Maratónská kocovina

Tak jsme si -- nebo aspoň řada z nás -- užili maratónského "rojeníčka":). Hodně osobáků padlo, hodně známých úspěšně dokončilo (často poprvé) maratónskou distanci a najednou??? najednou těžká kocovina, co? :)

Přemůže nás rýma/chřipka/únava/deprese.... nehodící se škrtnout. Prostě těch dojmů a vypětí, úsilí a bojů bylo tolik, že si tělo nebo hlava prostě říká dost... Určitě to známe všichni:). Ale nesmíme se vzdát!!!

Pár mých známých i kamarádů mě vždycky dostane, když říká, ty se máš, ty běháš/chodíš/žiješ.. jakobys tím maratónem nebyl zasaženej. Ale houbec:). V pondělí ráno se probouzím jako častečný invalida (jak jinak), vždyť jsem se na PIMu kousnul a běžel co to šlo...:) Nohy, jako by byly cizí, pajdám jak Charlie Chaplin nebo chodím jako tučňák po ledu. Ale hobická běhací čest mi nedovolí pauzírovat a tak při ranním venčení zkusím aspoň maličko popoběhnout, mám málo času, musím do práce a tak léčebný běh nechávám až navečer, ale přesto musím, musím aspoň trochu, aspoň kousek. Zprovoznit své staré tělo:). Hrdost mi nedá, přeci nebudu v práci po schodech pajdat (výtah v žádným případě) ! Deri na mě udiveně kouká, co to provádím za divný tanec... Chvíle silných bolesti je najednou vystřídána jen snesitelným upozorněním, že včera, včera to bylo silný.:)

Po práci "spěchám" domů a celou cestu ve mně ten červík šťourá, jak mě všechno bolí, že bych si měl lehnout, odpočívat, tady mě to táhne, tuhle to není úplně OK..:). Kašlu na to. Doma vezmu spoluběžce a vyrazím. První km je doslova očistec. Směje se mi syn i Deri:), koukají, jak bolestivě našlapuju, jak se snažím, nedat nic znát, ale škleb v mém obličeji neovládnu. Je to příliš čerstvě/silné. Ale všeho dočasu...

Vždycky mě povzbudí, jak se s tím úsilím a časem postupně uzdravuju. Stejně jako, když zvadlý květ dostane vodu, začne se narovnávat a nakonec i rozkvete... Na druhém a třetím km postupně bolest odchází a při návratu (5) jsem jako znovuzrozený. Vždy mě to překvapí, přestože na začátku "běhu" to vypadalo jako úplný nesmysl, vždyť jsem byl skoro invalida!:) Ale jak moudře říkávala moje babička, ...záleží na tom chlapče, čemu věříš.. a pokud něčemu věříš, je dobře tomu věřit HODNĚ MOC! :)

Nejhorší jsou, podle mně pochyby... První den, když člověk má problémy i na 5km, pak další den už 10km, 13.. vracím se sice zpět, ale ten ďáblík uvnitř mé hlavy si stále mele tu svou.. "Takhle jsi zničenej po maratónu, takhle pomalu se ploužíš? Za 14 dní Silva, to tam radši ani nejezdí...:)" Pak se hůř hledá motivace a síla do dalších dní...

Proto mě moc potěšilo Stinovo vystoupení v rádiu, fakt mě to nakoplo,...ultra je v hlavě:), běhaj ho tlustý/tenký.. je potřeba věřit a dát do toho kolik je potřeba a ještě radši o kousek víc a znova jsem si přehrál v hlavě při svém ranním venčení ty věty Caballa Bianca -- ...you don't give a shit how high the hill is or how far you've got to go...

A hned jsme to zkusili s Deri při výběhu do hráze a kopců v Prokopáku. Slunce proti nám nakukovalo přes hranu kopce. Symbolika a kýč v jednom....A ... a najednou je kocovina pryč! :)

Běhu zdar! 12:)