Vzhůru do Vermontu! Aneb méně než 10 dní do dalšího kontaktu!:)

Vy, co sem ke mě na blog chodíte častěji, tak víte, že "autentičnost" a rychlost zápisu je pro mě alfou i omegou:), a to i když to potom třeba vypadá, že jsem svoje zápisky "odbyl":), tak se opravdu snažím najít balanci mezi rychlostí a požadavky "čtenářů"... i když pořád říkám, že si blog píšu hlavně pro sebe, tak si vás, co sem zabloudíte a čtete si ty moje "dřisty":).. fakt vážím...

Proto na váš popud se ještě maličko vrátím k WSER. Jedna věc mi přišla hezká a byla by škoda, abych o ní nenapsal. Na 97 míli je "No hands bridge", což je bývalý železniční most, původně bez zábradlí, odtud to jméno. Anglická fráze "Mom look ... no hands"! :) .. Tedy "mamí koukej.. bez držení":) je tradičně poslední výkřik před tím, než si dítě rozbije hubu:)... Tady má happyend, kdy na konci mostu je tabulka, s oznámením, že naše "sláva" už je jen 3.1 míle daleko:).

Na "svých" stanicích jsem pil pivo, které jsem měl v drop-bagu, čímž jsem povětšinou výrazně udivoval obsluhu. Jednou mi dali i led a tak jsem si naléval pivo na led a chválil je se slovy "Teplé pivo je horší nežli studená Němka":) . Na jedné stanici, když slyšeli, že jsem z Čech, tak mi i pivo dali:).. tedy "americké ale", ale zde se hodí použít modifikované přísloví: Darované pivo neodsuzuj! [aneb doma pij, co máš a na návštěvě, co ti dají!:)]

Jak mě upozornil kamarád Honza, doběhl jsem na 198+98 místě, což je naprostá numerologická lahůdka..:)... Jsem první Čech, který WSER běžel a zároveň i druhý, který ji doběhl.. zkrátka 1-2:). Po mém odjezdu v Reno exploze, Kalifornia zažila nejsilnější zemětřesení za 20 let (7.1) a moje nejmilejší manželka D to hodnotila lakonicky otázkou... Co prý se stane po mém odjezdu ve Vermontu?:)

Pro vás, co milujete čísla bych si dovolil dát odkaz na sekci WSER, která hodnotí nejrychlejší časy, i mezi stanicemi, optimální split, atd... (Má příznačné jméno.. "For geeks only":)!). Je tam i jedna hezká analýza, včetně simulací, (pro kamarády i programy v jazyce R a Monte Carlo predikce)... jaké jsou pravděpodobnosti vytažení, jaká je střední doba čekání, pro ty, kteří se přihlásí v daném roce, atd. Viz dokument. Nevyznívá z toho moc optimistická předpověď. Počet lidí hlásících se na WSER roste polynomiálně, až exponenciálně, což výrazně snižuje pravděpodobnost vytažení a prodlužuje střední dobu čekání (v této době) už nad pět let. S tím, že většina přihlášených se bohužel nikdy na WSER nedostane:(.

Taky je krásný graf, který ukazuje, jak moc dokáže změnit úsili lidí časová diskterizace. Schválně si všimněte, kolik je 23-kařů .. tedy těch, kteří získají stříbrnou přezku a dramatický pokles 24-kařů.. Stejně tak prudký nárůst 29-kářů. Prostě je to buď-anebo:).

Ale dosti bylo WSER. Jak říká můj oblíbenec Hogo Fogo v Limonádovém Joe... Čas běží jako splašená herka a diváky pranic nezajímá zápletka prvního dějství:).
-----------------------

Proto -- král je mrtev, at žije král. Sotva jsem dosedl na Ruzyni, začal jsem "žít" přípravou na Vermont 100. V následující dny jsem oderval tři nehty, potom další dva, abych se dostal pod jejich hnisající lůžka s framykoinovou mastí a mohl si to vyléčit. Času není nazbyt, 17.7 odlétám a 20.7 běžím. Proto co nejdříve beru boty o 1.5 čísla větší:) a postupně se zkouším rozběhnout.

Ještě jednou díky za podporu, milé vzkazy, maily a sms... i přání, abych se nevykašlal na další přípravu, nepodcenil další závody... Samozřejmě mě řada z vás "jemně":) upozornila, že ta první čtvrtina Grand Slamu (tedy WSER) byla vlastně nejjednodusšší, byl jsem odpočinutej, nezničenej.. a běžel jsem furt z kopce..:).. A přitom jsem to tak-tak dokončil:). A že teď už to bude jen horší.

 ... Mezi námi, podobná hodnocení jsou velmi motivační a jsem za ně vděčný. Podle mě, ale úplně opomíjejí (můj) přístup k ultra. Co se týče fyzického stavu jsem na tom asi hůř:).. nevím, ale mentálně? To si celkem věřím... a jak jsem se mnohokrát přesvědčil... když v tom nejsou velká zranění, tak se ultra dokončuje, ale i vzdává "hlavou"..:)

Proto se držím svých osvědčených rituálů, vyrábím si svoje "taháky", tedy pacing charts, tabulky s mezičasy, profilem a s rozpisem stanic. Ladím náročnou logistiku, protože Vermont 100, to bude něco!! Těším se na tohle ultra, jako babka na důchod! Je to opravdu skautská akce, táboření, vlajky, plno koní kolem, soutěž o bludišťáky:). Popis trati pro nemístní už také něco naznačuje... Jak organizátoři sami přiznávají.. sehnat na snídani ve 3 hodiny ráno v téhle zastrčené části Vermontu kafe a bagely, je skoro mission impossible:). Slibují (v rámci možností) on-line tracking, které u některých stanic bude vázané na to, až dobrovolník s mobilem dosáhne datového signálu..:). V oblasti je patrně normálně víc medvědů než lidí, o čemž svědčí i název stanice, kterou probíháme 2x.. "Kemp u 10 medvědů".:). Snad mě to donutí jenom zrychlit..:)

Tenhle běh ve Vermontu je v Čechách skoro neznámý, já jsem na něj narazil při "studiu" historie amerického ultra a při přípravě na Grand Slam... Připadá mi to jako pravá americká  "Olafovina":), ale v tom nejhezčím slova smyslu... Start je relativně vágně popsán:) -- bude to na jedné velké louce.. tak najdu to podle shromáždění aut, ale vůbec na začátku najít, kam letět, kde hledat ubytování:)... Plus trať vede přes víc jak 30 soukromých pozemků, které jsou otevřené pouze v den závodu, proto pořadatelé nedávají k dispozici ani GPX, aby tam lidé načerno netrénovali:) ... Zkrátka hodně free akce, čistý americký "punk". Převýšení 5.000 metrů, tedy Vermonská verze Pražské 100, akorát, že ty cesty nahoru a dolů nejsou účelové a navíc vypadají běhatelně (jsou tam koně).

Na tábořišti jsou vedle sebe koně a lidi (pozor -- zákaz psů, aby neplašili koně)... Teepee, tábořiště... prostě určitě to bude neskutečný. Sólo běžců je tam opticky asi 1/4 ... Trať sice neznám, ale podle profilu, videií a mezičasů z minulých let soudím, že je běhatelná... a že za normálních okolností bych možná měl i šanci útočit na 24h:)... ale každý závod má svoje zákoutí, navíc opravdu 19 dní po WSER běžet na plno další 100 mílovku?...:). Ale mám silnou motivaci nepodcenit nic a zkusit doběhnout i ve slušném čase, aby si rodina a ti, kdo mi budou fandit ... nemuseli u monitoru nervózně okusovat nehty:).

Nejbližší "dosažitelné" komerční letiště je v současné době pro mě Burlington. Paradoxně se tam dá teď v sezóně letět jen na jeden přestup -- přímý let z Prahy do Philadelphie a následně do Burlingtonu. Tam se vyspím, trochu srovnám "hodiny" a druhý den ráno vyrazím obhlédnout start, zaregistrovat se do hotelu, ve kterém toho určitě moc nenaspím:). Vyložím kufry, a zkusím (v té téměř pustině) koupit něco k jídlu.. připravit drop bagy bude větší výzva, než normálně:)... Mám takovou "hříšnou" myšlenku. Místo toho, abych tu noc před závodem spal v hotelu.. přijedu na večer na start a budu polehávat tam. Pod šírákem, vezmu si s sebou bivakovací vak, kdyby pršelo a spacák... jednak, abych neriskoval, že se tam ve 3 ráno rozespalý nedostanu včas, jednak abych neriskoval, že budu mít problémy zaparkovat, atd.

.. ale hlavně, abych si užil maximálně té atmosféry, té "bezstarostnosti" a abych mohl pokorně těm okolním kopečkům říci .. "Nepřijel jsem s tratí, ani s vámi bojovat... ani nikoho "porazit":)... na to jsou možná ti závoďáci.. Já jsem sem přijel oslavit ultra a užít si závod!! "

Bude to i vzpomínka na mé dětství, kdy mě jednou (pod vlivem westernu) můj starší bratr nechal v kravíně mezi kravami celkem dlouho, prý abych měl šanci se jednou stát kovbojem:)... Vzpomínka na dobu, kdy honáci na koních kouřili marlborky, pili whiskey a měli pušky. Dávám si proto titulní píseň z filmu "Rio Bravo" ... "My rifle, my pony and me.." stylově do svého playlistu, až bude hůř:).



Držte mi palce!
Ať žije ultra!
12:)

PS. Ted mi přišel e-mail od organizátorů, který říká celkem hezky, ze se budou snažit o "live (or sporadic/sometimes live) updates" :) ve většině stanic s vyjímkou: Lillian's, Camp 10 Bear, Brown School House, Seabrook, and Cowshed. Prostě, nepropadejte panice, pokud se někde neobjevím:), není konec, dokud není konec... Manželka mi nějak naznačuje můj cílový čas, ačkoliv jsem jí říkal, že to nechci slyšet...:). Vypadá to, že to bude zase K+M+B.. tedy k**va musíš běžet!!:)
Výsledky by se měli dát sledovat zde: https://www.tridentresults.com/event/495/results.
Mám číslo 160. Taky moc pěkný číslo... i když tady by se hodila veršovánka mojí bavorské tety, která by i na "špatné" číslo řekla.. "ďas nebo běs, hlavně když vejce snes"!:) A proto předem dík za podporu, v úterý se zavřu do své bubliny:) a věřím, že se ozvu co nejdříve s dobrou zprávou o Vermontu!

Klid! Klid!! Klid!!! :) aneb WSER 100 miles pohledem 29ers:)

"Hype" atmosféra na startu WSER 2019

Nic není náhoda, a když jsem si do své profilové mapy na začátek napsal třikrát klid s rostoucím počtem vykřičníků, jakobych tušil, že to bude opravdu potřeba. Začínáme stoupat po sjezdovce na Emigrant pass a začíná se pomalu rozednívat. Nemám nasazenou čelovku, možná to vypadá, že věřím, že přiběhnu do Foresthill (62 míle) ještě za světla... ale kdepak. Mám ji v batohu, stejně jako desítky dalších věci. Snažím se mít s sebou všechno možné - bohatě vybavenou lékárničku, jídlo, pití, šátky, elastický obvaz, věci na opravu bot, shotch pásku, víceúčelové tkaničky, atd. No a když bude nejhůř, tak si můžu pro útěchu na báglu přečíst naše klubové heslo — co nemáš, nepotřebuješ! :)

Jak se různě cesta vzhůru vlní, tak procházíme sněhem, ale pořád se drží i úseky bez sněhu. Neběžim, ale svižně kráčím, postupně předbíhám lidi před sebou, ale přeci jen, přeci jen si říkám, jestli bych neměl porušit svůj “plán” na maximální tep v úvodním kopci, protože před nástupem do jednokolejky jsem pořád hodně vzadu a bude mě to zdržovat. Než jsem se rozhodl, že bych měl popoběhnout, tak jsme byli nahoře v 2.600 a začalo to pravé dobrodružství, protože mezi muldami sněhu popadaného ze stromů není vůbec vidět stezka, občas se ztrácejí značky a lidi se přede mnou také občas znejistí, kudy vlastně...:)... do toho sestup na zledovatělých cestách a muldách. Tady tvrdě vyhrávají zkušení a místní. Maji nasazené rukavice, sednou si na ně a sjíždějí dolů jako na bobech. Zkusil jsem malý kousek bez rukavic, ale krystalický led je jako šmirgl papír nebo jako drobné struhadlo... a tak se pomalu probijim se stejně pomalými nebo i pomalejšími cestou na první stanici Lyon ridge, abych se úplně zděsil.

Musím vysvětlit. Každá stanice má svoji informační ceduli se jménem, vzdáleností, vzdáleností na další stanici... ale co hlavně... s mezičasy, s jakými by tu měli probíhat běžci s cílem 24h a 30h a potom ještě cut-off stanice, kdy už vás nepustí dál. To co mě fakt rozhodilo byl fakt, že se na stanici dostávám zhruba 8-10 minut po čase, kdy by měli stanici opouštět ti, co WSER dokončí (30h limit). Neflákal jsem se!!! Jasně, ten sníh, led a předbíháni vláčku v jednokolejné trati bere sílu a rychlost... ale přesto si musím několikrát zopakovat klid! Klid!! Klid!!!

Lyžarský výcvik, bez lyží a lanovky:)

Naštěstí na stanici není cutoff, zdržím se minimálně, vyrážím na cestu, kde přibývá vody a bláta, jde mi o čas a protože už jsem se musel jednou brodit, tak většinu potoků teď beru středem a získávám další extra minuty do své závodní banky

======= vysvětlení =========
Příjde mi vhodné si na svůj cíl v závodě vytvořit průměrné tempo. Když daný úsek uběhnu rychleji, tak dám ty ušetřené minuty do “banky”, abych si něco z nich mohl vybrat na stanicích nebo v kopcích. Na zvýšené úsilí a zrychlení se můžu potom dívat jako na investiční půjčku:) a doufat, že úrok, který zaplatím později nebude moc vysoký.
======= konec vysvětlivky ===

Cítím, že si brodění vodou začíná vybírat svoji daň, než jsem se dostal na Robinson flat, tak jsem se posunul do celkem komfortní :) zóny zhruba 30 minut náskoku na 30 hodinový limit a víc jak hodiny na cutoff. Postupně se to snažím zvyšovat, ale jsem si sakra vědom “úrokových” nákladů:).

Navíc tady se znova ukazuje, že průměrné Američanky vůbec neumí vařit, brambory,na které jsem ze zdejšího jídla silně spoléhal, jsou nejen nedovařené, ale některé i syrové:(. Po 6 gelu mi můj žaludek začíná říkat něco jako ještě 3x a dost:), ale statečně bojuji za pomoci antacitovych tablet se snažím udržet kalorií v sobě co nejdéle.

Po stoupání... "dechberoucí" výhledy

Další potok, který jsem musel brodit mi velmi důrazně připomíná, že “situace” v mých botách není nejrůžovejší, i když barevně se to té růžové hodně blíží:(... Žaludek totálně na nic, chvíli zkouším nejíst, i když vím, že je příliš brzo na strategii “dojezd na benzínové výpary”:). Takže maličko zpomalím, vytahuji čelovku a ke stanici Foresthill se blížím už za tmy. Asi 1/2 km před stanicí slyším rozhovor, jeden běžec se tam nabízí jako dobrovolný pacer (spoluběžec), na kterého má každý od této stanice nárok. Lidi ale buď spoluběžce mají, anebo se třeba zdráhají si vzít někoho neznámého, co když to bude ten poslední hřebíček do rakve šanci na WSER?

Typická jednokolejka

Ale ten yes-man ve mně říká, jasně, moc rád!... A hned se seznamujeme, říkám Mikeovi svoji strategii a informuji ho o svém stavu:). Vynecháním sprostých slov se moje informace zkrátila na polovinu a Mike se dozvěděl, že pochopitelně hlavní pro mě je se dostat do Auburn před 11, ale neméně důležité je se tam dostat v co nejlepším stavu. Nikoho tam nemám, musím posbirat svoje věci, dostat se do Squaw pro auto, do hotelu a druhý den ráno na letiště:). Co se týká mého stavu, tak jsem řekl, že musím zkusit něco sníst, na stanici bych měl mít pivo(!), mám šílený puchýře zespodu nohou, ale jsem rozhodnutý si to nenechávat ošetrovat, prostě budeme dělat, že tenhle problém neexistuje:).

"Jizerky"...:)

Z Mika se vyklubal naprosto excelentní, ale naprosto excelentní spoluběžec. Trať zná, před sedmi lety běžel a dokončil WSER a od té doby čeká v loterii. Tak jsem konečně potkal jednoho z těch WSER smolařů, ovšem naprostého pohodáře o dva roky staršího než jsem já, inženýra na výrobu a vývoj počítačových chipů. A tady se ukázala jeho velká výhoda, pravidelně mi hlásil, jak si vedeme... kolik jsem uložil minut do své běžecko-závodní banky, kolik si můžu beztrestně vybrat na další stanici. Navíc jsme spolu přes noc semleli profesně i lidsky všechno možné... od piva až k počítačovým chipům a lokomotivám.

Na všech stanicích i pro nás pomalé, atmosféra "TDF"

Naše spoluběžectví získalo velmi pevné základy už zhruba po 9 mílích, kdy jsme přiběhli na Cal2, kde jsem před 5 lety skončil. I teď, možná pod vlivem buněčné paměti, můj žaludek začal silně stávkovat. Vedoucí stanice mě napůl v žertu upozornil, ať mu nepozvracím stanici, jinak mě upozorní medikům... Rychle:) jsem se zvedl a spěchám před stanici, ale prudký pohyb jen uspišil to, co zkušený vedoucí stanice správně předpověděl. Ještě jsem nebyl úplně před začátkem stanice, ale moje silná šavle přistála v bezpečí ve křoví před stanicí, s komentářem... to bylo profesionální:).

Tradiční informace o průměrných časech a vzdálenosti

Otřu, vypláchnu pusu, rozkousám banán, vezmu do ruky další a ptám se Mika, jak jsme na tom s časem? On, že úplně přesně a můžeme běžet, protože úsek k vodě je takový zrádný, vlnitý a každá minuta se bude hodit, navíc určitě pár minut ztrácíme čekáním na přívoz. Zasunu druhý banán, aby bylo případně co zvracet:) a už jsme zase na trati. V rámci ultra pokynů pro pomalé a pomalejší ... “když můžeš běž, když nemůžeš běžet, jdi... když nemůžeš jít.. tak jdi stejně:)”

Myslím, že velký Běžící Stín by ze mě měl radost. :)... s Míšou jsme probírali “strategii” a plně mě podpořila v kontrolovaném doběhu - tedy, abych myslel nejen na cíl v Auburnu, ale cestu domů a hlavně, že mě za 18 dní čeká další závod ve Vermontu...

Cesta kolem Devil's thumb je tradičně lemována vzkazy

Devil's thumb je první šílený kaňon, velká radost, když jste nahoře

A tak si postupně užívám dalších a dalších stanic, raduji se z Mikeových výpočtů, které mě uklidňují a já už to nijak nervu. Už vylezlo slunce a teplota je zase na 30... ale já už vidím “no hands bridge” na 97 míli, ještě zbývá relativně slunci exponované stoupání na Robies point.. a pak už jen poslední míle v mírném kopci kolem špalírů lidi v Auburnu. Nespěchám, není kam, je to v kapse!! Podobně, jako radil svého času průvodce Rondy... “vbíháte do Ordina. Teď už nespěchejte, ale užívejte si to!!”

... A tak i tady si užívám své vteřiny slávy...plácnu si s dětmi, Mike opravuje fandicí diváky výslovnost mého jména... Jsem opět dojatý jako stará babka, tentokrát ale rozhodně nejsem rychlejší. Ann Trason častokrát zmiňovala, že si představuje 100mílovku jako lidský život... “Co se divíte, že vypadám sešle/hrozně na 90 míli. Vždyť je mi 90 let!”... a tak jsem se v klidu posunoval na oslavu svých stých narozenin v Auburnu. Měl jsem štěstí, přede mnou, ani krátce za mnou žádný běžec a tak si užívám potlesk a narozeninové gratulaci sám. Ještě kousek běžime společně s Mikem, pak už je rovinka dlouhá akorát na to, abych stačil otřít slzu z oka:).

Potom jen závěrečné foto a velké poděkování Mikovi! Díky jemu jsem v Auburnu nejen v relativně dobrém stavu:)..:).. ale možná i vůbec.

Moc vám všem děkuji za podporu, milé vzkazy, sms, komentáře a maily. Moc mi to pomohlo! Snad se mi na oplátku aspoň trochu podařilo vám přiblížit trochu z atmosféry WSER a boje nadšeného staršího hobíka.




Všemu zdar! Našim kamarádům, posádce, která fandila z domova... i nečekanému, ale o to skvělejšímu spolubězci! ... ultra ovšem zvlášť!!
12:)

PS. 29ers, nebolí 29tkáři jsou ti, co dokončí 100 mílovku těsně před limitem 30 hodin. Jejich čas začínající 29 indikuje neskutečné úsilí a boj o cutoffs a často mají i svoje samolepky a dokončovací trička. A tak se vlastně z toho, že jsme nejpomalejší v cíli dá ve finále udělat i přednost:),

PPS. Jako poslední doušku bych připomněl, jak bylo důležité být v Auburn ve funkčním stavu. Dohodnutá doprava mi vybouchla:), naštěstí jsem si kontaktem s domorodci:) zajistil náhradní odvoz do Squaw... Inu, furt ve střehu:).

A tak jako se zvolává, král je mrtev, ať žije král... tak já si mohu říci: WSER za mnou, Vermont přede mnou!:)

“Olympionik” zapaluje:), aneb prolog k WSER 100 miles:)

Moje auto // Tomu se říká ...signature plate..:).. no uznejte

Zní to jako fráze - když něco chcete... a je to jenom trochu dosažitelné... a když to chcete opravdu moc, tak je velká šance, že se to podaří. Bez ohledu na klasický počet pravděpodobnosti, pořád je tu solidní šance 50 procent:)... (buď to vyjde nebo ne)...:)

Někteří z vás se podivovali, že když mi na “tom” tolik záleží, tak proč si nezajistím lepší finále... lepší zajištění WSER. Proč tam nejedu dřív, proč nemám posádku, atd. Vím, na svoji šanci běžet WSER jsem čekal pět let (a někteří čekají i déle) a já se přesto rozhodnu svůj první a ikonický závod Grand Slamu pojmout v režimu URNA:) ; tedy s minimálním zajištěním, s minimálními časovými rezervami... spoléhat se jen sám na sebe, i když (věřím, že díky mé otevřenosti a “yes man” přístupu) často nečekaná pomoc přijde od domorodců...

Nebyla a není to z mé strany zpupnost, nebo neúcta k WSER, naopak. Říkal jsem si, že bychom si oba dva, tedy WSER i já, zasloužili punkový, nejlépe úspěšný, :) pokus. Něco v “Gordy” stylu, prostě položit svoje nadšení, úsilí i přípravu na jednu hromadu a ve jménu ultra starších, ale nadšených hobby běžců to zapálit.

Zatrolený locker s nesprávným kódem

Nicméně, navzdory “punkovému” náboji jsem plánoval logistiku kolem závodu velmi pečlivě. Odlet ve čtvrtek 27.6, brzo ráno přes Amsterdam, Salt Lake City do Reno, tam beru auto, přesun do Truckee, CA. Koupím jen pár věcí v místním obchodě... jako pivo na večer a do dropbagů na stanice:), pak hned spát a odpočívat...ráno rychle a připravit balíčky na stanice, vyrazit na registraci, povinný briefing, pak už zase zpátky do hotelu, protože v sobotu musím kolem 3 vstávat, ve 4 je registrace a v 5 je start. V neděli v 11 hodin končí závod, seberu svoje věci, počkám si na přezku:) a potom pomocí domluveného transportu se nechám odvézt na start do “Squaw”, vezmu auto a zpátky do hotelu, umýt se, olízat rány, zabalit kufr... rychle spát protože v pondělí brzo ráno letím zpátky. I když jen cesta letadlem bere dobrých 36 hodin, nemluvím o ostatních přesunech, prostým výpočtem vychází, že jsem si to celé naplánoval ode dveří ke dveřím pod 130 hodin:).

Při vsi skromnosti si myslím, že se tenhle čas bude mým potenciálním URNA:) následovníkům těžko překonávat:)... pravda, cesta přes SLC přidává cca 2h extra, ale jiná rozumná možnost nebyla a letět jinam než do Reno je pro osamoceného běžce blbost. Řídit auto x dalších hodin po dlouhé cestě letadlem, ale hlavně po závodě... je podle mě výrazně horší plán s většími riziky havárie a zmeškání letadla:).

No plán to byl velmi ambiciózní :), s velmi omezeným prostorem pro časové rezervy... a protože se velmi často něco po..tento, bylo potřeba být furt ve střehu:). Zásada číslo jedna: vše na závod v příručním zavazadle, v případě zatoulání hlavního kufru to neřešit. Klidně ho poslat rovnou domů zpět. Ale hlavně se nenechat odstavit od svého palubního zavazadla!

Už na Ruzyni jsem potřeboval nutnou dávku výmluvnosti a asertivity, protože bylo malé letadlo a nutili mě si poslat příruční zavazadlo přímo do Reno. Jak se říká NFW! :) Kufřík jsem ubránil, celní i pasovou kontrolou prošel hladce, auto bez fronty, cesta do Truckee, CA byla naprosto v pohodě... Když už to vypadalo, že jsem měl zbytečné obavy a já stál u dveří svého apartmánu v Truckee, přišla nečekaná rána do vazu. Kód ke skříňce, ve které měly být uložené klíče, nefungoval. Na objednávce a v mailu žádné telefonní číslo, nikde žádná recepce, je to komplex obsluhovaný externě... zprovoznil jsem e-mail, napsal urgentní mail přes Booking.com ... pochopitelně nic, pro zajímavost dodávám, že se mi ozvali až druhý den večer, se slovy, že prý teď zjistili, že už jsem si pomohl sám:).

Nácvik startu-cíle za světla ve Squaw:)

Ale v té chvíli je to celkem průšvih. Opakuji mantru -- Klid, klid, klid!!... Kolemjdoucí domorodec má přátelského psa. Určitě z mých kalhot cítí Deri, chlápek se omlouvá (Amerika), pes je sice na šňůře, ale cloumá s nim o sto šest a radostně na mě naskakuje. Říkám, nic se neděje, psa chválím, hladím a přiznávám, že já mám doma psa taky... ale hned dodávám, že jsem teď v pěkným průšvihu. Nemůžu se dostat do apartmánu, jsem přes 20 hodin na cestě, WSER přede mnou a potřebuji spát. Charlie hned nabízí pomoc a prohlížíme společně moji objednávku ubytování, jestli nenajdeme nějaké spojení na společnost provozující ty bungalovy. Nic, žádné číslo, ale Charlie si v mailu všiml loga jedné místní realitky, a tak hned hledáme na webu číslo a už tam voláme, získáváme další číslo a nakonec i chlápka na druhé straně telefonu, který ví o co jde a na dálku nás naviguje ke skryté krabičce s jiným kódem, ve které jsou náhradní klíče!!! Rozloučím se s Charliem a jeho psem Jackem, rychle sjedu pro pár piv a jdu spát.

Po ránu už všechno zase běží podle plánu. Znovu se chválím, že jsem nezačal panikařit, protože nejen, že nejhorší je smrt z rozděšení, ale jak víme, pokud má problém řešení, netřeba si dělat starosti. Pokud řešení nemá... starosti nepomohou.:)

"Olympionik" na místě činu:)

Pavel VS mi dal s sebou dres, skoro se stydím si jej obléknout, ale koneckonců, startuje se v místě konání zimní olympiády v roce 1960 a tak si mohu připadat trochu jako olympionik, podobně jako kokosy na sněhu se v první chvíli cítím mezi těmi běžci, ať už elitními nebo obyčejnými, obklopenými svými početnými posádkami. Jsem tu jako z vyprávění od Ivana Mládka  — podprsenku sice zašívanou a záplatovanou, ale čistě vypranou:).

Zjišťuji, že už se na stanicích neváží a tak celá moje taktická příprava, abych vážil co nejméně byla zbytečná a proto hned po registraci spěchám doplnit tekutiny, abych nebyl dehydratovaný... jdu na pivo, servírka je Češka a je nadšená, že vidí někoho v českém dresu:). Jak tam sedím nad olympijským pivem, tak se nakonec rozhodnu, že přeci jen půjdu na briefing k závodu, i když mě to určitě jenom vystraší a i když by třeba bylo lepší jít spát. :)

[Tradiční rituál, focení s číslem a identifikační pásek na ruku. ]

Druhá půlka sálu při briefingu

A tak už se přes hodinu mačkám v nabité společenské olympijské místnosti. Poslouchám a sleduji všechny možné legendy ultra a jen tak mimochodem se dozvídám, že nahoře je pořád ještě dost sněhu, kde to roztálo, že je zase bláto a voda:)... že té vody může být víc:) a že by stálo za to si přeměnit boty za Robinson Flat (31 míle). Jjo:) to jsou skvělý rady, když mám s sebou jen jedny náhradní boty:)... které jsem, abych minimalizovat problém volby... pro jistotu vůbec na žádnou stanici nedal.:)

Před koncem briefingu, kdy začínají na pódiu defilovat hvězdy v závodě cítím, že “sobecky” musím vypadnout, vrátit se na hotel a připravit všechny věci na ráno a spát... Při svém úniku potkávám na skoro prázdném parkovišti zakladatele ultra historie WS, velkého Gordyho A. Jdu k němu, usmívám se a omluvně říkám, že bych mu jen chtěl potřást rukou...že jsem pravděpodobně ve Squaw naposled... a on pohotově reaguje, tak si uděláme společnou fotku (!) a hned poprosil někoho ze štábu, aby nás spolu vyfotil — naprosto americky nekorektně :) mě chytil kolem ramen a popřál hodně štěstí..

Velký Gordy (vpravo) a neznámý nadšenec (vlevo)

Na to jsem myslel, když jsem se po ránu v hodině pí (pro nematematiky 3.14) soukal do bot a snažil se něco sníst a během pár minut vyrazil do Squaw. Tam byla atmosféra jak na rockovém koncertu. Je asi 6 C, na hoře bude možná chvíli i méně, ale už tu chybu neudělám, abych si vzal bundu!! Zdravím se s neznámými lidmi, kteří, když zjistili, že kolem není nikdo blízký, kdo by mi popřál štěstí... tak mě objímají, poplácávají a přejí mi hodně štěstí! Skvělé pocity, ale na jejich vlně zapomínám, že nahoře je pořád místy dost sněhu a jednokolejná trať tím pádem bude hodně pomalá... obzvlášť pro nás z konce startovního pole.

Odpočítávání mě drsným způsobem vrací do reality. Jsem tady, moc moc jsem si to přál, ty slzy v očích nejsou způsobené větrem. Jsem dojatý jako babka sledující Hříšný tanec, jen doufám, že budu rychlejší než Sieglinde s nůší! :)

Nějak jsem se moc rozepsal, ale tohle si musím pamatovat:)!
Pokračování během chvíle:), jen co vybalim, vyspím se a vyřeším urgentní věci práci:)

Všemu zdar! Western States, našim snům, zdar! Ultra, hlavně tomu v nás... zvlášť!
12:)

Jáchyme... hoď ho do stroje (času), aneb jednou nohou v kufru na WSER 100!:)

Tradiční "taháky", na hranici povoleného dopingu:)

Je to trochu jako stroj času... připravuji se na Western States a vybavují se mi různé okamžiky z roku 2014... Chystám se do "progresivní" Kalifornie a vnímám své socialistické mládí v úplně jiném kontextu:). Svoje kdysi "vtipné":) poznámky, že jsem "duší žena":) ... a různé promluvy, kdy té "ženě" v "sobě" na férovku říkám, že je kráva... protože sebou zase někde flákla, nebo si něco zapomněla na stanici... abych ji v závěru silně povzbuzoval slovy "Jani vydrž"! ..... .... Tak na tyhle vtípky a vůbec všechno musím zapomenout, přeci jen odlétám zase do země, kde nejen jako v SSSR zítra znamená již včera, ale kde (obzvlášť v Kalifornii) biologie a fyzika už dávno neplatí:). Ovšem já jsem poučen a zocelen svoji bipolárním výchovou -- Vzpomínám, když v první třídě na můj dotaz "Tatínku, jsou ti sověti opravdu nejlepší?"  Jsem dostal první jasnou a výchovnou odpověď ... "Rusové jsou hajzlové a jsou úplně v prd*eli, ale ve škole se to nesmí říkat!":)

Připravené malé dropbags na 4 stanice a dres od Pavla!

Teď v posledních cca deseti dnech jsem podle pokynů mojí trenérky Míši už jen tak poklusával, většinu času jsem věnoval buď mentální připravě, nebo dodělávání restů, abych byl připraven se aspoň den před odletem zavřít do svojí bubliny a soustředit se nejen na závod, ale i na náročnou logistiku. No posuďte sami, jak jsem si to naplánoval... [i když tady se hodí takový křesťanský vtípek: -- Pokud chcete Boha pobavit, řekněte mu o svých plánech:)!]

Odlétám ve čvtrtek 27.6, přes Amsterdam, (pozor) Salt Lake City do Reno. Tam beru auto, přejíždím co nejblíž ke startu do Truckee CA , 96161 (všimněte si toho krásného zip kódu), trochu pospím, v pátek vyrazím na start, zaregistrovat se, dát si drop-bagy... poslechnout briefing a zase spát, protože v sobotu kolem 4h ráno musím už být na startu a v 5 vybíháme...

Auto si nechávám ve Squaw Valley, musím se domluvit s pořadateli, abych se v neděli dostal z cíle zpátky na start -- ke svému autu a do hotelu. Žádné velké poflakování:), protože mi v pondělí letí letadlo z Reno v 10:00 domů a bylo by dobré být na letišti tak kolem osmé ráno nejpozději.

Pravda -- moje logistika je posunutá hodně na maximum, není to sice jako u první registrace na Rondu, kdy jsem přijel do Ordina cca dvacet minut před uzavřením registrace a nechal stát auto na blikačkách na kruhovém objezdu, ale je to blízko:). Je to tím, že jinak bych fakt nestíhal svoje povinnosti v Čechách a jednak moji dobří kamarádi zlomyslně říkají, že by mě to potom tolik netěšilo:).

Nicméně v rámci mojí tradiční přípravy už jsem si udělal svoje pacing charts.. tedy rozvrhy mých průměrných mezičasů, mám i udělaný profil trati pro WSER, tady jsem musel zapojit veškeré svoje grafické znalosti, protože oficiální profil počítá s tím, že se běží z východu na západ, tedy zprava doleva.. a to já neumím!! Tak jsem si to převrátil, upravil odmazal trochu stínování, aby se mi vešly moje poznámky, mezičasy na 27 hodin (modře) a cut-off (30 hodin, červeně)... A je to tady! Výroba mých taháků, mezičasů a koukání do profilu -- Je to jednak můj pravidelný rituál a jednak mi to pomádá se trochu víc seznámit s tratí, ještě než na ni vyběhnu... I když tady bych si mohl hodně pamatovat, tedy do Cal2 (=Peachstone, cca 100km), kde jsem to minule, asi i předčasně ukončil.

Vzpomínám si, že v jednom z rozhovorů velká Ann Trason, zmiňovala své první dva pokusy (oba DNF) na WSER. Při druhé účasti prý řekla na stanici, že je úplně hotová, že zvrací posledních 20 mil a oni jí beze slova přestřihli pásku na ruce a vyřadili ze závodu. Prý tehdy netušila, že to není tak řídký jev -- zvracet delší dobu na ultra:). Upřímně, já to před lety taky nevěděl:)... a fakt mě to tehdy rozhodilo. Teď už jsem pevně rozhodnutý s tím bojovat nejen uvnitř, ale i na venek a na stanici -- i kdybych zvracel hned před pořadateli -- na otázku, jak mi je odpovídat ... "I've been better, I've been worse"... [Bylo mi líp, bylo mi i hůř]:), je to skvělá odpověď, lhát se nemá, ale zase je potřeba myslet trochu pozitivně a pokud možno prezentovat současnou situaci v tom nejlepším světle.

Neoprénové návleky na pivo - inovace č.1:)

Jedno je jasný, budu se snažit dělat, co půjde, abych se nejen zdárně dostal do cíle, ale i se přemístil 100 mil zpátky k autu, přejel do hotelu a další den se dostal včas na letiště a do Prahy:). Protože, jak si neustále opakuji, ultra závod pro mě končí, až když jsem ve sprše doma:).
Jsem teď sám sobě posádkou a spoluběžcem, proto jsem v posledních dnech pilně chodil v tričku Western States s nápisem "Crew" na zádech, abych si zvykal:) a zajištění stanic jsem posunul zase o kousek výš. Koupil jsem si neoprenové návleky na plechovky od piva, aby se opravdu bylo na co těšit na občerstvovačku:). Mám zvolené čtyři klíčové stanice, kde budu mít věci na doplnění a hlavně pivo (plus dvě piva budou čekat v cíli)! Jsou to Robinson flat (25 míle), Devil's thumb (48), Foresthill (62) a Green gate (80).

 A protože musím myslet neustále dopředu, abych stíhal další termíny, tak jsem ještě včera v deštivý den dokončil "trail work" [tedy dobrovolnické práce] v údolí (8h celkem) pro poslední závod - Wasatch front 100. Deri jsem měl s sebou, byla nadšená, unavená a mokrá (neustále jsem z nás ometal klišťata), ale i moje oblíbená kozí stezka na vrstevnici u Holyně, která téměř úplně zarostla... už je zase krásně průchozí a běhatelná.  Tady se ukázalo -- a tady se pohled může lišit -- že moje vazby na rodinné hodnoty (nebo srabáctví) jsou velmi silné.:).... Představte si -- 22.6 -- v mezinárodní den "Bez kalhotek" (!) já odmítl v prvních paprscích slunce po lehkém dešti pomoc při prostříhávání stezky od jedné starší dorostenky:), dokonce jsem zapřel druhé nůžky a upozorňoval na nebezpečná klíšťata kolem:).

 Na těchto cca 50 metrech... najděte hodinu rozdílů:).

Snad i taková maličkost pomůže k morálnímu zocelení a k úspěšnému dokončení.:)  
Děkuji vám všem za podporu! Vybíháme v sobotu, 29.6 v 5h ráno místního času, tedy ve 14:00 našeho. V cíli musím být do neděle 30.6 do 11h (tradiční 30h limit), tedy do 8 večer tady.

Pokud se ptáte na sledování, mělo by být na https://www.wser.org/, mám číslo 198, kdyby to nebylo jasné z obrázků.

 

(někdy bylo potřeba 2-3 "průchody", ale stálo to za to)

Všemu zdar! Našim snům, našemu úsilí... zdar! Ultra.. zvlášť!
Ať žije WSER 2019!!
12:)

Klid...Jedno je jisté, určitě se něco pos*re, aneb 20 dní do kontaktu:)

Zbývají v podstatě poslední dva týdny tréninku před mojí první stomílovkou, WSER a teď začíná další relativně těžká, i když skrytá fáze. Western States pro ultras totiž znamená asi tolik jako pro maratonce Boston -- i když sám bych řekl, že výrazně víc, protože dostat se na Boston i teď není zase tak komplikované, stačí uběhnout rozumně maraton ve své věkové kategorii, [stáří nám v tomto směru výrazně pomáhá:)] a jste tam... Pro význam WS mluví velmi malé množství lidí na trati, takže člověk musí být buď světová špička, nebo mít neskutečnou kliku... a nebo si to "vysedět" kvalifikacemi po řadu let, než se na nás usměje štěstí v loterii.

Moje "Afrika":) je nedaleko, všude kolem se dá zachraňovat

A proto účast na WSER způsobuje neskutečný "hype", nebo jak bychom řekli mezinárodně -- excitaci všech závodníků i jejich týmů... Každý by to chtěl uběhnout co nejlépe, a proto začíná tlačit na pilu nejen od začátku závodu, ale dokonce ještě před závodem svoje úsilí neúnosně stupňuje a posunuje o úroveň výš...:). I když jsem v tomto směru velmi obezřetný:), přesto jsem se v minulém týdnu málem dostal do podobné pasti. Hodně práce, komplikované zařizování i doma, málo spánku... a najednou člověk cítí, že trénink síly ubírá, místo aby je přidával. Moje strategie:) v takové chvíli je -- opravdu dodržet odpočinek a těsně před závody se vykašlat na tempo, koukat na hodinky jen sporadicky a snažit se zase poslouchat svoje tělo a opakovat si, že musím běžet konzistentně, raději velmi opatrně na začátku... protože, když zbydou síly, dá se na WS v posledních dvaceti mílích velmi slušně běžet. Tolik moje teoretická příprava:).

Jak by v této chvíli dopověděl Běžící Stín... "Kecy, prdy, osuška:). Jedno je jisté, určitě se něco pos*re:)... a člověk s tím nějak dopředu musí počítat, pokud to jde", jak si říkám ve svém mottu: "Hlavně se z toho... ani ze sebe.. nepo..tento!:)

Nejlepší jsou reakce kolemjdoucích, kdy cítí, že by se měli "zapojit"

Na druhou stranu mě ještě čekají dva týdny tréninku, včetně mých "oblíbených" výběhů ve spodní části Prokopského údolí. Mám to naplánované na úterý a tak bohužel nebudu mít tolik šancí sbírat po cestě vzhůru amatérské cyklisty se slovy bývalých sportovních komentátorů "...nečekaně se do čela peletonu dostava Suchoručenko (Olaf Ludvig), král horských etap a odsuzuje zbytek zavodníků do role diváků. V prudkém kopci nasazuje těžký převod a během chvíle se dostává do zničujícího trháku, který možná povede k dalšímu etapovému vítězství.." :)
Ten kopec je pro mě skvělým příkladem "love-hate relationship", tedy kombinací lásky a nenávisti, kdy na jedné straně ten trénink nesnáším, ale zároveň mi to pomáhá si uvědomit svoji "jinakost" a determinaci k dokončení závodů.:)

Moje číslo na WS je skutečným (numerologickým) polaskáním na duši. Mělo by mi pomoci minimálně jako dobrá posádka a moudrý a zkušený spoluběžec (pacer).
Posuďte sami:
            198
198 =   1+9+8 = 18
18   =   1+8     =   9
Naprosto nekompromisní numerologická pecka:).  Podle klasické numerologie číslo 198 reprezentuje, přijetí života, jaký je... Je znamením nezávislosti, soběstačnosti a tendence dělat věci, jak uzná za vhodné. Co víc si přát na závod, který je legendární, kde sám sobě budu posádkou i spoluběžcem?

Do posledních dvou týdnů proto hledím s opatrným optimismem. Teď už to nezachráním nějakými šílenými objemy nebo úsilím. Teď je potřeba udělat inventuru toho co je "na skladě" a s tím se snažit udělat maximum.
Jak říkala moje (tolik zde citovaná) bavorská teta: "Hlavně klid!! ... Nejhorší je smrt z rozděšení!!":)

Všemu zdar! Ultra zvlášť!
12:)

Duší pionýr, aneb vždy připraven -- tedy 27 dní do prvního kontaktu:)

Prostříháváme s Deri.. Druhý průchod:)

Pilně si držím pozici "teflon":), tedy nenechat se ničím a nikým vykolejit... snažit se pravidelně naběhat co mám.. a pokud to nejde, aplikuji Babicův postup: „Dejte tam limetku, když nemáte limetku, dejte citron a když nemáte citron, nedávejte tam nic.“:).
Tedy když stíhám a "jde to", tak se snažím běhat podle pokynů Míši, ale někdy místo 15 výběhů místního kopce stihnu jen 7.. a někdy jsem rád, že doběhnu aspoň do práce:)...

Otázky typu... "Pořád běháš?" ... Hodnotím stejně jako primář Chocholoušek..."Vás nepotěším, stále kvoče, stále kvoče..:)... Naopak, i já umím "rozdírat" rány a "nasírat" provokatéry:). Asi nejlepší jsou odpovědi: "Nic moc, tak tak se držím nad 500km měsíčně"...."Už mi to tolik nejde, teď o víkendu v sobotu jsem běžel sotva 70km a v neděli jsem byl unavenej už po 15 km...Holt stáří!":)

Ale co je důležité, splnil jsem si "trail-work requirements" ... Tedy požadavek osmi hodin dobrovolnických prací pro Western States. Tak akorát včas, protože termín byl do 1.6. Opět se ukázalo, že PokémonGo je jedna z mých nejdůležitějších běžeckých aplikací.:). Rozhodl jsem se totiž opět pro stylovou variantu "odpracovat" si hodiny na trail-work ve svém údolí, ještě v předjaří se mi při běhu do práce podařilo si domluvit s lidmi z pražského magistrátu dobrovolnickou práci... Tradičně prostříhám některé stezky, značení chráněných území a zkontroluji informační tabule naučných stezek v přilehlých končinách.

V téhle chvíli se ukázala skrytá síla pokémonní aplikace. Totiž všechny informační tabule v údolí jsou v pokémonech buď zastávky (pokéstopy), nebo bojová místa (gymy), podobně je to se značením cedulí chráněného území. A tak jsem vzal občas batoh, zahradnické nůžky, pytlík na odpadky, ředidlo, případně Deri nebo spoluběžce:) a vyrazil do terénu. Měl bych být otrlý, ale vždycky mě vytočí, když prostříhávám hustě zarostlou cestu/stezku a bezohledně se v ní objeví "cyklista" a já musím uskočit do keřů, on málem přejede mého psa... aniž by zaregistroval, že to prostříhám i pro takového pič*se, jako je on:). Několik sprostých slov na to padlo, nedržel jsem to v sobě.

Důležité je, že mám splněny dobrovolnické práce jak na Western States, tak i na Vermont. Míša mě hlídá:), abych v té přemíře práce a termínů nezapomínal běhat a připravovat se... V pátek jsem doháněl výpadek tréninku po očkování (ještě spalničky příští týden a jsem připraven) a při odpolední dvojsměrce mě všechno bolelo, z práce jsem vybíhal krokem "postřelená laň", kličkoval mezi turisty a výkopy ve Vodičkově a v Lazarské.

Měl jsem neskutečný pocit, že už to musím zatočit k Národní, sednout na metro a dojet domů:). Ale jak mi neustále opakoval Běžící Stín -- "Ultra se rodí v unaveném těla na unavených nohách", tak jsem to na nábřeží dostal na práh rozumné bolesti. Už jsem se  cítil, podobně jako když se v Leadville na "Fish hatchery" vracím do zavodu, potom, co mi spálili ponožky a zalepili hluboké puchýře tejpovací páskou:). Druhý den místo delšího běhu v údolí nakonec aplikuji "běh s něčím"... a přenáším 2T dat nejrychlejším způsobem k době do práce.. tedy na SSD disku v batůžku:). Na zpáteční cestě se ještě stačím domluvit s Lubošem, který mi od Vyšehradu dělá domů doprovod na koloběžce... Prostě, až se bude známkovat "běžecká logistika", tak si věřím na reprezentaci:).

Zatímco Kanta udivovalo hvězdné nebe nad ním a jeho mravní zákony, tak já jsem překvapen, kde se ve mně bere to úsilí a odhodlání, když (a to si přiznejme na rovinu) v podstatě běhám tužku:).

Všemu zdar! Našemu úsilí, našim snům.. zdar! Ultra zvlášť!
12:)


PS. Mám z týdne skvělý (cringe) zážitek s Američankou na nábřeží. #MístníKultura  #ToiToi #PražskéPověsti #UrbanLegend. Ale pro jistotu to sem nebudu dávat. Jen abych si pamatoval a sám se mohl pobavit...
PPS. Mám nádherné číslo na Western States... ale o tom zase až jindy:)