TGC po druhé a líp, aneb návrat na Velkého kanára..:)

Naše užší skupinka, pracovně nazývaná jako HCiTB mi přijde natolik kompatibilní, že absolvovat závody, noční akci nebo jen nějaké delší proběhnutí s kýmkoliv slibuje pohodu a příjemné zážitky... Výlet na velkého kanára s Martinem VP, mým "nepřímým" bratrancem:).. nebyl žádnou výjimkou.
Doba i atmosféra je velmi tolerantní a tak už na letišti jsme se coby dva starší muži společně cestující na Kanárské ostrovy kvalifikovali:)... Jak obsluha přepážky, tak i letušky a stevardi nám bez mrknutí oka přáli příjemnou společnou dovolenou. Láska kvete v každém věku a napříč všemi genderovými skupinami, tak proč se tomu bránit a zbytečně něco vysvětlovat... S MVP jsme proto náš výlet pracovně nazvali Kocourek a Koblížek na cestě za sluncem:).. Když mě ještě Martin upozornil, že hned vedle našeho komplexu je oblíbený gay resort, vše bylo ještě jednodušší... Bylo mi jasné, že úspěšné reprezentaci iTB nic nestojí v cestě..:)

Všechno šlo jako na drátkách. Navzdory rannímu delšímu venčení Deri, posledních příprav na cestu a ještě dodělávek v práci -- jsem na letišti na minutu přesně; skoro jako bájný Shinkanzen:). Proto zahajujeme cestu stylově v leteckém salónku ... S obligátním iontovým nápojem, jak jinak. Dobře reprezentovat klub, jak víme je nejen čest, ale obnáší i jisté povinnosti:). Letadla krásně navazují i autobus v Las Palmas, a tak krásně stíháme v Maspalomas registraci i pasta párty s nezbytným pivem.. Jíme a pijeme, jakoby to bylo naposledy v životě:).

Jak říkám, všechno šlo tak hladce, až jsem čekal, kdy se něco zadrhne:). A taky ano -- Při příjezdu na "ubytovnu":), zjišťujeme, že přesto, že jsem nahlásil pozdní příjezd, na recepci nikdo není, ani nikde nemáme klíče.. Ovšem tady se -- jako při každém "ultra":) -- ukazuje pravá síla zkušeností (bydlel jsem tu v loni) -- a tak celkem snadno pronikáme do komplexu a já rovnou jdu do vnitřní skryté restaurace, s pomoci místních nakonec je voláno obsluze/majiteli na mobil.. Za pár minut získáváme klíč od pokoje a přístup na Wi-Fi a úspěšnému začátku dovolené skutečně nic nestojí v cestě:).

Druhý den už si jen kontroluji bágl, povaluji se, pospávám a mentálně se připravuji na závod.. Probíráme s Martinem naše strategie na závod..Čtu si vzkazy kamarádů, známých, připomínám si rady trenérky a Honzy Bartase:). Dovolím si kousek citovat.. 

"Rád bych ti řekl, aby ses přestal šetřit!!!! Osobák na půlmaraton mám o 2 minuty lepší a na maraton o 3. Což znamená? Já dal TGC za nějakých 19:06, takže ty máš nárok o necelých 10 minut zpoždění - tak tě čekám v 19:20, nejpozději v 19:30 v cíli!!! "




Smál jsem se ještě hodně dlouho. Každý ví, že dobré časy se dělají v sebězích, navíc HB je nadšenec/šílenec v dobrém slova smyslu. Ale protože i moje trenérka mi kladla na srdce, abych se tolik nešetřil a trochu víc závodil -- tak si na startu v Agaete tentokrát stoupám nikoliv na konec startovního pole (ale asi do 3/4), tedy doprostřed zóny 20+hodin. Vím, že po krátkém běhu městem následuje dlouhé stoupání povětšinou užšími cestami, kde předbíhání stojí hodně sil.

A tak se snažím, běžím co to dá, ale o to horší je pohled na časomíru a porovnání s loňským mezičasem -- je to vyloženě frustrující.. Vždyť jsem tomu dal takové úsilí, teď se snažím jako pako a mám výrazně horší čas. No to bude průšvih, to abych zapomněl na zlepšení času, získání kvalifikace na WS. Ale oklepu se, vím, že je příliš brzo na 130km trati něco hodnotit po 10km. Podle plánu a rad běžím noční seběhy téměř stylem Honzy Bartase ("No tomorrow"), tedy v modifikaci dědy Lebedy:).. Lehce poprchává, mlžný opar kolem, zamlžené brýle a osmekaná trať zvyšují technickou náročnost ještě o další stupeň.. Přesto a nebo možná právě proto získávám další místa k dobru. Přibíhám do Fontanales, místa startu 84km trati ještě před startem. Teď mi dochází, že jsem výrazně napřed. Přeci to údolí před tím jsem fotil vloni už za plného světla.

Přibíhám ke stanici, sleduji zástupy běžců, pískám a křičím "Veverko drž se!!".. "Veverka expres je zase pohromadě!!".. A jiné motivační pindy:). Organizátor si mě všímá a dokonce nabízí mikrofon:), ale odmítám.. Konec konců mě jistě Martin při cestě do Teroru brzo předběhne.. Za chvíli zažívám masakr:).. Asi za 30 minut mě dohání čelo závodu na 84km a vychovaně pouštím sprintery dopředu .. Nicméně každé ukročení stranou znamená nejen ztrátu rytmu, ale vždy pár minut zpoždění ... A tak ztrácím proti své nejlepší pozici 11 míst, než se dostanu do Teroru.

Tam už tradičně hledám místo, kde si koupím pivo. Chladnou noc s drobným deštěm jsem běžel v tričku s krátkým rukávem, přeci jen běhy v mrazu v "zimní" síťovině:) nesou zasloužené ovoce.. Ale teď už se začíná výrazněji oteplovat, žaludek protestuje a křičí jako silný alkoholik.... "Pivo, pivo" !!:).. Restaurace i krámek jsou ještě zavřené, jdu zkusit cukrárnu:). Bez skrupulí předbíhám frontu místních a německých turistů čekajících na ranní kávu a cukrovou nadílku.. Omluvně vysvětluji, že jsem na závodě a kupuji dvě plechovky piva. První beru na ex, ve stylu soutěže dvě piva do dvou minut:)... Objevuje se nějaký místní reportér (ověšený fotoaparáty) a obdivně říká, že takhle pít umí ve městě málokdo... Beru to s rezervou, jsme přeci jen v cukrárně:).. A snažím se vysvětlit, že tohle umí u nás kdejaká malá holka:). Poděkuji, pozdravím, se zvednutou plechovku piva zapózuji pro fotografa, ve dveřích otevírám pivo a dopíjím jej jen pár metrů před cukrárnou. Reportér lituje, že si nezapnul video, prý by to byl hit místních stránek:). Jestli bych ještě jedno nevypil na kameru?:)... Zodpovědně odmítám.. Nemám nejsilnější žaludek, navíc závod je teprve v začátku:).. Přede mnou dlouhá stoupání .. A hlavně -- žádné zdržování, nechci minout okamžik, až mě bude předbíhat Martin. Chvilku si popovídat a pak zase každý budeme bojovat svůj závod..

Začínám stoupat do kopce, pořád se ohlížím a říkám si, jestli jsem nepil to pivo v Teroru přeci jen pomalu.. Jestli mi Martin neutekl tam? Ale kdepak!! V kopci, jestě na schodech, ho vidím podle mnou a zdravím ho silným hlasem:).. Za chvíli jsme spolu, svorně zanadáváme na komplikace po startu ve Fontanales, ale už je čas Martina vypustit.. Jde v kopci jako čerstvě namazaný stroj a mně to přeci jen trochu drhne:), nebo mi také mysl říká .. Klid.. Opatrně.. Máš náskok..

Abych vysvětlil -- jak jsem si dělal kontrolní mezičasy, tak jsem se domníval, že odpovídají času v závodu a ne času na hodinkách -- a protože se startovalo v 11 večer, mám proto proti loňsku asi 1.5 hodiny náskok.. Závodní motivace tím pádem trochu ustupuje do pozadí:), teď to pivo a kousky jídla udržet v sobě ... možná by taky nebylo od věci sundat čelovku, aspoň z hlavy:) a nasadit "nevěstu", tedy Sahara kit na hlavu.

Daří se mi to až na další stanici:), zpomalil jsem a výstup na Garaňon absolvuju v plném slunci a silném vedru.. Kdybych tohle čekal, že? To bych se asi kousnul:) a pak se léčil v útulném prostředí G. Tak tak.. To je krásné na ultra, že všechna ta "kdyby" tady vyznívají ještě veseleji než v normálním životě. A tak jdu, co noha nohu mine, rozhodně hůř než vloni.. spálené ruce od slunce, s ostře vypálenými rudými pruhy mě utvrzují v tom, že boj o metu 27 hodin bude ještě náročný:).
Ale co mi přijde na ultra nejhezčí je to, že i když to vypadá, že se všechno hroutí a v popel obrací.. tak tomu ani zdaleka tak není:).. Nesmíme tomu podléhat!!!  Najednou v sobě nacházím sílu a říkám si nahlas.. Půjdeš to klidně ještě hodinu.. Až tam budeš, tak tam budeš.. Pak se sebereš a poběžíš dál. Je to tak, jak to je.. A bude to tak, jak to bude:).. Jen je potřeba tomu dát maximum.

Nakonec jsem skoro o 1:45 dřív na vrcholku Pico del Nieves a čeká mě dlouhý seběh do Tunte. Tady jsem si paradoxně věřil.. Odhodlán i zvracet za běhu, kdyby to bylo nutné (nebylo), horní část běžím velmi konzistentně a zkušeně. Přicházejí tradiční "Tatranské chodníčky" a ... najednou jsem konfrontován těžkou otázkou.. Jak moc si věřím, jak moc chci riskovat? Vidím kolem sebe několik nepříjemných zranění .. Vyražený zub, ošklivé pády, .. A pak si srabácky řeknu.. Honzo, cíl je jasný. Nerozšířit řady zraněných běžců.. Zlepšit se o hodinu a zajistit si kvalifikaci na WS:). To teď všechno držíš ve svých rukou. Hlavně klid. Zbytečně neriskovat.. Poběžíš, až to bude možné..

Nakonec se dostávám i v dlouhém seběhu do Ayaguares do vláčku.. Nepředbíhám.. Asi bych něco běžel rychleji, asi bych jedl a pil:).. Takhle poskakuju a jdu, ale blížím se k cíli.
V autobuse a na startu mě zdravil jeden německý běžec z loňska.. Hned mi vykládá, že organizátor vyslyšel stížnosti a modifikoval cca 9km doběh vyschlým řečištěm a dalšími asi 3-4km ve vybetonovaném korytu řeky. Neznám nic lepšího:). Podle mých zkušeností z Magredi soudím, že mnozí ředitelé ultra závodů na jihu trpí "říční" úchylkou., jinak si to neumím vysvětlit:). Kdyby mi to Germán nevykládal, tak by se mi ta pakárna daleko lépe snášela:).. Takhle jsem pořád čekal, kdy se to zlepší .. A ono nic:). Tedy vlastně modifikace byla hlavně v tom, že se z vybetonované části extra 2x vylézalo a zase slézalo:). Tam jsem aspoň mohl udělat dobrý skutek a pomoci jedné běžkyni s totálně odrovnanýma nohama:). Vyslechl si stížnost jednoho spolu-poutníka na špatnou kilometráž, například ještě v korytě řeky jasně zářilo znamení 1km do cíle.. Ale bylo to minimálně 1.8-2.. Ovšem my, co jsme zocelení občasnými Olafokilometry.. My si jen řekneme.. Až tam budeme, tak tam budeme..:). Konečně se drápu z řeky a znova mě překvapuje, že beru hůlky do jedné ruky a nad poměry rychle, řekl bych "závratnou" rychlostí asi 6minut/km:) se řítím do cíle.. V posledním úseku tak předbíhám jednotlivce i malé skupinky.. Sílu a zaťaté pěsti si vychutnám v cílové rovince. Co víc?  Martin i když doběhl o víc jak tři hodiny přede mnou na mě čeká v prostoru cíle a zachycuje můj doběh.. Bereme taxík na hotel.

Užíváme si tu sílu.. Vzájemně si gratulujeme. Martin běžel nejen famózně, ale i skvěle zachytil atmosféru závodu.. Když v pondělí před čtvrtou hodinou "spěcháme":) na ranní (dělnický) autobus na letiště jsme pořad plní zážitků. Bylo to krásné, všechno se podařilo.. Martin snad ve zdraví přečkal i všechna moje vyprávění..:)..

Všemu zdar! Ultra, kanárům a kamarádům zdar!
12:)
Adios! Vaya con Dios!!

PS. Nakonec jsem se zlepšil o skoro 2.5 hodiny [25:30], o 10% celkového času, 25. v kategorii M50, 332 celkově, 518 dokončilo, vyběhlo o 265 víc.  Děkuji všem za moc milé vzkazy a povzbuzování. Až mě to dojalo.. Fakt!!!
PPS. Nějaká další foto postupně doplním.. Martin má krásnou dokumentaci.. Dovolil jsem si použít i jeho video.. DÍKY Martine!