Pacing objevuje to (nej)lepší v nás....

Nechtěl bych polemizovat s velikány ultra-trailových běhu o zákazu/povolení paceru (spoluběžců) na dlouhých tratích... Samozřejmě souhlasím, s tím, že spoluběžec by obecně neměl být nosič vody/jídla:), že vedoucí závodníci by je neměli mít.. Ale.. myslím si, že právě ta diskuse o využívání/zneužívání paceru míjí několik důležitých aspektů spoluběžectví... rozměr kamarádství, sdílení pocitů, vzájemné pomoci i motivace...

V mém chápání spoluběžectví (a zejména u nás pobíhačů) není primárně o nějakém extra světlu v noci nebo o lehčím batohu..:).. ale o to, že v určitých chvílích můžete vaše pocity s někým sdílet [..ty voe.. fakt drsný:)], můžete někoho podporovat a společně .. skoro jako v knížkách z dětství .. prožívat kamarádství, tak jak jsme si ho vždycky všichni představovali.... Ať už si tam dosadíme jakoukoliv dvojici.. Old Shatterhand a Vinnetou, Pat a Mat, ...Los a Lamos:)... Při silných prožitcích vznikají obecně skvělí kamarádi...

Věřím, že to sdílení je vzájemné... Dokonce si myslím, že třeba já jsem zatím získával víc v pozici spoluběžce... Třeba loni na Leadville -- vidět všechno [myslím přeneseně, protože ve skutečnosti byla tma jak v ranci!:)], prožít tu atmosféru, sdílet úsilí a boj BS... prostě třeba tohle všechno pro mě znamenalo jediné.. potvrzení, že ultra skutečně moc chci, že se chci právě sem za rok vrátit a běžet...

Ale není to o délce trati... všechno je relativní.. včetně vzdálenosti... V minulých letech jsem začal občas doprovázet svoje "děti":) při jejich 10km závodech. Vím, že řada mých kamarádů to dělá taky a pokud to fakt bereme jako "pacing", tak ty pocity po trati a v cíli a v následných dnech vydají za celou řádku osobních rekordů...

Letos mě překvapil můj syn... Přes prázdniny se dostal do formy, shodil neuvěřitelně kg, naběhal šíleně kilometrů a z nenáviděného běhu se stal pravidelný rituál... Běžel jsem s ním včera Nike run.. Startujeme jako správní ultras:) každý s batůžkem, ve kterém máme náhradní oblečení i ještě něco navíc:), i přesto, že vybíháme ze zadních koridorů, naše batůžky vzbuzují pobavené úsměvy... Ale všeho do času:)... Držím dohodnuté tempo, předbíháme tisíce a tisíce lidí...v druhé půli ještě maličko zrychlujeme a já si celý závod uvědomují, jak rychle a jak úporně se syn po své cestě vydal a radují se v cíli ještě víc, než kdybych já udělal jakýkoliv osobní rekord...

Správný pacer se snaží být skutečně dobrým člověkem, hledá a dává to nejlepší co v sobě má.. Zatím jsem ale zažil, že většinou on dostává mnohem mnohem víc nazpět... Dvakrát jsem se o tom v posledních dnech přesvědčil i mimo trať ... Poprvé, když mi syn pověděl, že by chtěl na jaře "v pohodě" uběhnout maratón... proto, aby mi mohl při mém dalším ultra dělat pacera... A podruhé, když moje nejmilejší, jasné slunéčko to komentovala..., jestli si uvědomují, že za pár let zase já na ultra budu třeba dělat pacera jemu..:)..

Ať žijí spoluběžci, ať žijí kamarádi! Běhu zdar! Ultra zvlášť! 12:)

PS. Ten čas je skutečně nejen skvělý, ale i krásný:). Znalec ocení růstovou linii (o jedna) 5->6 a 1->2 v zrcadlovém provedení..:).