Zapomínat je někdy dobré!!!

Musím se tady s něčím svěřit. První rok mého pobíhání mně řada známých - neběžců říkala, že až uběhnu maratón, že ztratím svůj sen, to, "proč" jsem trénoval se uskuteční a vlastně ztratím svoji motivaci.. Naštěstí se tak pochopitelně nestalo.

Letos na jaře se přidalo i pár mých známých, co dříve běhalo (ale už neběhá). Ti černé vize doplnili slovy, že jsem se asi zlepšil na svoje hranice, asi už o moc rychleji ani 10, 21, 42 či 50 neuběhnu a přeci nemá smysl trénovat a běhat furt dál.. A takové ty pindy o ztrátě motivace.

Nojo, ale tím, jak jsem jsem se na podzim ještě dál a výrazně zlepšil tak jsem jim vlastně nahrál:) a tak jsem s přáním do nového roku slyšel, že to budu mít sakra těžký. Budu? :)

Ten jejich rozměr "problému" mě zase tolik nebere. Na jednu stranu je mi líto známých a kamarádů, kteří v dřívějších letech běhali "neuvěřitelné" časy a teď, protože nemůžou překonat své rekordy, tak raději neběhají vůbec. Na druhou stranu si uvědomuji ten rozdíl mezi námi, nemůžeme se vzájemně pochopit, jsme úplně jiní. Oni jsou zavoďáci, já jsem pobíhač:). Já mám to velké štěstí, že mi běhání přináší radost už jenom tím, že mužů pobíhat a pokud se náhodou zlepším v nějakém čase, tak je radost větší, ale o tom to u mě není:).

Co mě letos drobet znervózňovalo jsou statistiky. Podle různých statistik je běhání na vrcholu úrazových statistik. Čísla se liší od 65% do 80% - Vyšší údaj je citován i v mé oblíbené knížce "Born to run" (teď ji zrovna čtu). Prostě běhání je údajně co do celkové frekvence a závažnosti zranění hned za alpským lyžováním! Co se týče úrazů na hodinu je jen maličko za squash a basketbalem, které mají 14 zranění na 1000 hodin (ale zase se vic hodin běhá), běh jich má 11...:(. Když jsem to všechno slyšel, tak jsem si říkal, že historky z černé kroniky moji maminky jsou proti tomu pohádky na dobrou noc!

Protože mě to pobíhání dělá samou radost, tak jsem se pořád bál, abych se díky tomu nezranil. Spočítal jsem si, že mám "naběháno" určitě přes 600 hodin a všichni mě upozorňují na neúprosnost statistik a malují mi černou budoucnost. Nevím, nerozumím tomu, i když statistice rozumím dost dobře:), ale jsem určitě strašpytlík, proto moje určitá posedlost trenýrkovým plánem, proto opatrně zvyšování km a tempa a tak.

Nějakou dobu mě to i trápilo, ten strach, ale pak přirozený fatalismus zvítězil.:) Proč bych se tím měl zabývat? Běhám opatrně, pro radost, budu běhat i víc ve vibramech, ale hlavně děsně si to užívám... Tak na ty všechny statistiky prostě ZAPOMENU!

Použiju k tomu volný přepis citátů z výše uvedené knížky, kde se říká, že jeden starý indián ještě ve svých 95 letech vybíhal ve velmi svižném tempu pravidelně maratón do kopce. Prostě to nevěděl, že by ve svých letech měl buď už umřít nebo sotva chodit... Prostě to nevěděl ani on ani jeho tělo, nikdo mu to neřekl, on to od nikoho neslyšel:). A tak jsem se rozhodl, že nebudu brát tyhle statistiky vůbec do úvahy. Proč taky, co se stane, to se stane.. budu si pobíhat jak to půjde:).

Mimochodem, v týdnu jsem běžel Prokopákem a předběhl jsem skupinku jezců na koních.. Asi 1,5 km jsem běžel před nima, domorodci koukali, co se děje, tak jsem je hned informoval "Zatím vedu!!!:) :).. Čímž jsem dostal ty jezdce, přední jezdkyně hned reagovala a říkala, že si se mnou hrajou jako kočka s myší:), ovšem nesmeky na nohách, věřil jsem si a v kopečkách jsem získával cenné metry. Na své otáčce jsem jim běžel naproti a zdravil je. Kůň je kůň, ale pobíhání po svých, navíc s dusotem kopyt za zády, je jako ve westernu. Nemá chybu!! Vzpomněl jsem si, jak Geronima pronásledovaly dvě kavalerie a nemohly je chytit! Skupinu indiánů, žen a děti...Přitom neměli ani koně!:). Geronimo říkal: "You can only count on your legs. They're your only friends." Tedy...."Můžes se spolehnout jen na své nohy. Jsou to tvoji jediní přátelé."

Ať se daří!!! 12:)