Zdání klame, aneb hrdý Budžes:)

V městské dopravě se mi stalo už opakovaně, že mi při cestě metrem nabízeli "mládežníci" místo k sezení. Poprvé mě to drobet překvapilo, ale v mžiku jsem měl jasno.. "Vychovaný děti!":)... Odpověď proto ze mě vylétla jako vlaštovka... "Moc děkuji, ale postojím... Asi vypadám už hodně opotřebovaně, ale zdání klame.. To já ještě vydržím spoustu hodin v kuse i běžet..:)"... Možná právě tenhle rozměr mě nejvíc fascinuje na ultra.. Relativně dost běžců vypadá úplně obyčejně, maminy od dětí, tátové od rodin, někteří i s bříškem, žádní Keňané.:).. a oni vydrží poskakovat a běžet celé hodiny.. To je neskutečně motivující.:)...

Podobné obrázky mám nalepené všude:)

Poslední lednový týden byl nádherně náročný. V práci zmatky znásobené různými přesuny -- byl jsem dva dny mimo Prahu a užíval si s dojetím promoce mé dcery -- s happy endem jak od Disneyho... Předstíral jsem začínající rýmu, abych mohl občas nenápadně otřít oko:)... Nicméně, po návratu do pracovního procesu, mi při pohledu na běžecký deníček srdce zaplakalo. Jak teď uběhnout 100+ týdně? Je čtvrtek, já mám jen 10.5km z pondělka a nemám s sebou běžecké oblečení...

Motivační krásné obrázky Andorry

V duchu počítám -- optimisté jsou prý nejhorší plánovači -- kdybych dneska běžel domů.. zítra dvojsměrka, v sobotu dlouhá, v neděli venčící.. Tak je to v kapse:)... Ovšem, znáte to .. kdyby bába měla ..xxx... tak by to byl dědek!:). Prostě, kdyby chyby.. znova si opakuji--vždyť tu nemám v práci s sebou běžecký věci!

Jenže, jak už jsem jednou ocitoval Halinu ... zoufalé ženy dělají zoufalé věci... a já, nadšený pobíhač, jsem přeci duší žena, ne? :)... Takže jsem důkladně prohlédl, co mám za věci v práci.. A v podstatě jsem se dostal do "běžeckého". Teda místo běžecké bundy mám na sobě starou silonku po synovi, co zůstala v práci při mé poslední "zavážce" charity... Zbytek je ze staršího běžeckého "rezervního" -- různě už potrhaného, co mám v práci pro nejhorší případy.. A tak navečer vybíhám přes Václavské náměstí oblečen v nové kolekci "diakonie Broumov":), ale co je důležité.. Udělal jsem první krok. Znáte to.. úplná pitomost, ale často ta nejdůležitější. Páteční dvojsměrka byla sice z náročnějších a tak přede mnou byla už jen sobotní hladová dlouhá..:)

Motivační krásné obrázky Andorry, single tracks

Brzo ráno po krátkém spánku mě vítá sluníčko, Deri štěká jako šílená, vidí, že jdeme běhat, ale že jsem sám bez holek.. To by vypadalo, že poběžíme rychleji, což se jí nechce. Uklidňuju ji, že to dneska rozhodně žádné závody nebudou (jako by si to nemohla pamatovat!, kdy jsme naposled nějak pelášili?). ..  Když ji po 11km vracím domů, tak při návratu do údolí bojuju nejen s jejím zoufalým štěkotem [=kam zas jdeš? Vždyť si tady můžeme spolu v klidu lehnout!:)] ale i se svými pochybnostmi... Je to opravdu nutný? ... JE! A tak běžím, občas upíjím trochu vody se šťávou, sluníčko se schovalo, chvílemi chumelí, chvílemi se zvedá silnější vítr.. Čas naprosto ztratil svůj rozměr. Najednou stojím na Ctiradovi, křičím svoje "Rondááááá"!!! A vím, že za hodinu něco jsem doma... Mám nádherný pocity, protože cítím vnitřní sílu, mohu si říci, že jsem hrdý Budžes...:)

Sákryš..:) ... Tohle bude něco:)

Ano, řekl jsem to správně v tom metru... asi už jsem hodně opotřebovaný, ale zdání klame! Ještě dokážu běžet v kuse hodně hodin..:). Jasně, na nějakých těch číslech asi tolik nesejde. Ale snažím se dostat do sebe ty pocity ... Mého úsilí a šťastného boje. Snažím se je uchovat stejně, jako jiní zavařují konzervy s jídlem... Vím proč... Bude to sakra potřeba!

Všemu zdar! Našemu úsilí, ať je jak chce pošetilé..ZDAR! A hlavně ať žije ultra v nás!
12:)