TGIF aneb všeho s mírou

Američané mají hezkou hlášku, ta zkrátka TGIF znamená, díky bohu, že je pátek a má naznačit, že konec zmatků je na obzoru a teď už nás čeká jen příjemný víkend a mezi námi, vnímal jsem to také tak, i když mi bylo jasné, že to bude epické... Jen mi na začátku nebylo jasné, jestli to bude epické vítězství nebo epická prohra.:) Tak jako tak jsem rozhodnutý po vzoru svých westernových hrdinů jít do toho s hlavou vztyčenou a tak říkajíc naplno.

Celý týden proběhl v tak hektickém a pracovním duchu, že jsem nejen spal málo, ale ani den před závodem nebyl čas pořádně se vyspat, o přípravě a nějakém studování trasy se nedá ani mluvit. Moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko mi večer položila na stůl tři modré Fidorky se slovy, že doufá, že se jí v pořádku vrátím.. Co na to říci, že? To je pravá podpora:)

Pátek začal akčním přesunem do práce s hromadou věcí, rychle se převlékám do obleku a spěchám na promoci dcery, abych se dojatě koukal a pak ještě přes práci spěchal na slavnostní oběd. Dvě piva a long drink na závěr.. styl je styl -- když long run, tak long drink:) a volba padá na "Mexican runner" i když se trochu obávám, aby tomu mexikánci nebylo v noci moc zima..:)

V práci pracuji tak intenzívně:) že málem zapomínám se přesunout na večerní výuku a nemám zabaleno! Mapy nesestříhané a žádné poznámky. Rychle a na poslední chvíli dělám pracovní verzi map a utíkám s běžeckým báglem a extra balíkem oblečení na večerní směnu:). Během první a druhé pauzy si postupně zabalím a koukám do map. Rozhoduji se pro taxíka, abych se stihl včas premístit do Modřan a snažím se dohnat zapomenutý pitný režim.. ve 20:30 končím, rychle se převlékám do běžeckého, zbytek svých věci zamykám v učebně a vyrazím, chytám taxi a spěchám do Modřan. Všechno jde podle plánu, mám nádherné číslo 93, ovšem popisek cesty není pro mě moc vypovídající.. časem se musím lépe naučit se orientovat v terénu! Ve zbytku času si v modřanské kavárně/kinu dávám dvě velké kofoly a dva velké čaje..

S Lubošem se sice po telefonu domlouváme na srazu na startu, ale pro množství lidí se nikde nevidíme... Přicházím pár minut do startu, pod můstkem je celkem zima, naštěstí větší koncentrace lidí překonává okolní mráz. Za pár minut začínáme všichni hlasitě odpočítávat a najednou je tu 10-9-..3-2-1 ! Start!!!

Hlavou se mi v těch posledních chvílích pod mostem honí šílené myšlenky. Jestli je to moudré vůbec běžet. Ten strach není tolik o vzdálenosti, ani ne o zimě. Běhal jsem už delší trati, běhal jsem i ve větších mrazech. Sice ne 60 km v takovém mrazu, ale.. Víc se bojím, jak zvládnu noc, zimu, trail a neznámé stezky. Mám silné brýle, (v noci) špatně vidím, oči mi slzí, v mrazech tím víc:), prostě uměl bych si velmi logicky zdůvodnit, proč ne... Proč neběžet. Ale taky možná proč ano. Strach z toho co mě čeká mě skoro sžírá, nohy tuhnou, cítím zimu, až se klepu. A v tuhle chvíli si říkám, musíš běžet. Právě proto, abys překonal ten strach v sobě, ať už je daný a vedený čímkoliv, abys trochu posunul hranice svých strachů, obav a získal něco víc.

A tak jsme vyrazili, já plný strachu o to, že zabloudím...Když mě to tak trápilo, tak jsem si jako první pomoc v duchu řekl, že určitě zabloudím a hned se mi ulevilo) ... Uklidnil jsem se. Běžíme po známé cyklostezce kolem Vltavy, snažím se držet rozumnou rychlost, poslouchám lidí kolem a slyším zkušené, co mají vše nahrané v GPS a mají mapy a všechno znají, všude byli třikrát:) ... rozhoduji se jich držet... jenže.. moje tradiční slabost.. mě nutí po pár km odběhnout stranou a přikrčit se za stromkem:). Když vybíhám, tak první i druhé čelo závodníků je pryč a je mi jasné, že tuhle šanci jsem si pr***al :).

Pokorně se vracím na trať a tradičně mi běžečtí boží jsou nakloněni. Možná právě pro ten návrat. Říkám si klid Honzo, postupně, všeho s mírou.. No a potkávám jednoho sympatického týpka v dresu "šlapek", který se jmenuje Míra a postupně zjištuji, že zná velké kusy tratě a má i perfektní itinerář a beru to jako skvělé znamení.. Na trati se spojíme do skupinky ještě s dalším sympatickým  běžcem, ovšem přimrzlá čepice a nedoslýchavost starce mi zabránila k tomu, abych slyšel jeho jméno a pak už mi bylo hloupé se zeptat! Škoda, protože se s nimi běželo fajn a bylo mi i líto se s nimi po ránu v Píkovicích loučit.

Nedokáži popsat dobře trasu, ale dokáži si dobře připomenout svoje pocity.. Byly úplně maximální. Tedy nejsem zvyklý po pár hodinách si vyměňovat čepici, protože je jako helma zmrzlá.. nejsem zvyklý běžet v noci, kdy je houbec vidět a cesty jsou zmrzlé a uklouzané, namrzají mi brýle a já navíc nevím a nevidím kudy, značky skoro vůbec nevidím.. ale stálo to za to..
To, že jsem překonal únavu, strach že zabloudění, běžel jsem a někdy lezl i do stráni, kde se sotva dalo jít.. Slíbil jsem si, že se naučím lépe orientovat v terénu.. Nebudu se toho bát.. to ultra je přeci v nás.. :). Líbili se mi nadšení pomocníci, kteří stáli hodiny v mrazu, aby nás zkontrolovali a občerstvili, poprvé jsem stal několikaminutovou frontu na cíl:), a musel jsem z ní dokonce odejít, protože jsem si volal taxíka! :).. Prostě střípky zážitků budou ve mě ještě dlouho roztávat.

Završení závodu hovoří samo za sebe. Nejdříve ze svého iPhonu oloupávám ledovou krustu a snažím se rozmrazit dotykový displaj, abych mohl telefonovat. Po objednání taxi, piji zde -- ano právě tady pivo z rodného města! Čepují tady hlineckého Rychtáře (!), což mě fakt potěšilo a beru to jako další znamení a skrytý symbol..

Do práce se dostávám v 8:51, rychle beru svoje věci a spěchám se na WC rychle umýt. Machy mi na dálku posílá ledový pozdrav -- neteče teplá voda a navíc tam mají jen málo mýdla.. běs:). ale co, když stylově, tak stylově. Vcházím za minutu 9 a začínám, jako by se nechumelilo (taky že se venku vůbec nechumelí) a snažím se -- usilovně se snažím -- aby nikdo nemohl říci, že jsem unavený. Například skoro při každém obrázku lezu na židli, abych ukazovátkem mohl něco tu a tam ukázat. Myslím, že odborníci to doporučují jako velmi dobrý trening stehenních svalů.. nevím, já jsem cítil při tom i malíčky na rukou:).

Večer jsem sice doma byl brzo v posteli a po osmé hodině už jsem spal, ale dnešních 14.5 v údolí s Deri a s dcerou jsou jednoznačným potvrzením, že to byla vydařená akce, která proběhla přesně tak jak má .. a teď už zase budu běhat do práce a z práce..

Něco se ale změnilo... koupím si mapy a budu běhat víc podle map.

VSEMU ZDAR! Nejvíc kamarádům a nadšení v nás! 12:)
PS. Míro moc díky!!!