Když to miluješ, není co řešit...

Už si ani nevzpomínám kolikrát jsem četl od různých lidí na bjehej.com hlášky typu, že kvůli míň jak 10km nemá smysl se ani převlíkat, že běžci dlouhých tratí a praví ultra se na podobné tréninky dívají s despektem...:)

Tak holt nejsem ten nebo ta pravá ultra, protože druhá půlka tohoto týdne vypadala velmi nepřátelský nakloněna k běhání.. . Středa, čtvrtek i pátek vypadaly fakt jednoduše na odpis, na ručník do ringu:(. Ale my improvizátoři se nikdy nevzdáváme. Ve středu jsem se musel opatrně po šesté hodině vyplížit z domu a snažit se, aby Deri moc neštěkala (nadšením) a šli jsme spolu místo venčení rovnou běhat... Ale v takové chvíli se nedá se běžet nic moc delšího než tak 9km v Prokopáku, tedy nic moc pro člověka, který nesměle laškuje s ultra, že?:)

Nevím, ale rozhodně bych to vůbec neřešil. Všechno se totiž stává výrazně jednodušší, když máme rádi, to, co děláme.. Prostě když rád běhám (navíc s těmi, co mám rád), tak jsem šťastnej člověk, i když to třeba moc časově neladí, nebo se mi to vůbec nehodí. Přitom vznikla nová skvělá inovace..9km ranní běho-venčení, časově jen o 20-25 minut delší než ranní procházka, ale stihli jsme vše podstatné.. počůrat, co mělo být počůrané, očuchat, co stalo za očuchaní, proběhnout se, vytrousit bobky (Deri), posbírat bobky (já), ...prostě idyla:). Asi to zkusím dělat co nejčastěji.. a pak že časové stresy vedou ke špatným rozhodnutím, to nechápu..;)

Zrovna jsem si říkal, že prožívám šťastné období ( ono je potřeba si to pořád uvědomovat, nerouhat se!!!) a mudroval jsem, jestli se věci kolem postupně mění.. Ale houbec! :) Šťastné období sice bezesporu prožívám-ťuk-ťuk, ale věci jsou pořád hodně stejné, jakobych prožíval dejavu, jako při chybě v matrixu:).Hned vysvětlím na příkladech...

V pondělí odpoledne zažívám opět kaskadérské vystoupení, když v myší díře pod Vyšehradem zezadu cyklista, zepředu cyklista, skřípění brzd a já rychle vyskočím na lem chodníku se zábradlím a oni se sťuknou. Povídám potěšeně, "to bylo o chlup!" :)... ten jeden říká, co to melu, jaký o chlup vždyť jsou v sobě... ten druhej se anglicky se ptá "what?" a tak seskakuju a říkám i druhé straně.. "close shave", bylo to o vlásek.. Tedy z mé strany.. Že tady vy jezdíte jako blázni je šílený, ale lhal bych, kdybych neřekl, že mám radost, že já jsem uskočil a vy jste se sťukli..:) a hned v rámci možností překládám nadávky na jedné straně do angličtiny a na druhé do češtiny, běžím pryč a s klidem v duši je nechám pokračovat v mezikulturní komunikaci...

A jak běžím do kopce, říkám si, aha ... tak kaskadérem už jsem byl mnohokrát... to znám:). Horko -- zase mě nějak voda minula:) -- tak vzpomínám na Stína, jak běhá svoje ultra na hranicích možností a hned si to dupu naprosto spokojeně nahoru Prokopákem. Ve stínu stromů pookřeju a když vidím rekreační cyklisty před sebou v kopci, tak si řeknu, jjo, zkusím je.. a při předbíhání se na mě ten jeden koukne, ... pozná mě... a suše konstatuje.. "zase z práce? co? plnej energie... člověče, vy tam ty práci moc neubližujete, celej den se těšíte a šetříte síly až poběžíte domů..." :). Na to se nedá říci než, že je to pravda, protože běh je králem dne! A historie se neustále v různých nuancích opakuje a to je určitě fajn... Už i cyklisti si mě pamatujou.. a to jsem nestihl ani říci svoji motivační větu.. "Tak co, dáme ten kopec spolu ve velkým stylu? :)

Ale co, všichni víme, že když ... miluješ, tak .. není co řešit!!!:).

Běhu zdar!! a podle Běžícího Stínu plaše dodávám.. ultra zvlášť!!!

12:)