.. A nakonec.. Japonec! :)

Není každý den posvícení.. a někdy mi přijde, že každé moje veselé povyskočení:), pochlubeni se s tím, jak mi to skvěle šlo, je v zápětí po zásluze "odměněno" neskutečným bojem, úsilím, i problémy.. prostě abych si nemyslel, že je to moje radostně pobíhání úplně zadarmo:)...

Přesně tak to šlo i minulý týden.. v pátek se tady po ránu raduju, jak ta láska kvete v každém běhu:).. aby se na mě během dne sesypala práce a povinností tolik, že nestihnu koupit slunéčku kytku:) a ještě odpoledne přemýšlím, že odvolám svoji účast na Oběhu Berouna. Naštěstí mi byli všichni bohové nápomocni, vše krátce po půlnoci velkým pracovním úsilím dostávám do kontrolovatelného stavu a tak brzo ráno jsem připraven obíhat Beroun a plnit další úkoly.. které, abych to tak řekl v rétorice minulého režimu .. přede mne klade odkaz Velkého Února:)..

A také ano... v týdnu moje pobíhání práce/domů/venčení bylo často silně logisticky náročné a navíc.. jak jsem starší člověk:).. tak to případné ponocování k tomu mě ničí... No Běžící Stín by jistě podotkl něco jako, že "ultra se rodí v unaveném těle na unavených nohách" :)... ale byly chvíle, kdy jsem si říkal, hlavně, aby "nechcíplo" .. to rodící se ultra:)..

Ve středu mi po ránu fakt bylo šíleně.. Únava a nevyspaní na vysokých úrovních... málem se mi chtělo zvracet..:).. Je tu sice šance běžet do práce, ale to bych se musel vypnout a za chvíli běžet, abych to stihnul... V tom si vzpomenu na "rady", které mi svorně dávaly moje "bavorská" pra-teta a babička.. "Hanzi, i když je ti špatně, koukej se najíst .. aspoň budeš mít co zvracet!" :) .. a tak jsem do sebe nasoukal rychle snídani a rozběhl se do práce...

Upřímně takový boj už jsem dlouho.. dlouho nezažil.. a zase si myslím, že by si to nemusel v dohledné době zopakovat:)... Po cestě občas zastavuji, za šílených zvuku svého žaludku [zuby držím u sebe, podle rady Jany a v rámci své přípravy na ultra-- když už jsem to jídlo do sebe dostal, tak se ho tak snadno zase nevzdám:)] .. a pak zase běžím.. do práce dobíhám tak tak..:).. ovšem při jednom zastavení na nábřeží, kdy už to vypadá, že se opravdu snídaně půjde podívat, co tak zajímavého se venku děje:)... Slyším.."Dobrý den, pane profesore!... Vidím, že intenzívně trénujete!:)..".. . Snažím se uklidnit žaludek a se slabým úsměvem odpovím.. "No dělám, co můžu"..:)..

Bojově dobíhám do práce a říkám si.. tak tenhle týden už neběhám... Musím dát pauzu.. Jak jedu domů metrem, tak se mi před očima přehrává ten film posledních dnů.. a já se z něj radují.. no jako správný japonský turista, který prožívá nejlépe dovolenou, až když je po ní a on se probírá hromadou fotografií a případně je ukazuje svým známým... Od metra jdu pomalým krokem.. Ale večer.. Večer beru čelovku, Deri a jdeme běhat celkem svižně do údolí... A tak, když všechno skoro selhalo, málem i rituály:), tak pohled "japonského turisty" na prodělané útrapy:) tomu dal úplně novou dimenzi.. a běhám dál (tuk-tuk)... slovy klasika.. Nakonec -- Japonec!!

Běhu zdar! Ultra v nás .. tomu zvlášť! :) 12:)