Poslední pokušení - aneb zase se dařilo:)

V minulých dnech jsem trochu přemýšlel, jak správné běžet PIM, aby to byla co nejlepší motivace a příprava na Silvu... I jsem to probíral se Stínem [a ex-post zase měl ve všem pravdu:)]...

...Jestli by nebylo lepší si stoupnou někam víc dozadu a snažit se předbíhat co nejvíc lidí, abych získal pocit "síly" a překonávaných překážek a co nejsilnější morální podporu na blížící se vrchol moji letní sezóny...

...Nebo se zkusit nezvykle víc (za)kousnout a zkusit překonat svůj "nepřekonatelný" osobák z podzimu ze Stromovky???.. Byl jsem nerozhodný, nevěděl jsem, co a jak a protože tomu nerozumím, věřil jsem, že se to nějak samo vyřeší, čekal jsem na signály od běžeckých bohů...

Přitom jsem si hodně přál, abych si to tradičně užil, aby PIM byl zároveň co nejlepší přípravou na moje první ultra. Přání mají ovšem jeden háček, na který si všichni musíme dávat dobrý pozor... Mohla by se nám splnit (stejně jako ta moje)...:)

Chtěl jsem běžet a bojovat o umístění a předbíhat? Tak se mi to podařilo, dostal jsem se do sektoru E. Když jsem se na registraci ptal, jak je to daleko od startu atp., hned mě slečna u pultu vysvětlila, že se čísla dávají podle výkonnosti, ale že občas někomu nadlepší:) [a koukla na mě:)] a tak se mi aspoň líp zepředu poběží:)... prý na čas kolem 3:45 je to ideální koridor:)... Její profesionální odpověď, stejně jako její smysl pro krásná čísla (3:45 je čistá postupka) se mi líbily a bral jsem to jako znamení... Říkal jsem si...Nevěděl jsi co? Tak teď musíš předbíhat. Nebo jsi chtěl předbíhat? Tak můžeš... Samý dobrý zprávy, všechno rozhodnuto a vyřešeno:)

Nakonec jsem se dostal do koridoru E až na poslední chvíli (a skoro až na jeho konec), tedy musel jsem ještě dvakrát vylézt z koridoru a vystát frontu na ty nádherné mobilní budky a tak jsem skutečně měl před sebou cca 2,000-2,500 běžců.. A pokud jsem si přál ještě další překážku/výzvu, tak jsem ji dostal ve formě silných křečí v břiše:). Je to znamení, je to znamení.. Jinak se to nedalo brát:).

Tady musím maličko odbočit -- Stín moudře říká, že na ultra je krásné to, že nás často překvapí tím, co vůbec nečekáme... má ale prý velkou výhodu, že je relativně dost času na to, aby se krize nebo nečekaně situace -- včetně třeba ztráty boty, která spadne z útesu, zůstane v bažině... a podobně vychytávky -- daly ještě do cíle vyřešit. Že často věci vypadají dost beznadějně a zoufale, ale pokud člověk vydrží, tak to může být v cíli velké a pozitivní překvapení.. [jak víme, sám Stín je toho typickým příkladem:)]

Pro úplnost musím přiznat, že PIM jsem běžel pouze jako prvomaraton v roce 2009 a to jsem měl (kupodivu) děsné žaludeční křeče a celý maratón běžel vlastně jen na vodu, bál jsem se cokoliv jiného pozřít:). Jak jsem se tady nedávno radoval, že historie se často v drobných modifikacích opakuje, tak i tentokrát tomu bylo podobně... Jen možná drobet:) drsnější, ale konec dobrý a překonané obtíže potěší dvojnásob.

Závod sám o sobě mi tradičně splývá v příjemné mlze mých pocitu, jak duševních, tentokráte i tělesných, obdivuju lidi, kteří si pamatuji do minuty, co se stalo. Já vnímám jen šíleně moc lidí na začátku a jak se snažím kličkovat a (tradičně) honit a chytat svého králíka.. Ano, ano, Milan K. startoval z koridoru D a tak jsem se za ním opět hnal s vidinou, že ho třeba dohoním a pak poběžíme spolu. Na 1.5 km předbíhám Evžena s nízko letící Sárou, na třetím vodiče na 3:30, na 6 zdravím pana profesora Pirka, pak už jsem se snad dostal tam, kde jsem chtěl být, lidí drobet ubylo, ale králík nikde ;) a já začal přemýšlet, co dál.

Na jedné z občerstvovacích stanic jsem se pokusil sníst pár hrozinek. Reakce těla byla tak silná, až mě to samotného překvapilo, tedy nejen žaludku:), ale dvě hrozinky jsem následkem křeče břicha vdechl, málem jsem se udusil, naštěstí první hrozinku jsem vykašlal po pár metrech a druhá vyšla nosem po necelém km:). Bral jsem to teda -- jak jinak:) -- jako znamení, že zůstanu na vodě, budu šetřit síly, procházet občerstvením a aspoň pravidelně pít vodu.

V tu chvíli mi došlo, že vlastně něco takového (tedy ne přesně tohle) jsem si vlastně přál a upnul jsem se na zbytek svých přání, které byly naprosto jasné.. Nenechat se ničím zlomit, nedat "to" na sobě znát:), užít si atmosféru závodu, zkusit uběhnout osobák a získat "hezký čas" :)... Když už jsem na ta čísla tak zatížený.

Jako pocitový běžec tentokrát vynechám podrobnosti, ale byl to silný zážitek, díky lidem kolem trati za povzbuzování,

Luboš na cca 37-38 km byl rovnocenný energetické tyčince..

Prostě, v cíli jsem zase měl plnou náruč radosti, celkový čas je nejen osobák, ale je opět z kategorie krásných času:

3:11:23

myslím, že 11 v prostředku patří Lubošovi právem za jeho skvěle povzbuzení v závěru.

Doprčic, zase nevím, komu, nevím jak, ale musím zase poděkovat.. DĚKUJU, DĚKUJU!!!

Díky bohu, díky běhu, díky všemu!

Ať příjemné pocity v nás zůstanou co nejdéle! 12:)

PS. Králíka jsem někde musel předběhnout, a ani jeden jsme se toho nevšimli:). Přiběhl do cíle malý okamžik za mnou.:)