Oprava: Houbec ultrák, .. holátko:)...

Běžící stín je mediálně slavný:) a já mám tradiční dilema...Miloš si vzal můj minulý velmi osobní zápisek na BŠMŠ, což mě sice na jednu stranu těší, ale to mé "pobíhací já" má z toho téměř trauma -abych teď chodil a pobíhal kanálama:). To ultrátko byl spíše duševní pojem/rozměr, protože v tomto směru jsem pouze takové malé holátko :) ... Jen si maličko myslím, že jim = "ultras" :) trochu víc rozumím a asi chápu, proč.. Táhne mě to tam taky, i když možná z jiného důvodu, nebo možná ten důvod se stejný, protože nevím jak se tam kdo dostal..

Někdo se posunul k velkým vzdálenostem, aby si dokázal, že na to má, pro někoho jsou extrémní běhy a rekordy určitou cestou z bezejmennosti a možnosti jak najít větší sílu, dostat se dál a výš, překonávat překážky, prostě byl lepší/vytrvalejší než ty ostatní..

Já se tam paradoxně dostávám přes ten duševní:) rozměr mého pobíhání... Je to prostě dané tím časem co finálně strávím na trati v kombinaci s tím mým ufounským závodně-nezavodním přístupem, primární potřebou být "pobíhač" ... Tedy běžet si jak v té ruské pohádce... Nevím kam s cílem přinést to nevím co..:).. Asi tuším, že to, co hledám a zatím po každé nacházím je dobrý pocit..

Protože to "pobíhání" mi dělá moc dobře, tak jsem venku častěji a déle a tak těch km něco víc naběhám. Můj počítač má sice dobrý antivirus, přesto jsem nějakého silného běhacího vira chytnul na blogu Běžícího stínu, u Wittiho, v ultrákových vyprávěních..:). Je to prostě silnější než jsem si myslel. A tak i když mám do ultras hoodně daleko - asi jako Slavoj Houslice do Manchestru United.:), ale to mi vůbec nebrání v tom, abych pobíhal o to radostněji.. Možná právě proto, že vzdálenosti jsou relativní se může každý pobíhač cítit jako běžec dlouhých tratí... třeba i na 5-10km... Tím spíš, když třeba do té doby všude jezdil..

Takže... rozhodně jsem stále "lama" , a znova musím pro ty co mi občas napíšou mail se spoustou vykričníků:) [nebo nevhodný komentář, který smažu:)] zopakovat... tyhle svoje zápisky si píšu hlavně pro sebe, abych se povzbudil, abych si svoje pocity a zážitky zaznamenal a pamatoval si je na furt:) tak jak jsem je prožíval. Čas totiž má tendenci zastírat původní prožitek, problémy a pocity... S odstupem času vše může vypadat úplně jinak a ty podstatné věci, související s mým pobíháním mohou být zapomenuty nebo silně zkreslené a to nechci.

Třeba teď už bych pod "mediálním" tlakem málem hodnotil svůj novoroční běh a jeho zveřejnění jako exhibicionismus, ale není to pravda. Byl to krásně ztřeštěný nápad, neuvěřitelný pocity a ještě prítomná silná bolest v malíčku mě utvrzuje, že to bylo skutečné a stálo to za to!

A tak je to správné, tak to má být! Běhání a pobíhání zdar, ať už je délka trati jakákoliv..

12:)

PS. Nedá mi to, abych po dni nedopsal svoji "doušku":)...samozřejmě, že bych to napsal/viděl teď úplně jinak, možná bych to vůbec nenapsal:)... Ale právě ta autenticita mých poznámek je pro mě důležitá. Protože pochybnosti s námi neustále zmítají a asi každý z nás si říká (ať už je cokoliv předmětem našich pochyb), jestli ty naše plány, cíle a sny nejsou moc veliké, moc nesmyslné, možná i směšné? A vždycky si to připomínám, když pod "tlakem" nějakých vedlejších okolností začnu pochybovat... Sny a cíle vždycky stojí za úsilí, pochyby a i nějaký ten "výsměch". Protože jsou naše! Koneckonců, je potřeba si to užít.

Vzpomínám si, jak jsem před dvěma roky po šíleným zimním úsilí přemýšlel jestli vůbec poběžím svůj první 50km závod. A byl jsem málem ochoten tam neběžet. Znova jsem si to přecetl:) Jeden známý mi tehdy po úspěšném závodě řekl, že mi takový zápisky vyloženě "kazí" blog, protože vypadám jak váhává/nerozhodná ženská:). Říkal jsem mu, že jsem nikdy nedbal na to jak vypadám, že naopak je pro mě a pro ty, kteří různě pochybují dobré vidět, že každý tím prochází.

Pokaždé pochybujeme, když si myslíme, že jsme narazili na nějaké další hranice. Je potřeba věřit! A pravda, že já už tu svoji pomyslnou hranici (alespoň ve své hlavě, kde je to nejdůležitější) dávno překročil!!!