O hledání, bloudění a nalézání... aneb žiju asi v pohádce:)

Posledně sem si sice slíbil výrazněji omezit frekvenci svých zápisků, ale stejně to teď porušuji.. Hlavně proto, abych nezapomněl.. aby čas nezastřel moje pocity a prožitky.

V posledních týdnech je všechno takové -- mírně řečeno -- zmatené:), i já sám tak trochu (přeneseně i doslova) bloudím, hledám cestu, kudy kam, hledám své pevné body, svoji strategii na Leadville a sílu a motivaci do dalších dní...a určité světlo na konci tunelu:)..

V sobotu jsem se rozhodl, že po nutných pracích na zahradě, pletí, úklidu a potřebných drobných opravách v domě konečně vyběhnu ven, ale opačným směrem, co obvykle... Rozhodl jsem se běžet zadem přes motolský kopec na Bílou horu, proběhnout si Hvězdu, pak Ladronku, přes kopec dolů a Cibulkou domů.. Plus minus 15-25km, podle toho, jak budu bloudit. A že jsem bloudil úplně stejně jako tápu ve své přípravě, tak jsem se motal po cestách nad starými Stodůlkami a vymetal různé slepé uličky, až jsem nakonec šťastné (ve zdraví) a symbolicky proběhl hřbitovem a překročil Plzeňskou...:)

V začínajícím dešti jsem u Motola natrefil na boudu jednoho bezdomovce, která byla postavena hned u jedné pěkné cestičky vzhůru. Bohužel ji pečlivě střežil ostrý německý ovčák, který po mně rychle vystartoval. No, neváhal jsem ani chvilku a přes maliní a husté ostružiní jsem utíkal pryč, abych potom vyšlapával stejnou cestičku, po které už i moji "předchůdci" asi prchali ..:)...Pocity patrně hodně podobně těm, co mají otroci nebo trestanci na útěku... po chvíli mám nohy pomalované od trní a ostružiní a doufám, že se dostanu někam na trochu normální stezku...


Konečné! Úplná idyla.. cesta, která míří nahoru k vrcholu Motolského kopce. S úsměvem se klidně rozebíhám, když v tom se mi málem zastavilo srdce..Z pravé strany s řevem proti mně vyrazila terénní motorka, za ní druhá... Tak tak jsem stačil uskočit do bezpečí ostružiníků..:).. No to byly šoky. Ale zase aspoň vím, kudy určitě neběhat! Připadal jsem si jako klasik -- mistr slepých uliček, Jára Cimrman...:).


Pořád si říkám, že někdo nahoře mě má neskutečně rád.. Že nevím, čím jsem si to zasloužil, nicméně jsem za to moc vděčný.. Říkal jsem si, že bylo by dobré si nacvičit běhy v nějakých extrémnějších teplotách.. a ejhle, už jsem běhal dvojsměrku v místních teplotních rekordech... Následně začne pršet.. a to tak, že se potůčky v Prokopáku stávají divokými řekami, opouštějí svá koryta a je třeba přes ně brodit ... Tu si hned vzpomenu na Stínovo rady a popisy trati na Leadville..

Asi 1-2 kilaky po winfieldu je brod řeky (zadnej potok). Obvykle je voda do pasu a je lepší se přidržovat lana, neb to teče dost rychle. Loni bylo vody historický málo, tak těsně nad kolena. Trochu jsem si urousal přirození, ale šíleně rychle to oschne. Řeka je asi 25m široká. Je to
jediný mokrý místo na trati, teoreticky můžeš boty zout abys je zachoval suchý, ale na druhou stranu si myslím, že jestli dokážeš ťapat po Coloradu 30 hodin v kuse, tak by té nějaký mokrý kecky neměly příliš rozhodit. Než vylezeš na Hope Pass, budou suchý.


Na to jsem si vzpomněl hned v úterý po ránu.. celkem zima (tedy díky chladné vodě kolem vlastně provozují nechtěně vodní sporty!), pod viaduktem vody víc než jen po kolena, já promočený jako len.. ale nadšeně jsem to přebrodil.. s vidinou Leadville..:). Ježíšku, to je vymyvarna mozku!:)


Přes den v práci tak šílený zmatky, že jsem ani moc jsem nejedl ani nepil a tak když jsem v 16.30 na sebe nasoukal (ještě od rána mokrý) hadry a boty a vyrazil k domovu.. tak jsem si říkal, no ještě, že není horko, nepil jsem moc, ale měl bych to nějak zvládnout:)... Houbelec. Už na nábřeží mi hučelo v uších a viděl jsem dvojitě... a došlo mi..fakt, že jo..:)..v botelu Racek mě koupená kola a tatranka posunula zpět do normálního vidění světa a k benzínové pumpě, kde kyselé rybičky (!) zajistily, že jsem nejen doběhl domů, ale stačil doběhnout ještě před zavřením autoservisu a vyzvednout opravené autíčko..:)

Nevím, jak vy, ale myslím si, že je potřeba si uvědomovat, že jakkoliv všechny zážitky z posledních dní vypadají šíleně, vždy mají krásný a pozitivní konec.. jako v pohádce...

Neúprosnou matematickou logikou tedy usuji, že vlastně žiju v pohádce!!!

Ať se daří!

Pohádkám zdar! Našemu úsilí a ultra zvlášť! 12:)

PS. Podle všeho o víkendu Stín běží Silverton a tak si potom dovolím sem dát speciální stránku s odkazy na živou kameru, s prostorem pro podpůrné komentáře.. Stín slíbil pomoci telefonu i přímé "vstupy":) a tak snad technika dovolí a něco sem dám..