Většinou...Na pracovní cestě :)

Dnešní den i čas je natolik speciální -- takovejch 12! --, že bych si měl připomenout a pochválit něco, co mě bude provázet (doufám) celý rok -- a to je moje pracovní pobíhání. Tak tak, v rámci boje s časem jsem teď běžecky nejčastěji na cestě do práce a z práce, nebo-li na pracovní cestě:). Někdo o opakujících se výbězích mluví jako o šíleném stereotypu, nudě, motivačních problémech. Já zjisťuju, že mám často problém se vykopat jindy k běhu, protože se jindy určitě něco objeví. "Něco" pro jiné šíleně důležité, co musí být uděláno/zařízeno hned/zrovna, zrovinka ve chvíli, kdy se mi chce (nebo můžu) nejlépe běhat.

A tak cesta do práce z práce je jistota, taková moje výhra v loterii, moje "tutovka". Jeden známý si že mě dělá legraci a říká, jak to můžu vydržet a že mu takový běhací pořádek připomíná manželský stereotyp. Nevím, nemůžu posoudit protože jsem ženat teprve krátce, tuším jen 22 let.:) Ale k tomu pobíhání..

Pravda je, že leckdy je to taky boj, jak ráno -- po venčení Deri v dešti se "těšit" na běh vypadá jako čiré zoufalství:), stejně tak navečer po práci zase obléknout běžecké hadry, prokličkovat davy v okolí Václaváku a (většinou v padajícím soumraku/tmě a dešti) zamířit kopcem domů... Ale je to vlastně tuze krásný, no občas mi to nedá tu "jednotvárnou" trasu znovu a znovu fotit..

Ale skoro vždycky se na konci v duchu směju tomu svému úsilí -- to se pak pro jistotu zase hned pochválím:), nebo naopak, to kvůli duševní rovnováze. Ale jednotvárné to rozhodně není... Protože potkávám i běžím s různými lidmi, jak přemýšlím, tak i občas zabloudím, nebo na něco zapomenu a to samo o sobě vytváří veselé situace. Například jsem si v zapomětlivosti nevzal ručník do sprchy, zrovna když kolem stěhovali nábytek [u nás v práci je za mužskou sprchou ještě provizorní sklad nábytku]. A tak tam stojím před sprchou (snažím se oschnout) a údržbáři kolem vozí židle:). Už jsem i tak dost za blázna, a tak na vysvětlenou dodávám, že osychání je součástí otužovacího tréningu v našem oddíle:). Koukali na mě, jako že "v oddíle" musím být pěknej exot, hned jsem je uvedl na správnou míru s tím, že ledový vedoucí (Machy) běžně běhá v zimě v plavkách, v půlce běhu přeplave rybník, běží zpátky a osychá po cestě. Podobně velký běžec (=Běžící stín) vyběhne na vrcholky hor tam skáče do závějí a opět osychá cestou domů. Já vzhledem k věku mám dovolenou "civilní variantu" tedy osychání ve sprše, ale nevím, nevím, jak dlouho mi to budou trpět:)..:)

No v pondělí mě dostal jeden kolega.. nejdřív mě viděl zablácenýho ráno (majznul jsem sebou v zatáčce při seběhu) a pak navečer, jak se potácím do té tmy, deště a psoty:) a se ptá, že by ho zajímalo, jak hodnotím svoje běhací odhodlání na stupnici 1-10? Asi blízko k 10, co? ... V tu chvíli mi samozřejmě blesknou v očích ty "drobné" boje s mojí lenosti, časem,.. to úsilí.. A tak říkám, samozřejmě, blízko k 10, ... odhadl bych to na 12!.. :)

Tak ať nám to odhodlání i radost ve stupnici 1-10 vždycky zůstane na čísle 12!

12:)

PS. Je to prostě 12kovej den a čas!!!