Ať žije Perun, aneb maratón pod 7, co o tom chcete napsat, že?..:)

Říkat a optimisticky opakovat, že tenhle týden je ještě možná hektický, ale že od dalšího pondělí to bude o hodně lepší…  Patří (podle reakce mojí rodiny) mezi moje nejsilnější mantry, ale co. Tento týden opravdu aspiroval na samý vrcholek zmatků, korunovaný smrští termínů a dodělávek, .. říkal jsem si.. Ten sobotní závod (Perun), to fakt nedávám. Práce plno, kam se podívám – v práci, na zahradě i kolem domu -- doma mám v posledních měsících statut PVP [Permanentně v prd*eli:), já se tedy snažím říci, že to první P je pro “prozatím”.. ], navíc pondělní horoskop pro ženy byl velmi explicitní.. “Koncem týdne hrozí úrazy, a to hlavně při sportu”. No to člověka nalomí, obzvlášť , když je duší žena, tak takhle silná varovaní nemůžu brát na lehkou váhu..

Dokonce jsem i uvažoval, jestli to všechno nejsou znamení, že bych neměl na víkend jet do Beskyd a raději zůstat doma a pracovat… (OMG! Chápete to? To zoufalství?)  Nakonec jsem v úterý nešel běhat, v práci jsem se vypnul k neskutečným výkonům, i doma dodělal, co šlo – a nakonec v podstatě nebylo na co se vymlouvat. Pravda, poslední projekt jsem dodělával do ranních pátečních hodin, chvilka spánku a šťastné dokončení těsně před termínem a odjezdem na sraz. Tomu říkám „tapering“ ... Tradičně obejdu svoji skvěle zorganizovanou skříň a naházím věci do tašky -- doslova pár minut před odjezdem. Už, už to vypadalo, že přijdu pozdě, pak se ale ukázalo, že odjezd je o 45 minut později:), takže přicházím sice poslední, ale v limitu.

Na startu sleduji horaly a odkládám svůj pytel do cíle

A od té doby jsem si celou akci patřičně užíval. Ubytování v restauraci s pokojem - U Lojzka, neskutečně milý retro, večerní „carbo loading“ ve formě dršťkové polévky, čtyř piv a pikantní topinky, s Pavlem si ještě zavdám večerní fernet, preventivně proti bacilům a jsem ready. Ráno při dělání čaje druháku a třeťáku:) vzpomenu na studentská léta.. Na místo startu přijíždíme právě v čas. Jsme posledním civilním autem, které se dostává na horní parkoviště. Většina lidí buď trať už běžela nebo jí má celkem detailně nastudovanou. [Tady se přiznám jsem trochu sázel na omezení daná českými horami. Říkám si, začátek je jasný -- trať povede nahoru, dolu, nahoru dolu.. Není dost dobře možné, aby to vedlo třeba jako v Andoře nahoru, nahoru, nahoru a dolů, dolů, dolů:)].

Ta sjezdovka začíná úplně nenápadně:)

Nicméně, když poslouchám Makyho briefing, tak je to stejné, jako kdyby mluvil německy, zatímco já jsem na úrovni třetí lekce „Alles Gutte“. Občas chytnu nějaké to slovíčko (žlutá značka, technický seběh, grand finále..), ale jinak nechápu vůbec nic. Kolem nedočkavě podupává většina horalů, případně lidí na pohled výrazně rychlejších než já... A já se nijak necítím na závodění, horoskop mě vede k opatrnosti:).. Ale pak to všechno hodím za hlavu a říkám si. Tak dost! Je to závod, budu tedy (rozumně) závodit. Hned se směju, vzpomenu si, jak Sam S. velmi vtipně glosoval, že tyhle krátké a rychlé sprinty mu zase tak nesedí, ale že je dobré si je čas od času dát. [Napadá mě, že bych měl zkusit kolegům v práci říci, že sky maratón v horách je v podstatě krátký a rychlý závod:)]. Zkouším odvodit nějaký cílový čas. Podle loňských časů iTB si říkám, že sice nejsem žádný reprezentant, ale měl bych se snažit doběhnout v limitu PIMu (pod 7 hodin). Počítám dál -- Je přihlášených 500 lidí, ale všichni nevyběhnou, takže by bylo skvělý, kdyby moje umístění bylo lepší než 300. Dávám si tedy cíl "12 pod 3:)".

První sjezdovka, optimisticky koukám nahoru:)

technický seběh (řeka)

Na startu se stavím hned za chlapce z iTB, nechci běžet rychleji než oni, ať mám aspoň nějaké vodítko. Startujeme v klidu, trvá nám to ale méně než minutu než projdeme cílem (místo Vltavy slyším Ramstein), všichni začínají běžet… Já si hned vzpomenu na Stína, který by v mé situaci řekl jistě něco trefného jako..“ ještě jsme pořádně nevyběhli a už mě bolí nohy“:). A tak ve stoupání udržuju rozumnou distanci, první seběh začínám opatrně, ale pohled na hodinky s průměrnou rychlostí mě vyděsil. Rázem, jsem (duší žena) v pozici 140 cm vysoké starší japonské běžkyně, za kterou jede už jen sběrný vůz a sanitka:). Tak tak, s časem pod 7 hodin to po prvním kopci nevypadá dobře. Proto opatrnost stranou, přecházím do Bartasovského běžeckého módu „no tomorrow“ a sbíhám postupně lidi před sebou. Mám neskutečnou radost, šeroslepý stařík běží velmi odvážně a konzistentně. Kopce se snažím jít relativně svižně a při seběhu zbytečně neztrácet. Sice odlesky slunce na cestě a kamenech dělají pro mě trať o poznání horší, ale to se bude hodit. Jak jde čas, tak si závod neskutečně užívám. Trať je překrásná, počasí exklusivní (aspoň můžu trochu nacvičit teplo), občas se zasním, ale hned mě spolubězci navigují.. nahoru, doprava, a tak..

Tak toho už nepředběhnu

Asi 15 km před cílem přestávám ztrácet zábrany… Běží mi to hezky, říkám si, to bych měl těch 7 hodin dát.. v suchým triku:).. Jen na to pomyslím, na kamenité cestě zakopnu, málem sebou majznu, ale neskutečně si natáhnu tříslo a zadní sval. Bolest jaxvinja. Neudržím se a polohlasem vynadám svému alter egu. "Klid Jani! Soustřeď se.. Přeci víš, co máš v horoskopu!" .. Ale kdepak, o chvíli později při přeskakování drobné klády se žena ve mně:) soustředila na tu kládu a přehlédla kořen před ní. Padám, ale vyberu zase na poslední chvíli s dopomocí hůlek a stromu, ale tentokrát bolest přechází v nefalšované křeče.  Tentokrát jsem zapomněl na veškerou slušnost a "Janě" (v sobě) jsem to řekl úplně na rovinu.. "Seš snad úplná kráva?  Dávej pozor! Horoskop mluví jasně":). Bolest briskně rozmasíruji, křeč utěším magnéziem:) a pomaleji to rozbíhám, ale už jsme "kousek" od cíle. Pravda je ta, že po chvilce je všechno v normálu. Sice křeč v noze se drobně ozývá v grand finále, ale jak se znám z Rondy.. nejhorší je smrt z rozděšení, takže protáhnu nohu, líznu magnézia a hop a zdravý mraveneček skáče zase na kopeček:). A pak už to přichází. Krátký odklon, malý seběh a poslední táhlá „rovinka“ k cíli. Cítím, že jsem špatně odhadl trať a tak se snažím alespoň na tom kousku trochu zabojovat. Předbíhám dva běžce, jeden z nich moje obživnutí vtipně komentuje, to sis něco píchnul? Hérák?:).. Pár desítek metrů před cílem mě ale jeden z nich předbíhá, ještě se snažím trochu přidat, marně, ale nevadí.

Cíl je splněn. Zastavuji hodinky s magickým číslem 6:26, sanitka a sběrný vůz PIMu naštěstí zůstal daleko za mnou, celkově 184. místo, vůbec to není špatný…  Hned se pochválím, hlavně mám radost z konzistence, v běhu z kopce jsem se zlepšil o parník, s novými hůlkami jsme se bezvadně skamarádili, chválím se za to, jak jsem zvládal drobné kolize a následné „léčení“ křečí. Prostě radost až na půdu, hned si dávám dvě piva, taky (hlavně) kvůli tomu běhám ultra, že:).

Moc krásný závod, nádherná trať, skvělá atmosféra.. Pokud to jen trochu půjde, tak sem jedu za rok zase. Vím, vím.. Maratón pod 7, koho tím chcete oslnit, co se o tom dá napsat, že?..:). Navíc mě všichni kamarádi předběhli.. Ale o to ve finále zase tak nejde...

Všemu zdar! Našim bojům, závodům a ultra zvlášť!
12:)
PS. Až různě nakradu fotky, tak si je sem dám..:). Děkuji zatím Malému medvědovi zejména za jeho pohotové foto v cíli. Použil jsem ještě fotky od Sama Straky, Lukáše Budínského a Lukáše Podoláka. Všichni fotili jako šílení:), díky jim za to a tak mám i svoje fota ze závodu..