Chytej svého králíka, aneb 3:15 zemřeš:)

Normálně závody nejsou fakt můj šálek čaje, ale tentokrát ve Stromovce bylo naštěstí všechno jinak. Jednak Pražsky maratón a já jsme stejně staří, oba jsme se narodili v roce 1963 a tak tam určitě silná vazba existuje, navíc před Stromovkou jsem byl nějak rozpolcený. Tedy klasický a správný trening na maratón jsem vůbec neabsolvoval, žádné speciální kopce, intervaly, nic takového.. Prostě jsem běhal:), běhal jsem do práce/z práce, občas jsem to někde protáhl, ale nic speciálního. I velký ultrák mi říkal něco na ten způsob, čas není všechno, stěhoval jsi se, měl jsi spoustu jiných starosti... Dával mi potenciální výmluvu do zálohy:)

Ale všichni běžci kolem byli s možnými výmluvami daleko lépe připraveni -- tradiční všude přítomna běžecká latina mě zase nezklamala - těžce jsem se bavil, když jsem že všech stran slyšel, jak koho táhne noha/třísla, koleno úplně v háji, kotník na maděru, jeden sotva dobral antibiotika, další śpěšně předváděl šílený kašel, no sbor invalidů..:). Pochopitelně, pak se odstartuje a oni vyrazí rychle vpřed, řada těch největších skuhralů je pak na bedně..:) Ale to mi přijde jak legrační tak i svým způsobem nebezpečný. Jak se člověk vymlouvá, tak se určitě připravuje dopředu na neúspěch, nebo se snaží na.rat běžecké bohy. Proto jsem všem na otázku, jak se cítím a jak do toho půjdu, po pravdě říkal, cítím se skvěle, naprosto super, forma jak hrom, už to ani lepší být snad nemůže, udělal jsem maximum a zkusím osobák.

Tolik teorie a předstartovní pocity. Byl jsem domluven s Milanem K. zvaným Králíkem:), že poběžíme spolu určitě na osobáky, poslouchal jsem přesně jeho pokyny, co si mám oblíknout, dokonce jsem si podlě něj vzal krátké kalhoty (!), triko s dlouhým rukávem a triko s krátkým (žádná bundička a to byla zima, chápete to?) a on mi půjčil hřejivou mast na vykukující lýtka, před startem jsme se šli proběhnout snad 2.5-3km, prostě lama se chovala jako profesionál, protože mi profíci dobře radili.

Jenže -- díky pobíhání jsme přišli na start v posledních vteřinách, zmateně jsme odkládali svršky pod Michalo auto a spěchali na start. Tam jsme se zamíchali mezi lidičky a hned se vyběhlo. Jenže, jenže.. já ztratil svého králíka (tedy Králíka!) koukám doleva doprava, Milan nikde!!!. Sákryš, říkám si, no to je průšvih! Během zahřívacího kola se naštěstí ukázal Michal, který si něco ještě po startu ukládal do auta, dobíhal a říkal, že Milana taky nikde neviděl a tak jsme se během povídání domluvili, že aspoň kousek poběžíme spolu [Michal je fakt rychlý běžec] než najdeme každý svého králíka.

Tady musím maličko odbočit pro neznalce. Jak Milan, tak Michal patří mezi super kamarádské typy lidí, oba jsou děsně vtipní (viz jejich příspěvky na běžecké škole) a já se těšil, že s Milanem prokecám maratón:) a tak vlastně zvítězím nad závodnickou fobií... Jak jsem už tady naznačoval, místo vystresovaného závoďáka poběží ukecaná ženská:). Ale Králíka jsem ztratil a Michal je přeci jen jiná liga, opravdu běžec, ale zároveň je neuvěřitelně dobrej kamarád, který se obětoval a běžel se mnou těch 4:15-4:20 taková max.rychlost, kdy si ještě užívám ten pravý maratónský pokec:).

Michal mi hned na začátku řekl zajímavou historku. Loni se tady šíleně zničil na čase 3:15. Povídám, to je naprosto logický. Znáš ten titulek amerického hororu 3:15, zemřeš? Zakletej čas. Prostě musíš jít na výrazně lepší (horší) čas. O ničem jiném to není:) a snažil jsem s ním běžet, jak to šlo.. Ovšem na 30km už jsem začínal víc tuhnout, no nebudu kvůli tomu jíst gely (neumím to a skončilo by to špatně), nechtěl jsem dál využívat Michala a tak jsem ho hrubě poslal dopředu, aby se ještě zkusil výrazněji se přiblížit k té 3h hranici a snad chytit toho (k) Králíka.

Tím pádem jsem si neměl posledních 10km s kým povídat a musel jsem "trpět" a "závodit" = už jsem se jen snažil držet nějaké slušnější tempo, co to šlo, ale fakt jsem se nešetřil. Bylo mi jasné, že to bude osobák, ale já se neumím "šetřit", a bál jsem se odkládat PB na jindy, protože jsem pověrčivý, že už by žádné jindy nemuselo být. Závěr z říše snů.

Abych to zkrátil, Michal doběhl za cca 3:08, já v neuvěřitelným čase 3:13:18 (ještě teď se z toho vzpamatovávám), zlepšení od loňska o víc jak 10 minut! Ale poctivě musím přiznat, že ohromnou zásluhu na tom má Michal, který mě 30km vedl, holky podle trati, které nás hnaly dopředu (fakt skoro jako extra noha!) a hlavně Králík, který, jak asi tušíte vůbec nebyl před námi, ale kousek za námi a my se ho celou dobu marně snažili chytit! :). Přesně podle Konfúcia, který říká, že je velmi těžké chytit černou kočku v tmavé místnosti, obzvlášť když tam není!!!

Mějte se fajn, moc díky za podporu, maily, sms.. Teď se těším, že závody jsou za námi a budu zase jen tak pobíhat:).

Nabírání (veselých) km zdar! 12:)

PS. Hodně mě potěšila Lucka, která fotila můj doběh. Říkala, že je vidět, že jsem to já. Většina lidí dobíhá v soustředění o posledni vteřiny, já si sundavám čepici, směju se a zdravím všechny okolo..