Třídenní t(r)est

Uplynuly tři dny. Tři dny jsou obvykle taková správná doba, jednak aby člověk získal patřičný odstup, jednak aby se svět měl šanci vrátil do zase normálu.

Tím myslím, že jsem konečně přestal dostávat kondoleční maily k mému neulovení mamuta, že ustaly i rady typu, "měl jsi se kousnout", "ultra je o překonávání bolesti", "mamut je svinja".. Přestaly i veselé poznámky, že se konečně ukázalo, že nejsem mimozemšťan, že taky nevydržím všechno, že mě moje porážka "polidštila... Prostě je to pryč. :)

Jak říkám je to sice za mnou, ale většina lidí, co znám, včetně mého gurua ultra Miloše, vůbec nechápe, proč jsem to "zabalil", když jsem vlastně v pohodě a hned večer jsem relativně normálně fungoval, navíc druhý den zase stěhoval, nosil, montoval...

Proč tedy? To jsem takový srab, že nedokážu překonat maličkou komplikaci/nepříjemnost? Myslím, že ne, pravý důvod je někde jinde.

Je to asi v ujetém pohledu na mé pobíhání. Mým "ideálem" je běžec pohodář, který nikoho svým běháním neotravuje, na pár závodu si dojede sám, pokecá si na nich se známými, po nich normálně funguje - prostě pohodička. Pochopitelně v hektice posledních týdnu a měsíců tanhle ideál málem vzal za své:). Ovšem i během mamuta to bylo skvěle a přesně podle mých představ. Běžel jsem s Martinem "bratrancem", co to šlo jsme si to fest užívali - na 35km jsme odstartovali "Brdskou stezku" (.."tady na stadiónu oběhnete kolečko, jó? a pak podle značek.."), na 42km jsme odstartovali PIM, Martin mluvil za pana Škorpila ("Keňané tradičně vpředu..."), já přehrával úvodní tóny Vltavy, fakt pohoda. Právě kvůli Martinovi jsem přemýšlel, jestli to nezkusit.

Miloš mi dneska opakovaně říkal, že mamut není 50-60km, že to nebude nikdy "pohodička", že se holt budu muset přemoci:). Nevím, Miloš určitě ví líp, ale pořád věřím, že si to i tak budu moci patřičně užít -- právě tohle bude na příští rok ta pravá výzva -- natrénovat tolik, abych si to skoro za všech okolností mohl užívat. Asi to zkusím co to půjde v rámci svého pohodového přístupu, s tím, že se pokusím naběhat lépe a kvalitněji přípravu, posílit záda (už teď jsem si zajistil posilovací lavici domů) a hlavně si udělat trochu volněji před závodem, zajistit si lépe dopravu a možná raději i nepracovní neděli po mamutovi..). Zkrátka pro jistotu budu maličko "sobec", ono se to taky nezblázní. Příští rok asi toho Mirka Dušína v sobě na ten víkend jednoduše "vypnu"..

Tolik definitivně k mamutovi, který má sice šanci za ten další rok běhání po lese zesílit, ale já už se ho vůbec nebojím! Pokora tu je, ale strach ne. I když co se k tomu dále vracet, život -- jak říká můj oblíbený Hogo-Fogo -- život běží jak splašená herka a diváky pranic nezajímá zápletka prvního dějství!:)

Je čas zasít, aby zase brzo bylo co sklízet!:)

Tak do toho! 12:)

PS. Asi i z obecneho principu je dobře, že se to nepovedlo. Občas je potřeba nejaký zádrhel, aby si člověk víc všeho vážil a do budoucna si znova opakuji slova Thomase Paine: " What we obtain too cheap, we esteem too lightly: it is dearness only that gives every thing its value. Heaven knows how to put a proper price upon its goods..."