Když boj s tmou vrcholí...

... tak jsem nakonec běhal po ránu ve fitku:). Jen nevím, jestli to bylo zbaběle nebo zodpovědně, protože mi bylo jasné, že výlet k rodičům na vysočinu se může protáhnout a běhání venku bych nestihl.

A tak to musím na sebe prásknout, tento měsíc to i ve fitku bylo takové "náročnější", o moc častěji se mi na začátku nechtělo, o moc víc jsem se musel přemlouvat, bojovat s myslí, ale o to víc jsem se radoval na konci.

Když se mě tedy ptáte, co mi pomáhá třeba ve fitku s tou nechutí bojovat, tak mám různé pomůcky. Třeba teď mi pomáhá představa komentátora, který "komentuje" moje problémy (únavu z předchozích akcí, slibný a bojovný začátek)... a k závěru zrychluju, vzpomínám na "Body heaven", kdy zraněná cvičitelka arobiku "tančí" a svým nadšením porazí protivnici... klidně si i představuju, že diváci na stadiónu vstávají:) -- vidím ten "ovál" před sebou na displeji v posilovně -- křičí, já mávám rukama (stále zrychluju) a vbíhám do cíle.. neuvěřitelně štěstí.. Hollywood!!! :) :)

Je to super, ovšem, tento přístup má taky jistě vady na kráse. Občas se položím silněji do role a podlehnu tomu natolik, že (prý) i zpívám sice polohlasem, ale syn říká, že je to síla:), mávám rukama při dokončení každého km, vítězně zatínám ruce v pěst, mluvím k sobě (dobře Honzo, dobře..).. No můj syn, když je ve fitku se mnou a já zrovna běhám, tak dělá, že k sobě nepatříme... Nevím proč? :)

To já mám rád, když se občas ve fitku na páse potkám se svoji nejmilejší manželkou. Moje manželka, jasné slunéčko, -- má totiž velkou radost že, ať běžím jak chci rychle, ať zrychluju jako blázen, ona je vždy první a o krok napřed.:)! Ona je totiž zvyklá běžet velmi vepředu a tak při současném pobíhání na sousedním pasu vládne nakonec skvělá rodinná pohoda, kdy mě moje jasné slunéčko, navzdory mému treningovému objemu, nadšení, vypětí a zrychlování, zase porazilo:)!

Ted už se k nám slunce zase vrací!!! Tak ať se nám ještě líp a veseleji běhá. 12:)