Taťka (š)moula

Nevím, jestli to mám vrozené, nebo jestli ty situace nějak nechtěně přitahuji, ale je to tak. A platí k tomu zákon plánovacího paradoxu - Čím víc se snažím cíleně plánovat, tím víc šoků a nečekaných zvratů se objevuje, prostě tím víc pitomin spáchám.:)

Podle svých plánů jsem v tomto týdnu chtěl 2x běžet do práce a z práce, abych postupně naběhl na tento skvělý model, případně to posunul na 3x:)... A tak proto hned v pondělí po ránu jsem odběhl do práce, pilně popracoval, kolem tradiční zmatky do té míry, že jsem nestačil ani pořádně pít během dne a kdzž tak čaj nebo kafe:)... Odpoledne se ve slunečném počasí vydávám na cestu domů a volá mi syn, jestli prý později nepůjdeme běhat, než přijde bouřka? Pozitivně naladěn odpovídám, že jen doběhnu domů a můžeme zkusit na tu desítku společně zaútočit. [potřeba dodat, že do práce je to 15.15, stejně tak z práce a já s sebou nemám vodu a moc jsem toho za den nevypil:)]

A tak při doběhu domů, černá mračna, říkám, ani se nebudu převlíkat a běžíme:). Akorát jsem si omyl obličej a pusu -- no nejsem já pako? A jak běžíme synovo tempo, tak si nějak říkám, hergot, ten Honza se zlepšil, dneska běžíme nějak rychle:). Kdepak rychle, dehydratovanej jsem byl jak sušenka. A taky že jo, po čtvrtém km si říkám, že se buď napiju z potoka nebo musím domů a vysvětlil jsem synovi proč. No samozřejmě, moje dřívější řeči o dodržování pitného režimu byly pro mého synka zdrojem neuvěřitelného veselí, aby taky ne, když otec je moula:).

A v tomto duchu pokračoval zbytek týdne. Prostě, když se daří, tak se daří.:) Další den jsem v rámci plánování vyndal dříve popelnici (a zapomněl na to), ráno vycouvávám, sleduju babičku o holi, jak se belhá kolem a bezděky srazím autem -- tedy ne babičku, ale popelnici. Odpadky se válejí kolem, já o ničem nevím a odjíždím pryč. V zrcádku vidím, jak na mě babička nadšeně mává holemi - no asi se známe! Že by to byla moje známá z Řeporyjí?:) Ale jak otočím auto na křižovatce, tak uvidím tu spoušť a rychle se vracím, zastavím, vyběhnu z auta a ve větru sbírám odpadky, kličkuju mezi auty a snažím se dát vše do pořádku. Babička v mezičase zvoní na náš zvonek, jak tam uklízím, vidím, že syn za záclonou vše sleduje a šíleně se baví, myslím, že slyším jeho hurónský smích až na silnici. Korunu všemu dává babička, když říká, někdo tady couval a srazil tu popelnici. To jste hodný, že to seberete:)... Nemá chybu! Tak to na sebe prásknu, že to já jsem ta ostuda, syn to za chvíli komentuje slovy, teda ty jsi "umělec národní", hotovej taťka (š...)moula:)!

Samozřejmě, aby toho nebylo konec, moje nejmilejší manželka jasné slunéčko, mě následující den dostala. Povídá, viděl jsi, jak to tady objížděli městský policajti? Tak už to na tebe prasklo, ty tvoje výběhy do Prokopáku... ???... No podívej se na bilboard co je naproti, kudy běháš..

Myslím, že nepotřebuje žádný komentář:). A klidně budu (š)moula.

Ať nám to vesele běhá! 12:)

PS. Navzdory šmoulovatění, nebo právě proto? km jdou nahoru...