pochopil. Dělala si legraci, abych to nechápal, že se po mně opičí:) ... Hyperkorektní Američané by to chápali jako "cultural expropriation":)... tedy nemístné používání znaků a symbolů jiných kultur a skupin... v tomto případě obsazených a rezervovaných kultem ultra:).
PPS. Mám nadherný, ale symbolický číslo 804 (!), což bez ohledu, jestli to mají podle abecedy nebo podle data přihlášení ukazuje, že těch lidí na trati bude sakra hodně:) a moje strategie se na začátku vůbec neflákat:)... nakonec asi bude pro mě závazná...:)