Život je loterie:), aneb naším radostem (a šílenostem) vstříc...:)

(Běžecký) život obyčejného pobíhače (anglicky mid-pack runner:) ) je skoro vždycky loterie... Ne všechno se nám podaří, a často -- díky přihlašování do velkých a legendárních závodů -- je to loterie doslova a do písmene. Ale mně se to líbí. Výsledky beru s potřebným dílem fatalismu, což mi ale vůbec nebrání si všechno užívat na plný pecky. Logicky, při rostoucí popularitě ultra je průměrný pobíhač mnohokrát neúspěšný, než se zadaří a vytáhnou nás v loteriích:)... Na druhé straně to přináší i výhody. Ta radost, když se na nás dostane, že? :) a pak .. Když to nevyjde, tak jsem pokaždé přesvědčený, že mi touhle cestou běžečtí bohové dávají jasně najevo, že si "přejí":), abych byl "někde" úplně jinde.. A proto mám vždy v zásobě nějaké jiné "přání", jinou (angličané by řekli výzvu, my říkáme) "šílenost":).

A proto, prosím ...přátelé, kamarádi a všichni co sem zavítáte a sledovali jste to ... Přestaňte mi posílat kondolence k nevytažení v loterii na Spartathlon:). Přestaňte mě litovat... Upřímně, v osudí byla řada lepších běžců -- i když věřím, že bych taky velmi statečně bojoval.. Ale všechno má svůj důvod. Jak jednou vtipně a moudře podotkl Běžící Stín, s těmi závody/loteriemi je to jako s ženskejma. Když dostaneš kopačky, tak máš dvě možnosti. Můžeš tu dotyčnou začít pomlouvat, jaká je to děvka a coura, a všem kolem říkat, že jsi o ní vlastně ani nestál..:).. Nebo se nad tím zamyslet a poučit se z toho. A než se o ní (nebo nějakou o jinou) pokusíš znova, tak se víc zasnažit.. nebo se alespoň trochu lip oholit:). Tak tak..

Sice závodím proti silnému proudu času:) a těžko říci, co bude příští rok. Ale určitě se o některé závody budu snažit opakovaně. Na druhé straně krásných závodů, které jsem neběžel a kam se (zatím) dá dostat i bez loterie je tolik, že by mi vytvořily nabitý běžecký program skoro do 80:) a to vůbec neberu v potaz, že vznikají nové (a hezké a náročné) závody... Proto jakékoliv litování fakt není na místě, beru to sice jako drobné nepochopení mojí životní filosofie:), ale také jako velký projev přízně a kamarádství.. I když jste s litováním mimo, přesto všem děkuji a vážím si toho...

V běžecké hospodě tento týden jsem se snažil maximálně naslouchat, co nejméně všem vyprávět "svoje" zážitky:), navíc držím "suchý měsíc", tak ať jsem spořádaný na všech frontách:). Celou dobu jsem přemýšlel o diskusi, kde končí motivační (blogerské) zápisky a začíná ryzí exhibicionismus:). Jasně, všichni, co si píšeme, jsme jistým způsobem exhibicionisté -- někteří více, jiní o trochu méně -- veřejně se odhalujeme a říkáme na sebe .. no skoro všechno a já někdy i trochu víc:). I když by možná obrazová verze:) moji cesty z gauče na ultra mohla některé (zatím ještě) gaučové povaleče třeba motivovat... Přesto nevidím důvod ukazovat fotografie, jak jsem se změnil z roztékajícího se 45-letého obyvatele židle a gauče na normálního -- sice o 5, 6, 7 ... let staršího, ale výrazně pevnějšího chlápka:).

Tak jako tak je dobré si s odstupem času všechny svoje změny a posuny uvědomit (a pochválit se).:) Například nedávno mi přišel na revizi komína tlustý kominík, co neprolezl (širokým) okýnkem na střechu.. A já, bez jakýchkoliv problémů, hupky šupky, už jsem byl na střeše a na štítu a vymetl jsem si (sám) komín.. [samozřejmě zaplatil jsem kominíkovi za vyčištění komína i za jeho revizi:)].. Potom jsem si uvědomil, co se stalo, jaký to byl vlastně -- z dlouhodobého hlediska průlom. Totiž před tím, než jsem začal běhat (a běhat v horách), jsem měl problémy stát i na třetí příčce štaflí, při mytí oken a sundávání závěsů..
Stejné pocity jsem měl i minulý týden na TGC, i tam jsem moc dobře věděl, že proti loňsku jsem běžel v místech, kde jsem dříve "šel", protože jsem se "necítil" dobře.. A přitom normální lidí, co běhají v horách (nemluvím o horalech a horolezcích) ten šikmý sráz na jedné straně stezky vůbec nevnímají, kouknou na cestu ... vidí jeden kámen tady, druhý tam.. hup hup a jsou pryč:)... Tak "tam" ještě zdaleka nejsem a asi nikdy nebudu:), ale věřím, že se mi podaří se třeba ještě zlepšit...

Dnešní ranní (mrazivá) náladovka..:)

Ještě k tomu exhibicionismu:). Někdo může vnímat naše úsilí o náročné závody jako jasnou formu exhibicionismu. Kdoví? Hodně jsem o tom přemýšlel, dost kilometrů na to padlo:)... Jsem si ale jistý, že to všechno primárně dělám hlavně kvůli sobě, kvůli krásným horám, kvůli svým pocitům a sebeuspokojení [i když upřímně přiznám, že pochvala od ostatních taky potěší:)]. Nicméně, jako tady nebudu ukazovat fotky vývoje svého břicha:), tak se budu snažit nepsat moc dopředu o svých šílených plánech.. Stejně si to sem napíšu těsně před nebo hned po akci, případně to vyjde na povrch samo od sebe, ale budu se snažit mlčet:). Má to dvě výhody -- jednak mohu svoji nejmilejší manželce s klidným svědomím říci, že jsem se nepřihlásil, aby mě dopředu někdo obdivoval a poplácával po zádech -- jak je stařík statečný:) [nebo že nemám záklopku:)] a zároveň si svým bobříkem mlčení zvyšuji šance, že se třeba na ten běh dostanu..:).

Mimochodem, zajímalo by mě, jak vy a exhibicionismus? Jak si myslíte, že vás a vaše úsilí/"šílenosti" vnímá okolí, kolegové a rodina?

Tak jako tak, běžeckým exhibicionistům zdar!:) Ultra zvlášť!
12:)