Před startem -- Wasatch Front 100, aneb den do odletu a 4 dny do posledního kontaktu

Wasatch Front 100 patří podle popisu účastníků mezi jednu z nejkrásnějších a nejmalebnějších 100 mílovek v USA. Někdo ji z hlediska náročnosti řadí mezi top 3, někdo dokonce hned za Hardrock... Ale tahle hodnocení z důvodů zachování základního optimismu... prostě nečtu a snažím se je před závodem nevnímat:). Utěšuji se tím, že je to sice nahoru dolů, ale WF má údajně běhatelné pasáže... a poskytuje navíc extra 6 hodin.

Ano, ano, limit na Wasatch Front 100 je 36 hodin.

Co se dalo promyslet a zařídit dopředu snad mám. Mám hotel asi 2 minuty pěšky od odjezdu autobusů na start, tentokrát jsem si dopředu (zuby nehty) ubránil "extra" den navíc před závodem a díky tomu, že budu brát taxíka z/a na letiště.. tak mohu hodně eliminovat i obavy z možného pozdního dojezdu na letiště po závodu...

Pauza mezi Leadville a Wasatch je fakt krátká. Obzvlášť, když se vezme do úvahy v jakém stavu jsem se dostal domů. Několik dní jsem nemohl jsem pořádně jist ani pít, poničený žaludek a sliznice...... Zařekl jsem se, napsal si to za trest několikrát na papír -- Už nebudu věřit řečem a radám o přírodních gelech:)... a gel nebo nějakou "sr*čku":) si vezmu maximálně na závody do pár hodin, když bude nejhůř. Já je stejně nemám rád a v těžkých závodech mají na mě opravdu špatný efekt, který se jejich používáním jenom zvětšuje.

Posuďte sami: na WSER jsem jich dokázal do sebe dostat 12, ve Vermontu 7 (ale pak jsem aspoň mohl něco pít a jist), v Leadville už jen 4 s totálním vyřazením žaludku... Já dodávám pro úplnost dopředu... Wasatch .. 0!:)

Pořád mi přijde lepší zvracet po americkém jídle, na které v ultra režimu nejsem sice zvyklý, než si dělat závod těžší tím, že v závěrečné fázi nedokážu vůbec jíst... a co víc.. mám potíže i s pitím..:). Ale konec dobrý všechno dobré. Naštěstí se pořád hojím téměř jako Wolverine:)...

Žaludek vyléčen, přestal jsem kašlat a mohu zase "normálně" dýchat... Můj starší organismus a hlavně jeho léčebné schopnosti jedou na maximum:). I na nohách jsem postupně oloupal tlusté vrstvy kůže, pod kterými byly zase puchýře.. snažím se to zaléčit, aby se puchýře mohly dělat v krásném prostředí nové kůže:)... a tím pádem bolest byla snesitelnější, než kdyby se udělaly úplně hluboko...

Sleduji profil závodu, učím se stanice a trať -- popis trati je opravdu impozantní a trochu me děsí... naznačuje, ze to se značením trati nebude moc valné, pokud nějaké značení vůbec bude!

------ Navigační lahůdky -------
Moje nejvyděšenějsí:

Originál: Every year runners miss the Roger’s Saddle junction coming up, so this is critical!  Look for the last power pole on your left, which is POLE 177.  This is a visible warning that you are approaching the Rogers Saddle junction.  Just after POLE 177, the power lines cross back over to the south (right side) of the trail (mile 42.65, or about 1.4 miles up from Alexander Springs).
Where the power lines pass over you from the left to the right, the road/trail also gently bends to the left giving you a clear view straight ahead to the top of the canyon.  You are only 470 feet from the critical Rogers Saddle junction.  Next, pass between two warning gas pipeline signs.  The critical junction is coming right up.  Finally, look for the single pipeline sign on your right just ahead.  There is also an old twisted, metal post alongside the single sign. (NOTE:  THESE POLES/SIGNS MAY BE ON THE GROUND!  They have been known to fall over).  Take the sharp, sudden trail on the right and leave the road.  This is Rogers Trail Junction at mile 42.75.  DO NOT STAY ON THE ROAD! If you are looking at your feet at this point, you may get lost for a long time.

Překlad: Každý rok se běžci u křižovatky Roger's Saddle ztratí, takže je to důležité! Podívejte se na poslední elektrický sloup vlevo, což je POLE 177. Toto je jasný signál/varování, že se blížíte ke křižovatce Rogers Saddle. Těsně po POLE 177 se stáčí elektrické vedení zpět na jih (na pravou stranu) stezky (pozičně je to 42,65 míle, nebo asi 1,4 mil od Alexander Springs).
Tam, kde přes cestu vedou dráty elektrického vedení zleva doprava, se silnice / stezka také mírně ohýbá doleva a poskytuje vám jasný výhled přímo na vrchol kaňonu. Jste jen 470 stop od kritické křižovatky Rogers Saddle. Dále přejděte mezi dvěma výstražnými značkami plynovodu. Kritická křižovatka se blíží. Hledejte značku vedení potrubí přímo před vámi. Vedle nápisu/značky je také starý pokroucený kovový sloup. (POZNÁMKA: TYTO POLE / ZNAČKY MOHOU BÝT NA ZEMI! Víme, že často padají k zemi). Dejte se po ostré a náhle se objevující stezce vpravo a opusťte silnici. Toto je Rogers Trail Junction na míli 42,75. NEZŮSTÁVEJTE NA CESTĚ! Pokud v tuto chvíli nedáváte pozor, můžete se ztratit na dlouhou dobu.
------ konec ukázky z navigace na Wasatch Front  -------

V navigaci každá sekce má svoje kritické místo a každé končí varováním, že pokud tady nedávate pozor, tak se můžete ztratit na hodně dlouho!

Letos, aby to na Wasatch bylo pro mě ještě zajímavější a já měl ty svoje závody "těžší", tak občerstvovací stanice Swallow Rocks .. poprvé po 39 letech existence WF nebude! Můžete se podívat na profil -- v těžké části, kde cca 11 mil mezi Session Liftoff a Big Mountains mělo v půlce vloženou "záchrannou stanici" Swallow Rock.. tak letos organizátoři nedostali povolení, aby ji mohli mít a obsluhovat. Utěšuji se svým optimistickym zaklínadlem doprd*le, doprd*le, a říkám si, že aspoň se nebudu tolik flákat:) a budu se o to víc těšit do "velké" stanice [musím si vzít s sebou na tuhle sekci extra vodu]. Je to slunci exponovaná část trati a podle všeho "teplotně" nejhorší z celého dne je úsek mezi Sessions a Lambs (45 míle).

Dobrá zpráva! Mám naprosto, ale naprosto luxusní číslo! 74

7 je neskutečně silné a významné číslo. Z mého pohledu je to součet 3 + 4, kde zároveň násobek 3 x 4 je moje dvanáctka. Matematicky je to nejvyšší prvočíslo první desítky, astronomicky je to počet dnů jedné měsíční fáze... a spousta lidí ji bere jako velmi štastné číslo. Biblický význam 7 by vydal na několik stran:)
4 je obecně brána jako číslo vesmírného řádu - čtyři světové strany, čtyři roční období, čtyři měsíční fáze a čtyři významné body v ročním oběhu slunce. Téměř vždy symbolizuje úplnost a okamžik, když jde o všechno, kdy se příběh uzavírá a vesmír má (znovu) svůj řád.
74 má nejčastější symboliku a vzkaz, že jsem na správné cestě a že se mi daří. Numerologicky je to výzva, abych pokračoval v tom co dělám. Abych udržoval své myšlenky pozitivní a soustředěné, protože podle všeho mají úskvělý vliv na můj život.:).

I když numerologicky je to nalinkované skvěle:)..., tak je jasné, že jde o hodně. Proto jsem nelenil a na radu Niky si napsal poptávku po pomoci a začal jsem hledat pacera na Wasatch... Venčím si takhle Deri, když mi pípne na mobilu e-mail od Běžícího Stína s názvem .. "Rozkaz zněl jasně..":)...

Dojatě čtu, že ho mám čekat na Big Moutains!! WTF! Říká, že si vezme si auto, přijede a poběží se mnou druhou půlku. Ozývá se mi i neznámý běžec, že chvíli přede mnou doběhl Leadville, že bydlí kousek od startu... a že mi rád pomůže...:).

Musel jsem si sednout. V hlavě se mi dojatě přehrává sestřih našich setkání s Běžícím Stínem a s Nikou... Jak jsme se vůbec neznali a já se rozhodl vyrazit pres Atlantik, abych dělal pacera BS na Leadville, jak jsme spolu tábořili, jak mě učil běhat v horách.. respektive, jak ve mně zapálil nadšení pro ultra trail, i když špatně vidím a v noci můj běh terénem je opravdu boj:)...
Naše pracovní povinnosti nám sice neumožnily zatím realizovat jeho velký plán, ve kterém mu pomáhám s přípravou na Nolanovu 14...či jiné podobné šílenosti, které většinou zazní až po x-tém pivu:)... ale teď si znovu říkám, třeba se to ještě někdy stane:).

      

Myslel jsem, že s mým věkem, s tím, že jsem o víc jak 15 let starší a s našimi eskalujícími pracovními povinnostmi, ty kamarádké vazby překryje silná "deka", ale Leadville to ukázal znovu v plné síle. Dovolím si tvrdit, že pravé kamarádství je vztah, který trvá, i když si všichni myslí, že už dávno skončil.

I když by to bylo silné, nakonec ve mě vítězí pragmatik a kamarád. Ozývá se mi další místní běžec s nabídkou pomoci a tak říkám Stínovi a Nice, aby nejezdili. Ta cesta (10+hodin čistého času v autě, plus zácpy, odpočinek..) je šílená, navíc po závodě bude ještě šílenější. Byl bych nervózní a kdyby se cokoliv nedej bože stalo, pořád bych si to vyčítal. Takže se raduji z jejich nabídky, která ukazuje kamarádství v té nejhezčí podobě a z mého odmítnutí, které odpovídá stejnou mincí. Poběžím stejně odhodlaně a stejně urputně, jakoby se mnou běžel BS a Nika!

Na Wasatch Front odjíždím natěšený. Jasně, je to neskutečně těžký závod, je to poslední závod Grand Slamu... Ale je to především krásný závod. Asi fyzicky jsem hodně daleko od svého maxima:), ale hlava? Hlava na stupnici od jedné do desíti ... je na čísle 12! Jedu si to sakra užít!!!

Držte mi palce!

Všemu zdar! Našemu úsilí, ultra a našim kamarádům... zvlášť!
12:)

Leadville 100 - Závod, aneb někdo musí věřit! (= dali jsme to!)

Jako správný matfyzák, kontroluji hodinu pí (3:14), chvili po 3:21 se začínám zvedat, přichází rozespalá Nika mi popřát štěstí... je to dojemný, připadám si jak Líza Doolittle, když jde na ples:).

Snažim se znít co nejvic optimisticky, posílám holky spát, navzájem se ubezpečujeme, že se zhruba za 5 hodin uvidíme na Fish Hatchery (Outbound station)... a razím ven.

Venku je fakt kosa. Nefalšovaně se po pár metrech klepu jako ratlík. Ne nebudu se vracet, to přináší smůlu, ale do startu zbývá zhruba 1/2 hodiny a startovní brána je téměř 100 m daleko. S úhoří hladkostí, se zkušeností profesionálního podvodníka, lezu do foaye místního hoch hotelu a úspěšně předstírám sounáležitost s hosty.. (Při vstupu procházím suveréně kolem portýra a nejbližší starší madam říkám “myslel jsem, že se venku trochu protáhnu, ale je fakt zima. Počkám radši ještě chvili tady”. Ona automaticky odpovídá, “Dobrej nápad! Nebýt závodu, nikdo mě nedostane z postele”.:) portýr vidí, že se známe, že jsem místní host:), hned se usmívá a nabízí pití, teplou kávu. ... a to jsem prosím nezalhal ani slovo!

Chvíli se sice těším ze své úspěšné podvodnické etudy, ale čas běží a musím vyrazit. Na startu se snažím držet v hloučku a využívat teplo všech kolem, ale beztak je pořád pěkná zima. Budou asi tak 3-4 C ale od hor fouká a pocitově je tak kolem 0.

Přichází organizátoři a začíná tradiční masáž:). I když ty fráze o tom, že musíme hrabat hluboko, slíbit si, že to nevzdáme.. znějí mimo prostor startu třeba falešně a prázdně... tak tady jsou opravdové. V tom ranním chladu a větru z hor si každý z nás uvědomuje svoji malost, svoje slabosti a ví, že k tomu, aby se na výzdobu startovní brány podíval i z druhé strany... se bude muset sakra snažit, že to bude bolet a bude potřeba velké úsilí, podpora a plná náruč štěstí. Sejde se to u mě?

Než se s tím stačím pořádně probrat začíná odpočítávání - a běžíme. Vim, vím.. BS potom zkušeně poznamenal, že jsem vyrazil rychlostí naznačující cíl kolem 27-28 hodin:), ale strategicky nebylo zbytí. Vzhledem k tomu, jak mi bylo včera, se dá čekat, že mě výška, únava a problémy brzo dostihnou v “plné síle”:), navíc asi po 5 mílích začíná jednosměrka kolem jezera, kde předbíhání stojí spoustu sil a proto, co naženu na “bulváru”, se bude opravdu hodit. Běžim relativně svižně, na to, že mám plný bágl, 1.5 litru vody, atd., tak rychlost kolem 5 min/km je opravdu závodní. Naštěstí je tu přechod na stezky a my zpomalíme na 6 min/km. Východ slunce nad tyrkysovým jezerem je nádherný zážitek, ale skoro vůbec ranní červánky nevnímám. Soustředím se na tempo a dech, zahánim strachy a démony od sebe dál do lesa:). Na stanici May Queen jsem za 2:22, skoro na minutu přesně, jak jsem si ve své optimistické strategii nalinkoval. Doplnim vodu, zobnu kousek tvrdého zeleného banánu (fuj), zapiju gel, doplním vodu a razím směr Fish Hatchery, kde bych se měl poprvé vidět s holkama, mít svoje první (nealko) pivo ... prostě na 24 míli, kde se v nejlehčí téměř 1/4 závodu budu moci pozdravit se svým týmem a říci jim... “Zatím žiju, zatím je to dobrý”:). V nadšení svižným indiánem vybíhám Hagerman road, pak už jen kousek na vrchol power lines a sešup dolů.

Na stanici Fish Hatchery (Outbound) mám zpoždění oproti projekci asi 5 minut, holky jsou nadšený, jak se držím:), sice jim neříkám, že se mi už několikrát spustila krev z nosu:), ale ony si toho stejně všimnou... vysvětluji jim, jak to je a že se budu snažit na Twin Lakes být tak nejdéle 15-20 minut proti projekci. Získávam postupně další minuty proti cut-offs a jako bláhový snílek, který tancuje na horní palubě Titaniku si myslím, že všechno je v pohodě, že to bude dobré, případně jenom lepší.:). V relativně dobrém rozmaru nastoupám na Mt.Elbert a prudkým seběhem mířím na stanici.

Seběhy za světla a s nezplundovaným "člověkem" už zvládám relativně slušně a tak opravdu v magickém čase 12:12 sbihám do stanice Twin Lakes, jen 12 minut později proti projekci, skoro 2h před cut-off...

Chvilku se potěším s posádkou, nacpu do sebe meloun, beru s sebou buchtu od Nikie a razím do nejhorší časti závodu. V téhle části je v podstatě vložený vertikální kilometr:), po asi 2 mílich kolem jezer, brodění řeky, říček, potoků, kalužin a zátočin... začíná brutální stoupání na Hope Pass. Z výšky cca 2.800 se musíme dostat do 3.800, seběhnout do Windfieldu, otočit se a zpátky.

Když se na úplném vrcholku "kochám" pohledem do druhého údolí, kde na mě čeká Nika, tak na moji přátelskou otázku, že teď už je to do Windfieldu "co by dup"..:)... mi maník na kopci povídá.. kdepak. Oficiálně jo, oficiálně by to mělo být odsud 4.3-4.4 míle, ale ve skutečnosti je to 6.2. No to mě v té zimě a větru oblilo horko. Nevzal jsem si víc jídla, gely už vážně nedávám a dole bude echt horko a vody není nazbyt. Tak a je to tady... v podpalubí je díra a loď se potápí!

Běžím dolů, co to jde, ale rychlost je pochopitelně omezena míjením se s běžci v protisměru. I když se všichni snažíme, občas dochází k napnutým střetům; u nás v hospodě by se řeklo, že chvílemi stačilo málo a všichni se by prali:)... Do Windfieldu se dostávám výrazně později. Velká část náskoku na cut-offs je spálena, ale už vidím Niku s pivem v ruce... Společně docházíme na stanici už jen s náskokem 40 minut na cut-off. Proti všem plánům si nemůžu dovolit tady ztratit ani minutu. V podstatě, když (optimisticky) počítám stejně, tak za současných podmínek už jsem na Twin Lakes mimo hru... protože to nemůžu stihnout.:(

Nika mi bere nějaké jídlo a pití do ruky, dává mí svůj skvělý eis tee (postupně jsem jí ho všechen vypil) a valíme pryč. Bylo to moudré rozhodnutí. Vrchol kopce zdoláváme ještě za světla na stanici pod vrcholem do sebe nacpu trochu bujónu, zapneme čelovky a zkoušíme sbíhat dolů na Twin Lakes. Seběhy v noci, při umělém osvětlení jsou moje velká slabina. Nevidím, mám špatný odhad vzdálenosti... ale (i když to podle rychlosti nevypadá), tady se snažím, co to jde. Celkem správně říkám Nice, že bychom měli být na Twin Lakes asi tak 15 minut před cut-off.  Neskutečný.

Nika telefonuje s BS a tak vím, že na nás s Bárou nervózně čekají na začátku silnice. BS potom vyprávěl, jak Bára byla nervózní, vůbec nesledovala okolní běžce, nefandila... ale jak se dozvěděla, že bychom to měli "dát", úplně ožila, začla povzbuzovat a koukat, kde jsme!!! Opravdu v prostoru stanice jsme 15 minut před jejím zavřením. Původně plánovaná "údržba" nohou, výměna ponožek, nepřipadá v úvahu, nechci se sdržet na stanici déle než 5 minut a jíst mi vůbec nejde, s pitím to také není žádná hitparáda:). Beru extra vrstvu na noc, bundu a čelovky, kouknu na Báru a slyším se jak jí říkám, "tak brzo ráno .. před cut-off .. na May Queen!!!"  Slibem nezarmoutíš, ale připadám si jako mizerný sňatkový podvodník, protože je mi jasné, že moc šancí nemáme. Je před námi ještě cca 26 mil do May Queen (39 mil do cíle), už nejím dobře, nohy jsou rozedřené a jsem na hranici cut-off. Šance, že to budu plně kontrolovat celou noc a ráno... No jsou chvíle, kdy by se optimisté měli střílet:).

Ale společným úsilím s BS se na další vrcholek a další stanici dostáváme skoro s 25 minutovým náskokem na cut-off. Na Fish Hatchery jsem si bohužel podstatnou část náskoku doslova pros*l:). Teď přichází kritický moment. Ve velmi chladné noci musíme vystoupat přes "power lines" na vrchol Sugar Loaf, seběhnout dolů, seběhnout znova Hagerman road a přes trail kolem jezera na stanici v Queen May. Navzdory povzbuzování BS už do sebe nedokážu skoro nic dostat, úlomky sušenek, kousky preclíků jsou velkým úspěchem:(. Na začátku Hagerman road je mi jasné, že je to v háji. BS sice říká, že bychom měli mít minutu dvě šanci na cut-off, ale znám ho. On je vždy na té drsnější části.:)

Stojím tam a fakt si připadám jak sňatkový podvodník. Vždyť já to doprčic té Báře slíbil... slíbil jsem, že přiběhnu před cut-off a že poběžíme do cíle poslední úsek spolu!!! A najednou se mi to všechno přeplo do módu "no tomorrow", všechno jde stranou, rozbíhám to celkem ve velkém stylu, běžím fakt rychle dlouhé úseky, střídám je relativně krátkou rychlou chůzí a tak světe div se ... na May Queen jsme asi 10 minut před cut-off, ale v podstatě jsem už hodiny nic nejedl a skoro nic nepil. Kdybych si na chvíli sednul, tak je nebezpečí, že se rozložím na součástky:)!

Bára je nadšená! Sice asi tuší, že jsem absolutně na hadry, ale podle mě nemá ponětí, jak moc. Téměř okamžitě padáme pryč. BS mi opakuje, že ten cut-off je fakt drsný, ale že většina "zombie" běžčů se tady vypne k neskutečným výkonům a závěrečný úsek běží výrazně rychleji než například běžci, kteří byli na trati hodinu před nimi..:).

Trať se vlní nahoru dolu, hezký trail a já nemám sílu pořádně běžet. Moje průměrka je vysoko nad tím, co by mě bezpečně dovedlo v limitu do cíle a tak v mezičase, kdy se mi Bára snaží celkem marně nabízet pití a jídlo se zručností letušky záoceánských airolinek ("chicken or pasta?" ... a "kola, voda, čaj?") se jí snažím připravit na "tvrdou realitu" ... že se tam v limitu holt nedostaneme..:(

Ale reakce Báry (zocelené mými ultra "kecy") mě absolutně odzbrojila a ukázala moji slabost a její sílu... řekla.. "Nevadí. Uděláme, co půjde a až tam budem, tak tam budem. Chtěli jsme spolu běžet a zažít poslední úsek na Leadville .. a to máme. Já jsem happy!!" :)

A tak se snažím a zmítám sebou, i když tentokrát je jasné, že je to marné úsilí, že se jen snažím zkrátit čas, kdy se budeme trápit na trati..:). Jak opustíme jezero, říkám jí malomyslně -- prosím, zavolej Nice a BS, že to nestíháme, ať si jdou lehnout, odpočinout... že se nějak doplácáme pro medaily [Nutné vysvětlení: ten kdo projde posledním cut-off, když dokončí v limitu dostane medaily a přezku, ale pokud nestihne limit, a dojde do cíle, tak dokončil 100 mil a medaile ho nemine!:)].

Bára mi tlumočí, že BS říká, kde jsme a jak to zjistil, tak hned odpovídá, že je to na hraně, ale že to dáme... že nám běží s Nikou naproti do míst, odkud může být víc pacerů. Ať se držíme a zrychlíme!:)

Po chvíli už je vidíme, BS má jas v očích, jak vizionář, který vede zástupy.:). Naprosto na férovku říká. Teď jsem to běžel a počítal. Dá se to. Je to na hraně. Bude to bolet, ale dá se to dokončit! A hned nasadil pravidelného indiána, 15 bežeckých svižných kroků, proložených svižnou chůzí. OMG! Nedokážu pít, teplota stoupá ke 30 C, jsme pořád daleko... Ale BS mě informuje, že je to pod kontrolou:), že jdeme dobře a že to dáme. Poslední míli se marně zkouším koukat na hodinky. Všichni okolo mi říkají -- kašli na rychlost, na nic nekoukej, jdi.. Bláhoví netuší, že jsem se chtěl podívat, jak dlouho to ještě budu muset snášet:)...

Ale přivítání v cíli je impozantní. Už mě přemohly i problémy s rovnováhou a viditelně přepadávám na pravou stranu. Napravo vedle mě jde BS, předstírá, že mě lehce drží za ruku, abychom si všichni užili ten závěrečný triumf, ale v podstatě mi dělá opěrnou stěnu, abych nepadal na zem a neryl čumákem v zemi:).

V cíli žádné velké poskakování, zatínání pěstí, lehce chytnu hornickou mámu, projdu cílem a sednu si do křesla. Je po všem. Nenávidím číslo 15!!! :)... Necelé 4 minuty před limitem se mi díky neskutečné pomoci mého týmu podařilo úspěšně zdolat Leadville. Bez nich bych to nejen nedal, ale skončil výrazně dřiv na trati. Co víc, oni mi věřili do poslední chvíle... Já jsem byl ten, kdo ztrácel nejen sílu, ale i víru v sebe a v dokončení. Snažím se všem děkovat, nedá se to vyjádřit slovy. Sedím tam naprosto zničený, s problematickým žaludkem, neschopen polykat, kašlu ... vím, že se z toho budu dávat delší dobu dohromady... ale koukám na to jako na hollywoodský doják.

Jak praví moudří muži -- 1) Existenci hranic zjistíme jejich překročením a 2) Nic nedokáže posílit naši víru jako zázrak sám. Obojí se mi tady v Leadville podařilo a já jsem Báře, Nice a BS neskonale vděčný. Myslím, že tohle je jeden z rozměrů ultra, který si každý musí zažít a každému ho přeju!

Všemu zdar! Ultra a našim snům zdar! Našim nejlepším kamarádům... zvlášť!
PS. Opakuji si znova a znova... Věřit je třeba!
12:)

Leadville 100 - Prolog, aneb když se "daří", tak se "daří"!:)

Samozřejmě mě všichni kamarádi před odletem utěšovali, že nějaké trendy, statistiky a tak nemám brát vůbec v potaz. Jsou to totiž kamarádi! :), ale my, co s čísly pracujeme, známe jejich sílu.

Nezbývalo než se spoléhat na statistickou chybu a utěšovat se tím, že v tom není započítána existence podpůrného týmu, pozitivní aspekt znalosti trati a odhodlání, které bylo veliké...

Samozřejmě případná “pozitivní” chyba by zase nebrala v potaz efekt počasí, možné prodloužení trati v nejhorším možném úseku - mezi Twin lakes a Windfieldem - a standardní věc, že se něco nejméně vhodného prostě potento... vyvrbí a zasáhne mě ranou Vinkingské sekery.

Na druhé straně mi čísla dávala i silné signály. Například ve velmi hezkém filmu WHY ... tedy proč běhat 100 mil, který je celý natáčen na Leadville 100 (doporučuji shlédnout) má protagonista startovní číslo 803 a já mám 804, tak jsem doufal, že jako jeho "přímý číselný následovník" bych třeba mohl mít větší šanci:). Zvolené ubytování (kousek od startu) v Abbey má neskutečnou adresu -- č. 212, ZIP code Leadville začíná číslem 804...

Navíc před 6 lety jsem měl startovní číslo 501, nyní mám číslo 804, což uzavírá příběh a přináší skvělou symboliku:    
       5   0   1
     +3      +3    = 6
       8   0   4

Jak je vidět, přičteme-li k první a poslední číslici startovního čísla z roku 2013 trojku, všechno přesně sedí, 3+3=6..., ano, ano, je to přesně 6 let, kdy jsem tady běžel svoji první stomílovku. Ještě teď to ostře vidím, jak to bylo "zážitkové", jak jsem se po Fish hatchery vydal do marného boje... abych jej nakonec vyhrál:). Vzhledem k tomu, že letos mi je o šest let víc, tělo mám poničené po WSER a Vermontu (a to číslo symbolicky naznačuje silné propojení s minulou účastí), tak se opravdu bojím. Jedno je jasné -- dá se očekávat, že zážitky budou ještě silnější a celkový dojem ve finále bude umocněný tim, že jede se mnou moje dcera Bára, která se mnou chce běžet závěrečný úsek z May Queen do Leadville (21 km).

Nakonec mám optimální posádku, ve které každý běží svůj důležitý úsek. I složení posádky projde hladce vysoko nastavenou laťkou americké "korektnosti". Vedoucí skupiny je Nika, tvoří ji převaha žen a Běžící Stín se svými dlouhými vlasy a tmavší pletí ošlehanou novomexickým sluncem vypadá jako indián [tedy rozhodně víc než sen. Elizabeth Warren aka "Pocahontas":)]. Nika má logistiku a všechno plně pod kontrolou, je domluveno, že po cestě do Windfieldu mi na stanicích (Fish hatchery a Twin Lakes) pomáhají ony dvě s Bárou. Do Windfieldu (kvůli svěhu) není dovoleno zajíždět, ale bude existovat autobus z Twin Lakes. Takže jen co proběhnu, Nika bere autobus s běžeckými věcmi do Windfieldu, počká na otočce (50 míli) na mě a běžíme zpět. Zatím Bára počká na BS, který přijede na Twin Lakes a při večerním návratu do Twin Lakes si mě převezme na noc, aby mě předal brzo ráno Báře na May Queen... Holky mezitím každá sednou do jednoho auta a zkonsolidují je v Leadville. Prostě dokonalé...

Zkrátka samá pozitiva, sociální jistoty... jen jsem čekal, kdy se něco... no však víte... potento!!!:)
Ve čtvrtek večer dojíždíme do Leadville a mě je naprosto jasné, co se stalo. Myslel jsem... doufal jsem, že se mi to letos "vyhne", ale bylo to jako úder basebolovou pálkou:(. Moje "mořská" nemoc sice není nic život ohrožujícího, ale je to chuťovka:).

--- drobná vysvětlivka ---
Ve velmi ranném dětství mi operovali oboustranný zánět středního ucha, vše se podařilo, jen moje centrum rovnováhy (sídlící malý kousek vedle) přitom bylo poškozeno. Od té doby už uplynulo skoro 54 let, takže se s tím člověk přeci jen naučí "fungovat", nežehrá a čeká, až to odezní... Běhání mě z toho skoro vyléčilo, zbavil jsem se silných závratí, kdy sundávání záclon bylo téměř na úrovni balancování na střeše mrakodrapu. Ovšem, občasné silné migrény, spojené se zvracením, omdléváním a tak ... to už nějak patří ke koloritu mého života:)
--- konec vysvětlivky ---

Prostě přijíždíme do Leadville a je mi jasné, že mi bude tuhle noc a část posledního dne před ranním startem sakra blbě. Často to spouští silné vyčerpání, stres... ale nejčastěji let letadlem. Mám teorii, že je to dané rychlostí sestupu. Například na Grand Canarii jsem byl třikrát a pokaždé jsem měl "úspěch":). Vzpomínám si, jak jsem tím Martina VP, se kterým jsme jednou jeli spolu... vyděsil a jak se ptal.. a to chces po tomhle běžet 130 km?:)

Tak tenhle zásah se mi podařil v Leadville. A tak to vypadalo nadějně. Ráno se cítím na ručník do ringu:(... Holkám říkám, co se stalo a ony mě po právu vynadaly. Že jsem jim to měl říci už včera, vzít si v noci růžový prášek, abych aspoň mohl spát... prostě měly pravdu. Jedou se mnou -- pomáhat a tlačit mě do cíle a já plně nespolupracuji:). Domlouváme změnu plánu. Nika s Bárou jdou za mě na mandatory meeting, já se mezitím budu snažit dát do pořádku... Pokud se mi podaří omdlít a případně se vyzvracet... tak je vyhráno:), to je vždy dobrý "restart"... jinak budu polehávat a nabírat síly:). Potom objedou a nacvičí si cesty na stanice, pak se zaregistruji, odpoledne bych měl být schopen jíst, dáme "carbo loading" a půjdeme hned spát.

Při jejich návratu je mi už výrazně líp. Sice se mi občas spustí krev z nosu ("mořská nemoc" v kombinaci s 3.000m nadmořské výšky je opravdu mazec), ale začínám získávat potřebný optimismus. V jeho návalu se zapomínám zeptat, jak je to s délkou trati v nejtěžším úseku, byla to chyba, i když si zpětně říkám, že bych to stejně nedokázal v začátku a ve střední části jít rychleji. Trochu mě uklidňuje zvýrazněná poznámka pořadatelů:

Please note: Due to safety restrictions on the course wheelchair participation is not permitted.

Tak to mě uklidnilo. Aspoň žádné babky s chodítkem a lidé na vozíku nebudou rychlejší než já.:). Ovšem jsem si v nadšení neuvědomil, že ve finále mohu být já ta "babka s chodítkem":).


Briefing a registrace tradičně ukazují marketingovou sílu podobných akcí. Odhodil jsem svoji plachost a už "tradičně" se fotím se zakladateli závodu:), užívám si svých pár minut slávy, kdy na emblémech a tričkách závodu nacházím svoje jméno. Nicméně rychle mizíme se najíst a spát.

V symbolických 2:12 mám prvního budíka, ve 2:21 jsme s Bárou v kuchyni a já se snažím do sebe nacpat jídla, co jen jde. Oba vtipkujeme, abychom překryli vážnost okamžiku... já navíc vnímám jeho neskutečnou emoční hodnotu. Bára chtěla jet se mnou na nějaký těžký závod, pomoci mi a vidět "to" z blízka. Snažím se nedat nic najevo, ale jsem dojatý. Stejně, jako když byl se mnou syn Honza na 24h ve Švýcarsku, tak jsem si přál, abychom spolu dokázali zažít tu drsnou atmosféru náročného závodu... Aby mě viděla ve chvílích, kdy na tom budu špatně, aby vnímala ten rozměr "boje" ... a aby si třeba někdy ve své  těžké chvíli mohla říci... to dám taky!

Ovšem krása i průšvih našich velkých přání je v tom, že se mohou splnit!:)

Všemu zdar! Ultra, našim přáním, zážitkům a těm, co nás podporují ... zvlášť!
12:).

Dostat čísla na svoji stranu... aneb deset dní do (dalšího) kontaktu v Leadville

... aneb opět ve stroji času!!!

V Leadville se po šesti letech zase vracím na "místo činu". Koukám na svoje poznámky a musím si připomenout, co jsem v roce 2013 před L100 napsal Stínovi: "Čím víc na to myslím, tím víc si říkám, že je to děsná pitomost.. pitomost v tom, aby se 50 letý chlápek takhle nadchnul a zahořel.. [jak do mladé ženské:)] ..letěl kvůli tomu přes oceán.. nezvyklý na nadmořskou výšku, teploty... a přestože mám strach.. jestli budu mít dost či akorát natrénováno.. jestli budu v pořádku.. jak to všechno půjde, tak si stejně říkám... JO!!! Budu tam, dokud to nedoběhnu nebo dokud mě nestáhnou z trati..."
Nejlepší je, že moje první stomílovka byl Leadville byla přesně v tomhle duchu:
https://12honzade.blogspot.com/2013/08/honza-v-arizone-aneb-cesta-tam-zase.html
https://12honzade.blogspot.com/2013/08/honza-v-coloradu-aneb-cesta-tam-zase.html

Běžící Stín mi k tomu tehdy ještě napsal pár dobrých rad, které si teď znova čtu a ani ty pavučiny času šesti let z nich nic neubraly na síle a opravdivosti...

• Trať může být delší. Loňská trať byla o 3-4 míle delší, než kdykoliv před tím, to znamená cca 40 minut navíc, ne-li o trošku víc. 
• Počasí tě může rozhodit o +/- 2 hodiny. Ale když se připravuješ na nejhorší a nejlíp jak můžeš, tak je to o hlavě (víš, že bude vedro) a disciplíně (budeš správné chlastat), tak neztratíš skoro nic.
• Ta velká nadmořská výška se zají a zaleze ti pod nehty, ale roste to kvadraticky s tím, jak to přepálíš. Když poběžíš správně, tak ti ta výška takový problémy dělat nebude... Nezapomeň, jak super ses mě držel při jetlagu a bez aklimatizace na našich technickejch stezkách. V Leadville žádný stezky nejsou !!! 
• V podstatě poběžíme po dálnici celou dobu !!! Myslím, že právě v tomhle je Leadville strašně zrádná, že jak je trať lehká (netechnická), tak to svádí k tomu, aby to lidí tlačili. Ono to fakt chce morální sílu, aby člověk nepodlehl depresi, když se v noci bude "loudat" rychlosti 6.5-7km/h po asfaltce kousek před Fish hatchery. Prostě to neutíká, ta krajina kolem se nehejbe a ty máš pocit "povinnosti" na to šlapat, i když na to nemáš. A tak je to se 3/4 trati !!!!
• Hlídej si pořadí. Počítání kolik lidí předbíháš je důležité - to, že se posouváš kupředu je přesně ten nejlepší znak, že se ti daří dobře, že to děláš správně, že máš dobrou strategii, že ti nohy pořád slouží, i když to už kurevsky bolí, a v neposlední řadě to, že předbíháš lidi je nejspolehlivější obrana proti defetistickejm myšlenkám, že bys to měl zabalit. Kdyby sis nalistoval můj první blogovy zápis o Leadville (Horská klasika na devět), tak se zmiňuji, že si vybírám Leadville jako svoji první stovku právě proto, že tam "umírá" tolik lidí a že já z toho budu čerpat energii ... a přesně tak to v závodě bylo ... i když to zní dost egocentricky.

Šest let uplynulo a já se vracím do Leadville. Tentokrát sice výrazně zkušenější, ale i starší a po dvou předchozích stovkách také opotřebovanější:). Před lety mi BS připomněl, že "Týden aklimatizace v 7500 stopách není ideální, ale taky to není tak málo."... Letos nebudu mít žádnou aklimatizaci:(... Není to fanfarónství, prostě to pracovně nejde jinak.

K tomu i statistiky nejsou zatím na mojí straně... S kamarádem HK jsme probírali před Vermontem historické výsledky, relace a trendy, prostě "čísla":). Já, protože se jedná o moji "víru" v sebe:), jsem neměl dostatek morálních sil, abych detailněji analyzoval data a podíval se na to "nezaujatým" pohledem. [Upřímně se trochu bojím, že by mě to nalomilo:)]


Dovolím si ocitovat pár čísel z konverzace s HK, před Vermontem a po něm. Ukazují moje šance v plné "nahotě" a to, že v Leadville budu muset sakra bojovat...

HK: "Vermont má u grandslamistů průměrný čas o 3 hodiny lepší než WSER, úspěšnost zakončení až na pár výjimek přes 90% (jen jedinkrát v roce 2010 82%, jinak vždy přes 85%), tam v podstatě, kdo ho začne, ten doběhne včas, i v roce, kdy se WSER neběžel a tedy Vermont byl první závod Grandslamu. Takže opravdu můžeš být v klidu, bude to bezpečný. Čili do Vermontu jdeš klidnější než do WSER, takže můžeš v pohodě dát i lepší výsledek než 29:36 minus 3 hodiny."

HK mi navrhoval, abych dokončil Vermont v čase kolem 25 hodin. A hned vysvětlil, proč...
"Proč se upínám k času 25 hodin? Leadville má v průměru o 4 a čtvrt hodiny horší čas než Vermont. Kdybys dal Vermont za 25, měl bys potvrzeno, že máš na to bez problémů dát Leadville pod 30. (Jedinkrát, v roce 2003, měl Leadville čas horší o 6 hodin, ale jinak to bylo maximálně o 5 hodin.) Když jsem nakousl A, doplním i B. Leadville má v průměru o 1:05 horší čas než WSER. To znamená, že v Leadville si budeš muset hrábnout víc než na WSER. A proto bude hrozně důležité, abys na Leadville byl v co nejlepší fyzické kondici. A z toho vyplývá moje závěrečné doporučení... Při dokončování Vermontu bude důležitější stav těla než výsledný čas.

Po skončení Vermontu HK přidal další zajímavá pozorování, doplněné několika čísly:
"Letošní Vermont byl podle statistik zcela mimořádný. Je to poprvé, kdy průměrný čas grandslamistů byl na Vermontu horší než na WSER (Vermont 25:55:14, WSER 25:46:30). Podotýkám, že dosud byl Vermont v průměru o 3hod 11min rychlejší, 23:08 ku 26:19. Neuvěřitelné."

"Podobně je tomu s úspěšností. Druhá nejnižší za těch 20 let, co jsem sledoval. U grandslamistů 86.36% Předtím rok 2010 82.61%, rok 2009 86.67%, roky 2000 a 2008 88.89%, jinak vždy přes 90%. Co se průměrného času týče, byl to druhý nejhorší Vermontský čas mezi grandslamisty po roce 2008, ale tehdy se neběžel WSER a Vermont byl první běh grandslamu, startovní pole ještě nebylo proseté. Z normálních roků byl jedině v roce 2016 průměrný čas Vermontu přes 25 hod (25:35), jinak vždy pod 25 hod."

A podíváme-li se na jednotlivé závodníky, kteří běželi jak WSER, tak Vermont, tak zde jsou počty těch, kteří měli lepší čas na WSER (w) a kteří na Vermontu(v). Ukazuje to zase vyjímečnost letošního roku:

2019 5w    7v

2018        16v

2017        19v

2016        30v

2015 1w  22v

2014 2w  21v

2013        26v

2012 1w  17v

2011 3w  19v

2010 2w  17v

2009        13v

============

Říkáte, že bych měl dávat čitelné verze svých "taháků", než je popíšu a pomaluju:). Tak tady líc

Tedy analyticky vzato... Čísla mluví celkem jasně proti mně. Leadville téměř tradičně nedokončí minimálně dva nejpomalejší z GS (a já jsem mezi nimi), je o cca hodinu pomalejší než WSER a o cca 3hodiny pomalejší než standardní Vermont. 

Jako zkušený statistik se ale utěšuji "chybou měření" a tím, že tyhle statistiky neberou v potaz moji znalost trati v Leadville, moje zkušené dokončování obou předchozích závodů a to, že jsem předtím neměl skoro žádnou pomoc a v Leadville, že ji budu mít... A navíc, nikdo nedokáže změřit moji touhu a víru v dokončení:). 

Říkáte, že bych měl dávat čitelné verze svých "taháků", než je popíšu a pomaluju:). A tady je rub.

Stejně jako před lety se upínám k myšlence být ve Windfield mezi 12-12.5h (tak 1.5 h před cut-off), otočit se a běžet zpátky. Věřit, že jakmile (a jestli) vystoupím podruhé na Hope Pass (3.800) v "rozumném":) stavu, tak bych měl cítit velkou morální sílu a podporu při seběhu do Twin Lakes... Poslední větší výstup na Sugarloaf Pass bych měl jít klidně a potom využít zbytek sil k seběhu do May Queen a myslet na "naše" nábořiště... Vím, že kam se podívám, vyskočí na mě vzpomínky z minulých let a doufám, že právě tohle by mi mohlo hodně pomoci.

Moc vám všem děkuji za podporu! V sekvenci GS na mě (i díky chybějící aklimatizaci) bude čekat zatím nejtěžší závod. Nejsou to výmluvy, dám tomu maximum -- ale ta pokora je opravdu na místě. Protože "papírově" to vůbec nevypadá jako malá domů, ba naopak:)... a právě to mě paradoxně silně motivuje. Musím se co nejlépe připravit a minimalizovat chyby!

Všemu zdar! Našemu úsilí, ultra a "Horské klasice na devět":) ... Zvlášť!

12:)

PS. Pro "pobavení" a inspiraci přidávám fotografii z letošního maratónu v Leadville (kus stejné trati, tohle je podle mě Hagerman (Dirt) Road), kde mezi závodníky přebíhá cestu medvěd... 

Včera mě dostal dotaz mojí D., která se mě ptala, jestli by mi nevadilo, kdyby si nechala nalakovat nehty na černo? Nejdřiv jsem se divil, proč se ptá, ale pak jsem pochopil. Dělala si legraci, abych to nechápal, že se po mně opičí:) ... Hyperkorektní Američané by to chápali jako "cultural expropriation":)... tedy nemístné používání znaků a symbolů jiných kultur a skupin... v tomto případě obsazených a rezervovaných kultem ultra:).
PPS. Mám nadherný, ale symbolický číslo 804 (!), což bez ohledu, jestli to mají podle abecedy nebo podle data přihlášení ukazuje, že těch lidí na trati bude sakra hodně:) a moje strategie se na začátku vůbec neflákat:)... nakonec asi bude pro mě závazná...:)

Bohemian style, aneb Vermont 100, část 2/2

Ten název mého zápisku odráží nejen radost z nápisu na plechovce piva, ale i moji poctu a fascinaci “bohémskému” přístupu k běhu a k ultra obecně. Já díky své “výkonnosti”:) často musím přistupovat k závodům velmi obezřetně a zodpovědně, nicméně, pokud to jenom trochu jde, snažím se nezapomínat na “jisté prvky bezstarostnosti, které (slovy Běžíciho Stína) k ultra neoddělitelně patří”:). //Vzpomínám si, že před mnoha a mnoha lety (ve vzdálené galaxii) mi BS nadšeně vyprávěl o běžecké skupině, která si říkala snad temná strana síly:) - hlásili se náhodně na závody a vždy na nejtěžší trasu... a zásadně běželi v tom nejobyčejnějším oblečení, často v bavlněných tričkách závodu, v obyčejných teniskách, ponožkách a tak:).//

Musím přiznat, že zdejší organizátoři v mnohém výrazně překonali pověst velkého Olafa a jeho P100. Nejen, že neexistuje GPS trati, aby lidi nemohli trénovat (a v tomto případě nelezli přes soukromé pozemky), ale i informace o stanicích a cut-offs se každý rok alespoň trochu mění, jak se mění/upravuje trať podle podmínek daného roku a ty údaje nejsou na startu známé, respektive se používá loňský nebo předloňský seznam.. Měl jsem informaci o trase z roku 2017, která se i do výčtu stanic a vzdáleností mezi nimi celkem dost lišila od reality. Žádné čipy, mobilní signál je tady evidentně podpultové zboží:). Dotazy na organizátory mi připomínaly diskuze s právníky... zeptejte se čtyřech a máte většinou čtyři naprosto rozdílné informace:). Ale to my zkušení samozřejmě víme...takže pohoda:)

Jak jsem byl úplně sám na registraci...

Když jsem se ale od dvou ze čtyř dotázaných lidí dozvěděl, že se letos bude na startu pořád vážit (i když to i WSER zrušil), tak jsem upravil svoji ranní strategii. Jsem na startu velmi brzo, snídani a pití s sebou, abych minimalizoval startovní váhu:)... najím se hned po zvážení. Jsem proto ve stanu naprosto první - ve tři, kdy se mělo začít s registrací (a vážením) není nikde nikdo, ale aspoň mám možnost v klidu “nasávat” tu atmosféru probouzejícího se tábořiště :). Pak se objevuje ředitelka a přicházejícím dobrovolníkům dává jasné pokyny... Říká - uklidňujte je, říkejte jim, že to bude dobrý, že je všude kolem spousta dobrovolníků a všichni vám pomůžou.. :)

... a jak mě uklidňovali:)

// Úplně mě dostalo, když mi to samé zopakoval před startem jeden ze závodníků a já si uvědomil, jak je to ošemetné prohlášení. Takové šidítko pro dítko:). Dobrovolníci jsou a byli zde obzvlášť naprosto skvělí a důležití, ale to hlavni a nejdůležitější k úspěšnému dokončení... to jsme přece my:), náš dlouhodobý přístup, trénink, strategie, řekneme i mentální sila nakonec rozhodnou, jestli budeme v cíli se štítem [třeba i na štítu:)], nebo budeme s naším výkonem nespokojení a nějakou chvíli chodit kanálama:)//

K dokreslení punkové atmosféry jen dodávám, že ve finále VT100 nemá žádné pásky na rukou a inzerovaná “medical” a celková předzávodní registrace spočívá v tom, že odškrtnou vaše jmeno na seznamu..:), ani nepodepisujete žádná prohlášení :). Neskutečná volnost.

Startovní brána 20 minut před startem...

Stojím na startu a cítím se pod psa. Nevím proč, ale zvedá se mi žaludek, že by ta večeře??:), začínám si uvědomovat vážnost okamžiku a stav svých chodidel:). Rozhodně nepodceňuji VT100, všechno je pro mě velká neznámá. Jediná věc je jistá... počasí výrazně zamíchalo kartami a možnými strategiemi na závod... Stojím tam na startu, kousek od dvou kůlů s trasparentem “Welcome 100 miles runners”, který tvoří pomyslnou startovní bránu:) (a s dostatkem koní na trati) si opakuji svoje doprd*le, doprd*le. Otevřeně si (pozitivně) přiznávám, že jsem asi opravdu v prd*li, ale že to to přesně to, co chci.:). Moje oprávněné obavy nijak nezměnily úroveň mého “nadšení”, odhodláni, ani původní plány si užít si závod na maximum. V konstelaci extrémního počasí a neznalosti trati si nevyjednat místního spoluběžce považuji za svůj maximální “Bohemian style”, který jsem ochoten riskovat a který si trať a organizátoři bezesporu zaslouží.:)

Začíná svítat

Co dodat ke startu? Žádná muzika, žádná časomíra, žádné proslovy:)... najednou někdo začne odpočítávat a běžíme... Cesta je široká, po chvíli je všechno pryč, všechno ze mě spadne a existuje jen tady a teď... Snažím se běžet sice rozvážně, ale co to jde. Hlídám si tepovku, abych se nezničil hned na začátku, ale také proto, abych se zase úplně neflákal:). Koňák měl pravdu, přechod do lesa je i po ránu jako fláknutí horkým hadrem přes obličej... Jsem jako v tranzu, úplně mimo, potím se doslova jako dveře od chlíva:), ale ... jsem tu moc rád!!!

Těsně před stanicí.. ten vič slepce je ředitelka závodu!!

Ta atmosféra naprosto překonala, co jsem čekal. Například, asi na 14 míli před občerstvovací stanicí mě míjejí první skupinky koní a já dobíhám vedoucího slepce, kterého vede Amy, ředitelka závodu(!). Ta na stanici předává průvodcovskou roli dalšímu z organizátorů, abych se s ní během dne ještě několikrát viděl na různých stanicích:). Při přeběhu přes x zakázaných vstupů běžíme kolem upravených políček s marihuanou, atd. Kde tohle zažijete?:)

Sotva vylezlo slunce, už je úplně nesnesitelně. Ale lidé kolem trati a z domků okolo jsou strašně fajn. U řady farem jsou venku nádrže s vodou, hadice a gejzíry ledové vody pomáhají aspoň na chvíli snížit to horko. Efekt trvá bohužel jen velmi krátce.. jedna běžkyně to komentovala, že má pocit, že je to do pár vteřin pryč..:). Je až dojemné vidět tu vazbu ten “bonding” mezi jezdci a koňmi. Většina z nich v lesních “prádelnách” v kopci sesedá, jde vedle koně, mluví s ním, citlivě sleduje co a jak... odbočuje k potomkům, nádržim s vodou a koně nechává odpočívat, polévá spoustou vody. Bylo příjemné dostávat spršky vody z hadic u farem, i když zastrčení ledu za návleky na rukou nebo v čepici bylo o řád lepší:)... Ale jedno poučení z toho pro mě pro příště jasně plyne - dávat si opravdu pozor na vodu v botách. Totiž ve “slasti” z krátkodobého ochlazení jsem vůbec nedával pozor, kam mi ta voda při poléváni teče a tak jsem vlastně běžel cca 35 mil furt v mokrých botách. “Najednou”:) si uvědomuji, že mám totálně rozmočené nohy, začínají mi praskat zahojená místa na chodidlech... Proto se rychle rozhoduji a po přebrodění řeky na další stanici “obětuji” skoro 20 minut na nápravu - měnim ponožky, vysouším boty a jím a piju. I tak mám pořád velmi slušné mezičasy.. na 50 míli jsem pod 12 hodin. Ale koňák měl naprostou pravdu, je to žrádlo:)! V těch kopcích na slunci si připadám jako kuře na grilu, zatímco v lese se stávám dušenou zeleninou:).

Krásy Vermontu... dřevěné kryté mosty

V jednom místě se mi zamotala hlava .. Moudře ustupuji stranou a ve stínu osamělého stromu se dávám dohromady. Láskyplně si nadávám - koní je zatím dostatek, aby vymazali moje sprostá slova:) a zpomalím. O stanici dál cítím, že je opravdu potřeba zase vybrat něco významnějšího :) z “běžecké banky”... Beru víc jak 25 minut a cítím se o hodně lépe. Pořád si opakuji, klid... s tímhle nemá cenu zápasil, to se nedá přeprat. Je potřeba se přizpůsobit.

To dokládají kolapsy běžců na stanicích. Zrovna na té následující vidím běžce pod alobalem, jak se klepou.. Holku, která mě před hodinou předbíhala a vypadala naprosto v pohodě. Relativita a rychlost sebezničení v extrémních podmínkách může být sakra rychlá.. Těžce dosedám na poslední volnou židli a vedoucí stanice se mě ptá, jestli taky končím? Ne, ne.. ubezpečuji ho. Jsem naprosto v pořádku, užívám si závod, jen tady chvilku s vámi zůstanu a hned zase poběžím:). Rozhodně jsem jim nedával ani sebemenší záminku, aby mě stáhli ze závodu:).

Běžel jsem jako “solo runner”, což znamená, že nemáte ani posádku, ani spoluběžce a že nesmíte přijímat pomoc od jiných lidí. Na některých stanicích mi ale přesto podali pití.. ale jinde ani drop bag:), že nesmí zastupovat posádku... Přesně jako by říkali, když se cítíš být tvrdej sólo běžec, tak jím sakra buď..:) a starej se o sebe úplně sám. Naprostý souhlas, i když mě to v tu chvili stojí cenné síly i čas:). Ale všude budu sdílet naprostý obdiv a poděkování všem dobrovolníkům. Nejlépe to v reakci na moje “Thank you” shrnul kapitán tuším na “Bills”, který řekl... “Nejlepší poděkování bude, když to v pořádku doběhneš. To budu mít skvělý pocit, že jsem tady neponocoval a neblbnul zbytečně”.:)

V horku nejoblíbenější část. Stromy a rozumná vlhkost.

Punk závodu se trochu výrazněji podepsal na relativní absenci některých mezičasů i časů dokončení:). V cíli není žádný mobilní signál, po vítání a po dohodě s Amy beru přezku a finišerské trenýrky, posbírám zbytky dropbagů, nečekám na slavnostní vyhlášení (omlouvám se) a jedu na hotel lovit mobilní signál, abych zavolal svojí D. Ta netušila nic!!! D. je sice zocelená zkušeností z minulých závodů, ale už se bála, že jsem měl nějakou kolizi s koněm nebo nečekané setkání s medvědem.:). HK vtipně poznamenal, že opravdu nečekal, že s mezičasy to bude jako s penězi za komunismu... u někoho budou, u někoho nebudou:). Pro dokreslení, ještě v pondělí dopoledne jsem na webu závodu pořád veden jako aktive, na trati na 91.5 míli, což by vysvětlovalo moji dnešní únavu:). Ale konec dobrý, všechno dobré... původně se jim špatně nějak spárovaly čísla, teď už výsledky vypadají normálně.. tedy já v cíli:).

Za mnoha a mnoha:) soukromými cedulemi.. pole s marjánou

Těch mezičasů je trochu škoda, ale třeba se i z toho náhodného shluku dá vyčíst zajímavý noční experiment, opět potvrzující pravidlo, že s každou uběhnutou mílí klesá IQ o jeden bod:). Kolem půlnoci jsem výrazně zrychlil, zhruba kolem 75-80+ míle jsem běžel doslova jako by mě polili živou vodou. Houby živá voda... bylo to dané mojí blbostí, tradiční hloupnutí s uběhnutými km :). Na hodinkách jsem měl nastavený “time of the day” tedy 22-24h.. a ja to bral jako “race time”... který byl ve skutečnosti o 4 hodiny menší. :)

Stálo mě to něco sil:), ale je dobré vědět, ze i hodně prošitej:), v šílený humiditě a extrémních podmínkách dokážu běžet i kopce a stoupání v průměrce kolem 6.5 km a klesání 7-9?:)... opravdu to bylo epický. Adrenalin, že to nestihnu, vymazal problémy se žaludkem.. tak jsem prostě nejedl:), pil jen sladkou vodu, pivo a bujón.. a ze zvracení si nic nedělal:). Na jednu stranu byla škoda:), že jsem na to přišel relativně brzo:), byl bych možná v cíli kolem 26-27 hodin, ale totálně na hadry, co by z hlediska dalšího závodu byla úplná pitomost:).

Typický průchod loukou. Je to trochu technické, po koních:)

Jak jsem si uvědomil pravý stav věci, tak jsem se hned uklidnil:), na další stanici si v klidu počkal na polévku, čaj, vypil pivo s ledem a domluvil se s nohama:). Slíbil jsem jim, že už opravdu půjdeme “procházkou” ... Rozkaz zněl jasně.. nesmí projet muž s koženou brašnou:)... Tedy: je potřeba dokončit a minimalizovat míru zničení těla:).
A tak končím závod opravdu volným způsobem.. čas mi říká, ze i chůzí jsem v cili lehce po 8 ráno, tedy v čase kolem 28 hodin. Ale nebyl bych to já, kdyby se mi ještě na tom zbytku něco dramatického nepřihodilo. Zabloudili jsme s jedním spoluběžcem asi 1,5 míle před cílem - vlak lidí, včetně vedoucího slepce:) nás předběhl, ale všem to přeju. Nepřišel jsem nikoho porážet.. přišel jsem si pokorně pro druhý korálek do Grand Slamu, o to mi šlo. Možná je v tom trochu zapletené moje číslo 160, které April komentovala mi bude připomínat kolik km mám uběhnout, jenže 100 mil je 161(!) km, na to jsem málem zapomněl:).

Před cestou mi HK radil, ať si stylově vezmu do letadla nějakého Dicka Francise, má to heroické prvky a jsou tam koně:)... Ve shonu při odjezdu jsem sice na knižku zapomněl, ale většinu z nich jsem četl mnohokrát a některé pasáže znám skoro nazpaměť. Vybavil se mi hned závěr jedné z nich (Odvaha), ve které hlavní hrdina lituje, že nedokáže být statečný a nikdy o sobě nepochybovat, tak jako to dokázal jeho otec... V závěru knížky mu jeho matka dává přečíst dopis z války, ve kterém jeho otec o sobě pochybuje, nevěří si a prosí boha, aby mu pomohl nalézt víru v sebe a odvahu... A on ji našel ... V boji.

Podobně jsem já zase na startu pochyboval, žaludek na vodě, nohy nic moc, extrémní podmínky... Prosil jsem a ptal se sám sebe - Kde najdu odhodlání a sílu dokončit? ... Našel jsem ji v závodě:).

Moc vám všem děkuji za podporu, vzkazy i starosti!:). Určitě mi vaše podpora pomohla Vermont dokončit!

Všemu zdar, ultra a našemu úsilí... zvlášť!

Vermont za mnou, Leadville přede mnou:), aneb znova si opakuji, král je mrtev, ať žije král!!!

12:)

PS. Dneska jsem dostal shrnující e-mail od Amy. Dovolím si citovat: "We had a 48% finish rate in the 100 mile, and 61% fnish rate in the 100k.  Thank you to everyone for doing what you could, respecting the heat, coming together as a community, and not being a hero!". Rozhodně není chybou odpískat závod, když cítíte, že to nejde, že by to bylo velké riziko, nebo, že byste skončili někde uprostřed země nikoho a museli by vás pracně zachraňovat. Ostatně já jsem "mistr" DNF:)... několikrát jsem to odpískal, možná dříve než jsem ležel totálně na zemi, neschopen pohybu a odkázán na pomoc organizátorů. Možná právě o tom "nadšené a rekreační" ultra je... znát své síly, umět je rozumně použít, nemyslet si, že jsme středem světa... a zbytečně neriskovat, neobtěžovat řady dobrovolníků, aby nás zachraňovali...:). Ultra zdar!

Bohemian style, aneb Vermont 100, část 1/2

A little of Austria... a lot of Vermont:)

Cesta na místo určení tentokrát probíhala "relativně" klidně. Někdo by mohl namítnout, že "slábnu" a že jsem si při cestě na místo závodu přidal navíc extra den:)... ale ukázalo se to jako moudré rozhodnutí. Burlington je malé městečko, letiště asi jako v Ostravě.. pár letadel za den:) a když vám uletí letadlo nebo se zruší spoj, tak to znamená většinou extra den na cestě, což u závodu nechci riskovat. Na přestupu ve Philadelphii jsem nejdřív strávil příjemné dvě hodiny postupným posouváním odletu po 20 minutách a když už to vypadalo špatně a začali to posunovat po půl hodině, tak obsluha nadšeně prohlásila, že našli letadlo(!),:)... a že tedy poletíme a rychle jsme běželi na jinou gate... evidentně některý jiný let byl zrušen, připadně lidé přesunuti do následujícího spoje:).

Hledání hotelu ve tmě s nepříliš označenými ulicemi, bez navigace, po té, co se mi podařilo vyjet z letiště až na druhý pokus:), proběhlo v pravoúhlém přibližování. Při hledání cesty jsem narazil na upovídanou domorodku, která mě hned "uklidnila", že vlna zdejších veder bude v sobotu kulminovat, staří lidé a děti by měli vycházet velmi opatrně, minimum aktivit venku, hrozí nebezpečí infarktů:)...

Ten jsem měl málem já už druhý den, když při cestě do Winsoru jsem na všech možných silnicích pravidelně nacházel značky, že tady přecházejí medvědi. Svoji původní strategii, (poslechnout svoji manželkua) zaběhnout Vermont co nejlépe, případně zkusit se přiblížitk 24h... už v pátek definitivně opouštím. Při cestě na briefing, jen než jsem došel ze zadního parkoviště do "velkého" stanu, tak mám úplně propocené tričko, slunce se snaží mi udělat do hlavy díry...:).. nicméně to nic nemění z hlediska původního postupu. Musím vyběhnout relativně svižně. V nejchladnejších okamžicích dne (na startu) bude sice už 27C a dusno, ale přes den bude výrazně hůř, navíc nastavení cut-off je hodně tvrdé a jak bylo řečeno, žádné vyjímky kvůli počasí nebudou..:)

Celkem přísně vnímané místní zákony proti pití alkoholu na veřejnosti mě donutily k důkladnější pivní přípravě:). Co vybrat za pivo, abych v případě nějakých problémů s bojovníkem proti alkoholu to na stanicích ustál? Sice první pivo v Burlingtonu mě nadchlo svým sloganem - "Bohemian style... a little of Austria, a lot of Vermont":), což snad ani nemusím překládat a jen to ukazuje, že do zdejších odlehlých končin ještě nedorazily zprávy o rozpadu Rakousko-Uherska. :) Po důkladném studiu volím "Coors light", jednak v barvácha v designu je to velmi blízké lehké coca-cole a při chatrném osvětlení na stanicích nikdo nepozná rozdíl, jednak je to pivo z Denveru, CO, mojí další zastávce a jednak... mohu bez uzardění říkat, že já to za pivo nepovažuji:).

Při horším osvětlení nelze rozeznat od Cola-light:)

Jak moudré to bylo rozhodnutí netřeba zdůrazňovat. Hotel obsypán cedulemi o zákazu alkoholu, majitel mě upozorňuje, že jemu je to jedno, ale pokud inspektoři při návštěvě a kontrole bezpečnostních kamer zjistí přestupek, tak že mi pokutu 400$ automaticky přičte k účtu:). Samozřejmě mi hned zopakoval předpověď počasí, rizika plynoucí ze sportovních aktivit v extrémních vedrech, navíc v mé věkové kategorii s absolutní neznalosti místních podmínek...

"Koňákův syn se závodníkem"

Z tohoto pohledu bylo velmi užitečné setkání s jedním starším koňákem a jeho rady. Prý pamatuje horka v minulých letech, i když letos to bude obzvlášť vydatné, tak nejhorší by podle svých zkušeností čekal na 32-56 míli, kde je minimum stromů, jsou tam louky a stoupání plně exponované slunci. No nejoptimistictejsi předpověď říká, že v tu dobu má být 35C, ale pocitově 43:). Chlápek jen ještě dodal, že při takových teplotách horko a vysoká vzdušná vlhkost v lesích posouvají úroveň závodu ještě o level výš:). Říkal, abych se tolik netěšil do lesa:), sice tam nebude pražit slunce, ale bude to jako prádelna kombinovaná s parní saunou a vzduch se ani nepohne, člověk i kůň při zátěži v tom snadno mohou zkolabovat.:). Paradoxně noc může být zákeřným nepřítelem, protože každý čeká ochlazení, které zase není tak výrazné, vlhkost zůstává vysoká a jak běžce, tak i koně neopatrný přístup, nebo přílišný tlak na pilu může stát závod, nebo i zdraví...

Musím opakovat modifikovaná slova BS -- jsem v podstatě starší usedlý otec od rodiny, ale rozený oportunista:). Původně jsem si plánoval proběhnutí americkou variantou podhůří Lužických hor, ale když je k tomu "fakultativni" nakouknutí do pekla:), tak se rád přidám.

Těšil jsem se na punkovou atmosféru závodu s koňmi. Na ržání koní, klení jezdců, svištění las, proužky kouře z cigaret Marlboro... představoval jsem si, jak doho všeho zní tesklivá píseň rančerovy dcery o nešťastné lásce:).. logicky jako "kulacký" synek jsem čekal i hejna much, která tak nějak neoddělitelně k hospodářským zvířatům patří:).

Ano, ano.. tohle je oficiální startovní brána za denního světla

Punková atmosféra mě absolutně dostala! Pro porovnání s WSER dávám fotku startovní brány, to podle mě vysvětlí mnohé. Nemá chybu!

Co mě ale absulutně dostalo při briefingu, bylo vystoupení zdejších tvrďáků, tím myslím nějak hendikepovaných běžců. Závod pravidelně absolvuje skupina slepců, výborných ultra, co víc ... do popředí se prodírá chlápek o berlích a v běžeckých hadrech. Vysvětluje, jaké další obtíže získal, jak si kde co na nohou sdrátoval, aby mohl běžet:) a jak poběží... OMG! Na jednu stranu to člověka může motivovat, na druhou stranu totálně zlomit... představte si, že se považujete za průměrného rekreačního ultra běžce a někde uprostřed závodu vás předbíhá chlápek o berlích. Naštěstí letos chyběla babka s chodítkem a tak jsem se trochu uklidnil:).

Noví běžci vyděšeně naslouchají o běhání s berlemi

Dostal jsem řadu cenných rad, jak se běhá vedle koní i vysvětlení, že pokud kůň zrovna koná potřebu, když vás míjí, nesmíte to brát osobně:), ... že kolem kempu deseti medvědů bude živo (netřeba se bát), stanicí se probíhá dvakrát, při prvním průchodu v protisměru poběží 100km závod, tak nepanikařit, že běžíme špatně... hlavně najít správnou trasu:). S tím nelze než souhlasit.

Ředitelka, organizátorka, duše závodu končí briefing s optimistickým upozorněním, že pamětníci zažili podobné podmínky a určitě i horší..:)... že nechce vidět hrdiny na ambulancích, ale finišery!

Občas bylo těch informací příliš:)

Nejdřív jsem chtěl spát na místě, jít si i popovídat s jezdci, nasát atmosféru naplno, ale rozum zvítězil. Moje touha po úspěšném dokončení je velmi silná.:). Sice tabulkové výsledky minulých let naznačují, že Vermont patří mezi rychlejší 100 mílovky, ale je hloupost jej podceňovat. Naopak, jak jsem si slíbil, s rozumem, láskou a pokorou si běh užít, co nejméně zničený se dostat do cíle a domů. Proto hned po briefingu spěchám spát, na start přijedu o 1.5 hodiny dřive, abych si užil atmosféru a zároveň budu maximálně odpočinutý.

Ale to jsem se moc rozepsal, raději končím, pokračování příště ... asi dopíšu na letadle.

Ještě jednou díky všem za mile komentáře, e-maily a podporu. Od své nejmilejší manželky vím, že to bylo náročné jenom po očku sledovat. Punkovou atmosféru závodu dokresluje i fakt, že ještě teď, v podělí ráno místního času jsem pořád ještě v závodě:), pak člověk nemá být unavenej, že?

Všemu zdar, ultra zvlášť!

12:)

PS.  Hned jak jsem dnes pozdě odpodne dorazil domů a zlikvidoval "pytle smrti":), tak jsem dostal na svoji urgenci chybějících výsledků milou odpověď, že .... „Přéčinó byla chebná elektrónka é třenáct z podniku Katóda Holomóc. ..:). Prostě místo měho čísla zaznamenali číslo 60, které ve skutečnosti mělo DNF výrazně dříve v závodě - Celkově tedy 133 ze 156 co dokončili, cca 300 startovalo, s časem 29:15:12...(všimněte si té poslední 12!). https://www.tridentresults.com/event/495/results...

Nicméně neponechal jsem to náhodě, jak zkušeně říkal jeden podplukovnik na vojenské přípravě na MFF UK... "Voják se stará ... vojak má"..:)